Mladí muslimové v Evropě jsou již dlouhé roky předmětem zájmu výzkumníků i bezpečnostních služeb. V poslední době vzrostly obavy z jejich náboženské radikalizace. Ta některé z nich vedla k rozhodnutí odejít bojovat do Sýrie a Iráku, anebo dokonce k účasti na teroristických útocích přímo v evropských městech. Ačkoli se mezi nimi nacházejí i konvertité bez migrační historie, hlavními skupinami, ze kterých se mladí radikálové rekrutují, jsou takzvaná jedenapůltá a druhá generace imigrantů. Tedy ti, kteří buď přišli do Evropy jako děti, nebo se zde již narodili jako potomci imigrantů. Pro představitele obou skupin platí, že prošli evropským vzdělávacím systémem a znají výborně jazyk země, ve které žijí. Mnozí jsou jejími občany.

Pochopit jejich motivy není snadné, protože jednotlivé případy se od sebe v mnohém liší. Zatímco někteří komentátoři vysvětlují radikalizaci neúspěšnou integrací způsobenou sociálním vyloučením a chudobou, jiní upozorňují na to, že nemalá část mladých evropských džihádistů a džihádistek pochází z dobře situovaných rodin. Tato pozorování nemusí být nutně v rozporu. Je možné, že mladí lidé, kteří pocházejí z dobře integrovaných imigrantských rodin, mají vyšší očekávání od společnosti, v které žijí. Jsou proto citlivější k projevům diskriminace a hůře se smiřují s pozicí evropských muslimů coby občanů druhé kategorie. Vysvětlení jsou různá a žádné z nich není s to osvětlit všechny známé případy. Co však tuto skupinu mladých lidí spojuje, je hledání vlastní identity a potřeba pocitu sounáležitosti, což je mladým obecně vlastní, a pak také omezená znalost islámu a následné přijetí jeho zjednodušené a pokřivené verze spolu s černobílým viděním světa.

Pochopení spouštěčů vedoucích mladé evropské muslimy k radikalizaci a terorismu je bezpochyby důležité. Pokud se ovšem zaměříme jen na tuto menšinu, riskujeme démonizaci a následné odcizení celé populace. 

Ačkoli malá skupina mladých evropských muslimů může představovat reálné nebezpečí, většina těchto nových Evropanů je pro společnost přínosem. Jejich náboženství přitom nepředstavuje nutně překážku. Očekávání, že se imigranti a jejich potomci narození v Evropě budou pod vlivem sekulárního vzdělání a veřejného prostoru postupně odvracet od své náboženské víry, se nepotvrdilo. Výzkumy mezi představiteli druhé generace imigrantů však zároveň ukazují, že silná identifikace s islámem není nutně v rozporu s integrací. Například reprezentativní výzkum mezi mladými lidmi narozenými tureckým rodičům v Německu, Švédsku, Belgii a Holandsku ukázal, že ze čtyř hlavních měst lze pouze v Berlíně pozorovat negativní vztah mezi náboženskou identifikací a vzděláním. Ani zde ovšem nelze přesně určit, zda je to proto, že vzdělání snižuje religiozitu, nebo zda náboženská identifikace představuje překážku k dosažení vyššího vzdělání. Také v otázce postojů mladých muslimů k genderové rovnosti, který tolik trápí některé islamofobní pseudofeministy, se souvislost s náboženskou vírou nezdá být tak silná. Dokazuje to například nedávné šetření mezi potomky imigrantů z Turecka a Maroka žijícími v Belgii. Pokud se tedy islám a integrace principiálně nevylučují, jaké jsou předpoklady k tomu, aby mladí Muslimové v Evropě prospívali?

Podívejme se blíže na skupinu, která měla v Evropě obzvlášť nelehký start, a sice na uprchlíky z Čečenska v různých evropských zemích, jejichž sociologickému výzkumu se věnuji už několik let. V poslední době se zaměřuji právě na otázky integrace mládeže, a to na příkladu Belgie, jakožto země, kde přebývá více než desetitisícová komunita Čečenců. Ti jsou představiteli relativně nové, ale rostoucí skupiny muslimů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Většina Čečenců přišla do Belgie či zbytku Evropy před deseti až patnácti lety v důsledku druhé čečenské války. Mnozí mají belgické občanství a pravidelně navštěvují rodné Čečensko. Nastálo se tam však vzhledem k nejisté politické a ekonomické situaci vrátit nechystají. Dnešní dvacátníci, se kterými jsem vedla hloubkové rozhovory, absolvovali či stále navštěvují belgické školy a svou budoucnost spatřují v Evropě.

