Migraceonline.cz

Portál pro kritickou diskuzi o migraci

Ruka, která pomáhá, drží svět pohromadě

Ruka, která pomáhá, drží svět pohromadě

Česká policie zveřejnila nedávno dechberoucí video. Zaznamenává přejezd vlaku kousek od železniční zastávky v Kostelci nad Orlicí. Krátce před příjezdem soupravy se pomalu zavírají závory, do kterých plnou rychlostí narazí starší motocyklista. Dopadá rovnou na koleje. Během několika vteřin přiběhne muž, který se tím přijíždějícím vlakem chystal odjet do práce. Po cestě ještě odhazuje svůj batoh, aby mu nepřekážel. Na poslední chvíli odtáhne seniora dál od kolejiště a hned poté odstraní z trasy vlaku i motocykl. Ze záznamu je patrné, že kdyby zachránce nezasáhl, strojvedoucí by soupravu nestihl ubrzdit a nepozorného motocyklistu by přejel. Střet s vlakem by pro něj mohl být smrtelný.

Odvážný muž, který riskoval vlastní život a předvedl výkon, za který by se nemusel stydět ani profesionální záchranář nebo voják se speciálním výcvikem, o žádné velké pocty nestál. Když bylo nebezpečí zažehnáno, sebral ze země svůj batoh a odešel do práce tak, jak to měl původně v plánu. Nechal se jen slyšet, že svůj čin považuje za samozřejmost.

Zcela jiný konec měl ale další videozáznam na policejním webu, tentokrát pořízený z bezpečnostní kamery na šakvickém nádraží. Telefonující ženu, která přebíhá kolejiště, odmrští mezinárodní rychlík. Na dalším záběru je vidět, jak kolem bezvládného těla prochází muž směrem ke svému nástupišti. Ženy si sice všimne, ale pokračuje dál, aniž by se pokusil jí jakkoliv pomoci. Těžce zraněnou ženu do nemocnice pak musel převézt vrtulník.

Která reakce je normální?

Která z reakcí je tedy normální a samozřejmá? Vystoupit z hloučku pasivních svědků a pomoci cizímu člověku, nebo zmizet v anonymitě davu, nic nedělat a možná se tak trochu spoléhat na to, že zasáhne někdo jiný? I na tyto otázky jsme hledali odpovědi spolu se středoškolskými žáky v rámci vzdělávacího programu o demokracii, veřejném prostoru a médiích. Téma jsme mohli zařadit především díky spolupráci s lektory z Centra současného umění DOX, kteří pro naše zapojené žáky připravili workshop s názvem Obyčejné hrdinství.

Program workshopu vychází z metodiky psychologa Phillipa Zimbarda, který zkoumá lidskou psychiku v různých sociálních situacích. Jeho teorie jsou postaveny na tom, že člověk své chování upravuje podle reakcí lidí okolo. Lhostejnost svědka z druhého zmíněného incidentu lze vysvětlit jako efekt přihlížejícího. Když vidíme, že se někomu děje něco nebezpečného nebo špatného, neděláme často nic a jen očekáváme, že to vyřeší ostatní. Z výzkumů navíc vyplývá, že čím více svědků taková událost má, tím menší je jejich vůle zasáhnout. Jako kdybychom si v davu odpovědnost rozdělili mezi sebou tak, že nikdo z nás už necítí potřebu něco udělat.

Důvody pasivity svědků podobných krizových situací jsou různé. Někteří se bojí, aby něco nepokazili, jiní nerozumí dobře tomu, co se vlastně stalo, další spěchají, očekávají, že zasáhne někdo povolanější nebo nechtějí vystoupit z davu a ocitnout se v centru všeobecné pozornosti. Další zákonitostí sociální psychologie je ovšem také naše schopnost zrcadlit a napodobovat chování lidí kolem. A děláme to, co si myslíme, že naše okolí očekává a schvaluje. Takže jakmile se objeví hrdina, který začne řešit situaci, ostatní se k němu pomalu přidávají.

Psychologie tedy není příliš nakloněna tvrzení statečného zachránce z prvního videa, že jeho reakce byla samozřejmá. Smířit se s tím, že když se nám něco stane, dopadneme nejspíš podobně jako nepozorná telefonující na nádraží, ale také není možné. V takové společnosti by přece nikdo žít nechtěl. Co teď s tím?

Bez důstojnosti není důvěra

„A byla to ruka sahající přes několik věků, byla to ruka, jež spojuje svět se světem, život se smrtí, byla to ruka, jíž to všechno drží pohromadě“[1], popisuje v jedné ze svých básní Miroslav Holub ruku muže, který zachraňuje psa uvízlého v lomu. Tyto verše jsou v podstatě poetickou definicí sociální soudržnosti. A co všechno vlastně musí ve společnosti držet pohromadě?

Akademici popisují dvě úrovně soudržnosti – mezilidskou (mikroúroveň) i celospolečenskou (makroúroveň).[2] Soudržnost se tedy projevuje například tím, že jsou lidé ochotni si navzájem pomoci a věří tomu, že když budou v úzkých, tak se najde někdo, kdo pomůže jim. Ve fungující společnosti mají lidé také větší důvěru ve své politické představitele, protože cítí, že jsou jimi skutečně reprezentováni, věří v nezávislá média a hodnotově souzní s hodnotami celé společnosti.

