Anna Chválová: My Romové se musíme snažit dvakrát tolik

Jaké překážky musí čeští Romové překonávat na cestě k demokracii?

Zlomem pro Romy byl rok 1989, kdy začalo naše kulturní i politické obrození. Velkým úspěchem byla účast Romů v Občanském fóru. V té době se Emil Ščuka a další poslanci stali součástí politické reprezentace a mohli ovlivňovat důležité věci. Sametová revoluce ale také znamenala, že jsme se museli začít mnohem více snažit, stejně jako majorita. V té době jsme také cítili, že s vámi máme hodně společného. V roce 1997 začala vznikat místa romských poradců a také se začala více rozvíjet romská kultura a literatura. Začali jsme se více dozvídat o vlastní identitě. Učili jsme se bojovat za svá práva a bránit se nespravedlnostem třeba i právní cestou. Organizovali jsme protesty a více se spojovali. Od té doby jsme ušli kus cesty, ale co se týká politiky, moc romských osobností v ní už bohužel není – jsou to spíše jednotlivci. Jsme teď v takovém bodě pasivity, kdy už většina lidí žádné velké zlepšení své situace neočekává.

Co se stalo?

Říká se, že po roce 1989 Romové získali svobodu, ale ztratili práci. To souvisí mimo jiné i s nedostatečným vzděláním, které má kořeny v historii a násilné asimilaci, kdy byli Romové zařazováni do zvláštních škol. Romští rodiče byli často přesvědčováni, že tam bude jejich dětem lépe, že to tam spíš budou zvládat. I mě chtěli automaticky zařadit do zvláštní školy, aniž by někdo zjišťoval moje schopnosti a co všechno jsem se naučila ve školce. Romové také začali postupem let poznávat na vlastní kůži, že demokracie je i o tom, že když má zaměstnavatel na výběr mezi dvěma pracovníky, Roma nepřijme i přesto, že splňuje podmínky stejně jako uchazeč z majority. To se projevuje nejen v přístupu k zaměstnání, ale i v přístupu k bydlení. Proběhla privatizace bytového fondu, ale spousta Romů neměla na to si vlastní byt pořídit a teď při shánění nájmu bojují s předsudky. Já jsem také narazila na majitele, který vám do telefonu rovnou řeknou, že nechtějí cizince, děti, zvířata a hlavně Romy. Po tom počátečním porevolučním očekávání přišlo velké zklamání.

Romům tedy chybí pocit, že jsou součástí společnosti, což je velká bariéra v přístupu k demokracii. Co by jim ten přístup mohlo naopak usnadnit?

Nám Romům pomáhá, když pocítíme úspěch a někdo nám dá šanci. Ale taky to znamená, že se musíme snažit dvakrát tolik, abychom získali a udrželi si to, co máme. Vím třeba o spoustě mladých lidí v call centrech, kteří jsou velmi úspěšní. Lidé, kteří s nimi mluví po telefonu ani neví, že na druhé straně je Rom, protože neslyší žádný přízvuk. Je také hodně Romů, kteří dělají ve školství a hlavně v sociálních službách. To je možná dáno i naší historií a kulturou. Jsme empatičtí a máme vztah k rodičům a prarodičům. I já mám druhou práci a trávím čas s 87letou seniorkou. A jsou to úžasné chvíle.  

Vy sama se snažíte těm aktivním jednotlivcům, kteří se osobně angažují a usilují i o zvolení do veřejných funkcí, pomáhat. Na své facebookové stránce jste například představovala romské kandidáty v posledních komunálních volbách. Kolik lidí se vám podařilo najít?

Ten seriál měl třináct dílů a dva z toho byly prémiové. Jeden byl o Radoslavu Ščukovi, který pracuje jako hlavní kontrolor v obci Spišský Štiavník. Poprvé v životě jsem byla v romské osadě a bylo mi těžko, tak těžko. Cítila jsem strašnou vinu, že mě nenapadlo nic koupit, přinést to s sebou a dát lidem, kteří tam žijí v hrozné bídě. Další prémiový díl byl s místopředsedou Romské demokratické strany. Rozebírali jsme otázku, jestli mají Romové větší šanci, když jsou v romské straně, která bojuje za práva Romů, ale u některých lidí vyvolává nedůvěru, nebo jestli je „výhodnější“ být jako jednotlivec v neromské politické straně.