Příběh Artura (pseudonym) dobře ilustruje problémy a příležitosti, se kterými se mladí Čečenci a mnozí jiní mladí imigranti v západní Evropě setkávají. Ukazuje, že být sebevědomým muslimem nejen nemusí být překážkou integrace, ale dokonce to může bránit radikalizaci. Artur se narodil v roce 1995, za první čečenské války. Rodiče se záhy rozvedli a otec na začátku nového válečného konfliktu v roce 1999 uprchl spolu s Arturovou starší sestrou do Belgie. Artura a jeho bratra-dvojče vychovávala babička a tety. Několik let žili ve stanovém uprchlickém táboře v sousedním Ingušsku. V roce 2004 se otec, který mezitím dostal v Belgii status uprchlíka, rozhodl dostat dvojčata k sobě. Po cestě však nastaly komplikace a osmiletí chlapci skončili na dva měsíce ve vojenském internátě pro sirotky v Bělorusku. Na toto období Artur nevzpomíná rád. Jeho otec následně vynaložil značné prostředky a přes Moskvu se mu nakonec podařilo chlapce dostat do Bruselu. První dva roky zde žili všichni v garsonce spolu s otcovou novou ženou a dvěma dcerami, celkem sedm lidí.

Artur nikdy neměl s otcem blízký vztah. Mluví o něm s úctou, ale přiznává, že má složitou povahu. Během války byl vážně raněný a do dneška má zdravotní a psychické problémy. Vždy na Artura a jeho bratra vyvíjel tlak, aby se učili, sám jim ale s důležitými rozhodnutími ohledně vzdělání pomoci nemohl. Jedinou otcem schvalovanou mimoškolní aktivitou byla bojová umění. Artur záhy pochopil, že pro jeho budoucí kariéru je důležitá znalost holandštiny. Ačkoli se rodina z dvojjazyčného Bruselu odstěhovala do frankofonního Lutychu, dojížděl třicet kilometrů na střední školu ve vlámské části země, kde se i nadále učil holandštině. Jeho bratr v té době přešel do francouzské školy a vyučil se automechanikem. Artur měl štěstí na dobré učitele, kteří ho podporovali ve studiu a pomohli mu s výběrem univerzity. Dnes je studentem druhého ročníku ekonomie na Bruselské svobodné univerzitě. Mezitím získal také druhé místo na evropském šampionátu v kickboxu. S nástupem na univerzitu si však musel vyjasnit své životní priority. Jak sám tvrdí: „Nechci být viděn jako bojovník, jako agresivní člověk. Navíc, bojovníci nemají pověst příliš inteligentních lidí. Já se vidím spíše jako budoucí podnikatel.“

Obraz Čečenců v Evropě – a mladých mužů obzvlášť – je jednoznačně negativní. Média je prezentují prizmatem násilí. Je tomu tak dokonce i v ojedinělých případech, kdy se jedná o pozitivní zprávu, například jak mladí čečenští bojovníci hrdě reprezentují evropské země na mezinárodních turnajích. Artur těmito negativními stereotypy trpí. Snad proto se rád pohybuje ve studentském prostředí mladých mužů a žen různých národností a vyznání. Od svých osmnácti let pobírá sociální podporu, která mu umožňuje studovat, skromně žít a věnovat se dobrovolnické činnosti. Nedávno působil jako dobrovolník v Turecku, kde pracoval s dětmi syrských uprchlíků.

Přes ojedinělé zkušenosti diskriminace vidí Artur svou budoucnost optimisticky. Už teď cítí, že pro jeho ambice bude Belgie brzy příliš malá. Mluví plynule čečensky, rusky, francouzsky, holandsky, anglicky a kvůli svému náboženství se učí arabsky. K tomu, že je muslim, se hrdě hlásí. Informace o víře nečerpá od rodičů ani od stařešinů z komunity krajanů, jak tomu tradičně bylo v čečenské společnosti. Má oblíbené islámské kazatele, jejichž kázání sleduje na YouTube v angličtině. Také manžel jeho starší sestry je silně věřící člověk. Před pár lety musel opustit Čečensko, kde byl pronásledován kvůli tomu, že se ve své víře odklonil od verze islámu oficiálně podporované tamním autoritářským režimem Ramzana Kadyrova. I od švagra se Artur dozvídá mnohé a obrací se na něj s dotazy. Je si vědom toho, že mu chybí hlubší náboženské vzdělání a snaží se je postupně doplňovat. Tvrdí, že jeho víra mu pomáhá stanovovat si životní priority a soustředit se na to, co je pro něj skutečně důležité.

I přes obtížné dětství, komplikovanou rodinnou situaci, zkušenost diskriminace a silnou afiliaci s islámem si nedokážu představit, že se Artur jednoho dne vydá bojovat do Sýrie či Iráku. Náboženství hraje v jeho životě významnější roli než u většiny jeho belgických vrstevníků, zároveň je však tento mladý muž pevně zakotven v evropském hodnotovém systému. Jeho životní zkušenost, vzdělání, jazykové kompetence a otevřenost světu z něj činí někoho, kdo se nenechá snadno ovlivnit zkreslenou interpretací světa.

Pochopení spouštěčů vedoucích mladé evropské muslimy k radikalizaci a terorismu je bezpochyby důležité. Pokud se ovšem zaměříme jen na tuto menšinu, riskujeme démonizaci a následné odcizení celé populace. Neméně důležité je proto osvětlení mechanismů, které těmto lidem umožňují vést život, který sami považují za dobrý, a cítit se plnoprávnými členy evropských společností.

---

Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.