V okamžiku, kdy se rozhodujeme, zda zasáhnout, nebo nezasáhnout, na nás, řečeno s Miroslavem Holubem, „všechny loužičky najevo vyjdou“. Projeví se všechny pády a ruce, které nám kdy (ne)pomohly. Ukáže se, zda sami sebe vnímáme jako bytosti aktivní a schopné měnit svět k lepšímu, nebo jsme spíš smířeni s vlastní bezmocí a na nepřátelské okolí reagujeme pasivitou a odevzdáním sebe i druhých do rukou osudu. Do naší důvěry ve svět se často propisují podmínky, ve kterých žijeme nebo sociální nerovnosti, které pociťujeme. Lidé, kteří se cítí odstrčeni, zapomenuti a nedůstojně, důvěru v ostatní i sami sebe ztrácí.

Tyto rozdíly se naplno projevovaly i v diskusích během workshopů v centru DOX. A občas to vypadalo, že schopnost vztahovat se ke společnosti pozitivně či negativně sdílejí žáci se svými spolužáky. V některých třídách téma aktivního svědka, který zasáhne, když je potřeba, vyvolalo bouřlivou diskusi, v níž se žáci předháněli v popisu situací, kdy vystoupili z davu a někomu pomohli. Často také přidávali zážitky opačné, kdy někdo pomohl jim. V jiných třídách zase opakovaně zaznívala pochybnost, zda má smysl pomáhat druhým, když nám přece také nikdo nepomůže, až budeme potřebovat. A žáci vzpomínali na chvíle, kdy je zklamali i jejich nejbližší.

Proč to všechno děláme

V našich vzdělávacích projektech klademe často důraz na kritické myšlení, ověřování informací nebo schopnost odhalit stereotypy v mediálním zobrazení každodenní reality. Učíme žáky být pozornými, aby se nenechali opít rohlíkem. Stejnou měrou je ale potřeba vést žáky k aktivnímu občanství, vzbuzovat v nich důvěru ve společnost i její instituce, chuť zasáhnout, když se jim něco nelíbí a také zájem podpořit svou aktivitou dobrou věc.

Soudržná, zdravá a skutečně demokratická společnost je navíc schopna podat pomocnou ruku všem svým členům a nikoho nevylučovat. Lidé z některých sociálních skupin se ale bohužel často setkávají s tím, že se jich nikdo nezastane a nikdo jim nepomůže, když to potřebují. Lhostejnost okolí popisují například ženy – muslimky ve chvíli, kdy jim někdo nadává ve veřejném prostoru, oběti fyzických útoků mezi lidmi bez přístřeší nebo lidmi s cizím přízvukem či viditelně jinou národností či etnicitou, jak dokládá například případ Afričana napadeného v pražské tramvaji. Svědci tohoto incidentu nejen že nezasáhli proti útočníkům, ale také odmítli vypovídat na policii a pomoci k objasnění případu. Kromě výše zmíněných důvodů, proč lidé zůstávají pasivní, objevuje se tady i příčina další – sociální distance mezi svědky incidentu a člověkem, který potřebuje pomoc. Lidé zkrátka mají někdy pocit, že s těmi druhými nemají mnoho společného, a tak se do akce nijak zvlášť nehrnou. Je to ale iluze, v té tramvaji totiž jedeme všichni spolu, stejně jako obýváme stejná města a stejnou zem. To, co se v jednu chvíli děje někomu jinému, může se příště přihodit nám. 

Pokud nebudeme lhostejní k tomu, co se děje ostatním i nám všem dohromady, bude se nám žít líp. I proto lektoři z centra DOX nabádali vždy žáky, aby o svém zážitku z workshopu vyprávěli lidem kolem sebe. Když se totiž dost lidí naučí, že pomáhat je běžné, bude veřejný prostor bezpečnější. Když budeme bedlivě sledovat a kontrolovat volené představitele a sami jako občané upozorňovat na problémy a hledat jejich řešení, budou politici cítit větší odpovědnost za svá rozhodnutí. Stejně to funguje například i s korupcí, nespravedlností nebo podvody – když je přestaneme tolerovat a nebudeme se bát na ně upozornit, přestanou být běžnou součástí života. Na nás a našich činech totiž záleží, co bude pro příště považováno za samozřejmost.

 

 

[1] Holub, M.: Jdi a otevři dveře. Mladá fronta, Praha, 1961.

[2] Např.  Šafr, J., Bayer, I., Sedláčková, M.: Sociální koheze. Teorie, koncepty a analytická východiska. Sociologický ústav AVČR, v.v.i., Praha, 2008.

Tereza Cajthamlová

Vystudovala žurnalistiku a sociální práci na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dříve pracovala jako redaktorka v novinách, sociální pracovnice pomáhající lidem ohroženým sociálním vyloučením a předsudečným násilím a věnovala se také vzdělávání odborné i laické veřejnosti.  V MKC působí od září 2018 jako metodička a lektorka projektu Aktivní občanství a kulturní tolerance.

25. 6. 19
...nahoru ▲