K čemu jste došli?

Tuhle otázku vlastně dostali všichni moji respondenti. Zástupci Romské demokratické strany argumentovali tím, že v jednotě je síla, zatímco kandidáti z ostatních stran říkali to, co si myslím i já, že i jeden člověk může něco změnit a ovlivnit lidi kolem sebe. Teď máme po volbách do Evropského parlamentu a na sociálních sítích se objevují rozhořčená videa, která Romům vyčítají, že nešli k volbám a nevyužili svůj hlas. Členové Romské demokratické strany z toho byli velice zklamaní, protože kdyby překročili určitou hranici počtu hlasů, dostali by peníze na svou činnost. Já sama jsem členkou Strany zelených, ale třeba v rámci komunálních voleb jsem 56 hlasů darovala Zeleným a čtyřmi hlasy podpořila Romskou demokratickou stranu. Ač s nimi v některých věcech nemusím úplně souhlasit, brání zájmy Romů.

Politik by měl mít zkušenosti z terénu

S kandidáty stran, se kterými jako členka Strany zelených patrně názorově zcela nesouzníte, jste dělala i samotné rozhovory. Bylo to pro vás těžké?

Kromě kandidátů z Romské demokratické strany jsem mluvila i s kandidáty z ČSSD, ANO 2011 i Strany zelených. Občas mi to lidé vyčítali, útočili na mě i na mé hosty. Já jsem na to byla připravená, v tu chvíli jsem byla v podstatě novinář, takže jsem se snažila být objektivní.

Jedním z vašich hostů byla například i Renata Adamová, která se v komunálních volbách dostala do chomutovského zastupitelstva jako kandidátka ANO 2011.

Je to tak. Mou velkou výhodou bylo to, že jsem v tomto projektu nebyla placená ze žádných prostředků. To mi velmi pomáhá, abych mohla být skutečně nezávislá. Nechtěla bych to ani jinak. Platí: moje stránka – můj výběr. Jakmile jsem se o paní Adamové dozvěděla, oslovila jsem jí. Velice jí to překvapilo. A po našem rozhovoru mi poslala hrozně hezký e-mail, ve kterém psala, že než jsem ji navštívila a řekla, jak moc je pro nás Romy důležité, že kandiduje a že jí držíme palce, tak si sama tu důležitost vůbec neuvědomovala, protože na kandidátce byla na jedné ze spodních příček. Popisovala, že do té doby příliš nevěřila, že by ji někdo mohl volit, takže se ani moc neprezentovala. Ale ten náš rozhovor začali sdílet její přátelé a známí, a to jí dodalo sílu i sebedůvěru. I mně osobně ten seriál hrozně moc dal. Zjistila jsem třeba, že ač byl každý z jiné politické strany, témata měli kandidáti velmi podobná – například důraz na dostupné bydlení. Pochopila jsem, že v rámci politiky, pokud tedy někdo nepotírá práva druhého člověka, tak je velmi důležité komunikovat napříč politickými stranami a hledat společná témata nebo dělat kompromisy, aby bylo možné společné návrhy prosazovat.

Pomohlo Renatě Adamové ve volbách také to, že vede v Jirkově terénní program, takže je s místními v každodenním kontaktu?

Ano, má velké zkušenosti z terénu. To je právě velký rozdíl, když politik má jen informace z knížek a teorií, nebo se občas s někým sejde a podá si ruku, a když má opravdu vlastní zkušenosti s tím, jak se žije lidem, které zastupuje.

Pro voliče je důležité, aby cítili, že někdo skutečně zastupuje jejich zájmy. Mají Romové důvěru v politiky?

Nejen Romové, ale všichni jsou politikou otráveni. I proto, že když někdo vyhraje, ještě to neznamená, že bude vládnout, protože zástupci ostatních stran se mohou domluvit úplně jinak. Je tam velká nedůvěra. Nemůžu mluvit za všechny, ale třeba v mém okolí často zaznívá, že před volbami bývá spousta slibů, ale reálně se nic mění. Za dvacet let se nalilo do romské integrace spousta peněz, ale vidět to není. Ti, kteří mají chuť něco dělat, tak jsou často označováni za zrádce a prospěcháře. Společnost je taková, jako jsou její politici. V zahraničí politik odstoupí, pokud je podezřelý z trestné činnosti. Tady u nás mají klidně nálepku zlodějů. S nimi ale dostávají podobné nálepky i ostatní, kteří jsou politicky aktivní. A mezi lidmi panuje názor, že dneska lidi takový věci jen tak zadarmo nedělají. I mně se často lidé ptají, kolik za to mám a že se mi to jezdí po světě. Tak jenom všem říkám, že sponzorem mých cest byla moje mamka a já ze svých projektů nemám vůbec nic. Ta nedůvěra mezi Romy je pro mě těžká, člověk pak bojuje i uvnitř komunity. Já mám ale romské aktivisty ráda a nejraději mám dobrodruhy jako je Jožka Miker, který jednou za čtrnáct dní uvaří jídlo pro lidi bez domova ve skupině Zdarmáci. Taky jsem jim přispěla dvěma tisíci. A Jožka Miker mi pak řekl: Aničko, díky tomu jsem mohl čtyřikrát uvařit.

Jako žena – Romka to mám v politice těžší

Jaké další reakce jste zaznamenala v souvislosti se svou politickou aktivitou?

Hlavně poslední dobou vnímám ty negativní. Když jsem byla třičtvrtě roku ve Straně zelených, tak mě zvolili do rady. A na sociálních sítích jsem si přečetla hodně ošklivé komentáře. Například že jsem nikdy nic neudělala, přitom jsem měla za sebou spoustu pracovních zkušeností. Před komunálními volbami chodily třeba mé kamarádce na severu Čech e-maily, aby mě nevolila. Tak jsem reagovala, že volit mě skutečně nemůže, to lze jen v Praze. To jsem ale narazila, navíc to byla srážka s mužem. Jako žena – Romka to mám ještě těžší. Podle mnohých Romů bych měla jít domů vařit, najít si manžela, starat se o děti a podobně. Moc se jim nelíbí, jaká jsem a co dělám a do zpráv mi často píší dost nepříjemné věci. 

Jak takové reakce zvládáte?

Přestala jsem se tím zabývat. Dřív mě to hrozně trápilo, ale už to nečtu, jedu si svoje. Když mám čas a peníze, tak je investuju do svých projektů. A často vidím, že se to mnohým lidem i líbí a sdílí to. Představuju lidi, kteří třeba nejsou tak známí – romskou paní učitelku, zdravotní sestru nebo policistu. Natáčela jsem třeba na Moravě s mým kamarádem, který byl patnáct let u státní policie a teď dělá u strážníků.

Takže se zaměřujete na ty pozitivní věci.

Ano, i v rámci své práce dělám pozitivní projekty. Teď nám třeba vyšel projekt Žijeme společně na čtyřce, který se věnuje integraci cizinců a pomoci všem aktérům v procesu integrace, na kterém spolupracujeme třeba s Centrem pro integraci cizinců, organizací InBáze nebo Integračním centrem Praha.

Řeší cizinci podobné problémy jako Romové?

Proces integrace může být v některých ohledech podobný. Možná ale, že k cizincům se Češi chovají o něco lépe než k Romům. Říkají, že my jsme tu šanci už dostali. Je vůči nám uplatňován princip kolektivní viny. Nejednou jsem byla atakována kvůli špatným zkušenostem lidí kolem mě. A oni pak řeknou: já tě Aničko beru, to není na tebe. Tak na to odpovídám, že nejsem žádná výjimka. A proto vždycky říkám, kamkoliv půjdeme a bude se nám dařit, o to víc říkejme, že jsme Romové. Připomínejme to, buďme hrdí na to, že máme kulturu a tradice.

V obchodě mívám vlastní stráž

Je kromě dobrých příkladů ještě něco, co by mohlo romské integraci pomoci?

Musíme chtít hlavně my. Nečekat, že se změní atmosféra. I přes všechny negativní zkušenosti musíme dbát na to, aby děti měly vzdělání, aby našly dobrou práci, aby uměly jazyky a byly úspěšné. Pak to půjde raz dva, protože nebudeme potřebovat pomoc. A nemusí být každý inženýr. Romové byli dřív výborní v monoprofesích, šla jim manuální práce. Můžeme narážet na diskriminaci, ale když nebudu dělat jednu práci, najdu si jinou. Za práci se člověk stydět nemusí. Horší je, když je člověk nemocný, nebo má nějaké jiné překážky a v místě, kde žije, není práce. Já se za prací přestěhovala ze Sokolova do Prahy. Bohužel i tady občas narážím na nepříjemné situace. Třeba minulý rok jsem přijela z Chorvatska a byla jsem hodně opálená. Při výstupu z autobusu jsem požádala spolucestující, jestli by mě nemohli pustit. Místo odpovědi mě začali posílat do určitých míst, vyhazovali mě z autobusu a nadávali mi. Takže i cizinci zažívají takové reakce a já velmi dobře chápu, jak se tady musí cítit.

A zazněly tam přímo rasistické nadávky?

Řekli mi, že se mám vrátit, odkud jsem přišla a že jsem černá svině a dál už to radši ani nebudu zmiňovat. Já si to ale nenechala líbit. Ve svém věku už nechci nikomu mazat med kolem pusy. Jsem slušná, ale když se ke mně takhle někdo chová, tak se ozvu.

Zažíváte podobné slovní útoky často?

Ano, jako Romové to zažíváme často. Já si to ale většinou nechci moc připouštět, nechci na to myslet. Vím samozřejmě o tom, že v obchodě mívám vlastní stráž. Dva tři zaměstnanci za mnou vždycky chodí a dívají se, co dělám. Já si zatím říkám: jen si mě hlídejte, mezitím vám někdo něco ukradne. Předsudky byly, jsou a budou. Horší je diskriminace, kterou jsem zažila i já. Před lety jsme šli na diskotéku do Mánesa a nepustili nás tam. Teď jsem zase zaznamenala kauzu restaurace Potrefená Husa, kde neobsloužili Idu Kelarovou se členy jejího pěveckého sboru Čhavorenge. Je vidět, že ani peníze nám nepomůžou. Je spousta Romů, kteří je mají, chtějí si pronajmout byt, pracují a i přesto je odmítají. Myslím, že z těchto incidentů jsou Romové už unavení.

Zastal se vás v podobných situacích někdo? Nebo byla kolem vždy jen mlčící většina?

Nevybavuji si to. Incident v autobuse se odehrál v místě, kde bydlím. A nikdo se neozval, aby se mě zastal. Ale zrovna nedávno jsem přemýšlela, že opravdové přátele mám hlavně mezi Neromy. A máme se hrozně rádi, kdyby mi někdo chtěl ublížit, šli by se kvůli mně i poprat. To je hrozně fajn.

Kdo má kamaráda Roma, nebude mít předsudky

Ze Sokolova jste se přestěhovala jen kvůli práci?

Ano, měla jsem maturitu a nechtěli mě vzít ani na úřadě. Na těch malých městech to tak funguje. Každý tam má dcery a neteře, které na ta místa dosadí. A když jsem se třeba dostala k pohovoru, jakmile mě uviděli, místo bylo obsazené. Proto jsou někteří Romové už unavení, jak pořád očekávají tu negativní odpověď. Mně bylo strašně a potřebovala jsem platit nájem. Tak jsem šla pracovat do továrny. To byla výborná duševní hygiena, na to nikdy nezapomenu. Sestavovala jsem pořád dokola tři komponenty. Asi jsem byla dobrá, protože ze mě chtěli udělat mistrovou. Pak ale přišel německý majitel, a aniž by mě znal, tak jak mě viděl, řekl jen „nein“ – v žádném případě. Tak jsem vystudovala vysokou školu a odstěhovala se do Prahy, kde jsem našla práci hned. Maturitu i vysokou školu jsem si dodělávala až v dospělosti. Fakt jsem na sobě ale dřela, abych mohla sedět třeba tady. Vám by na to stačila střední škola, mě by ale nevzali. Vždycky když jsem někde pracovala, měla jsem nejvyšší vzdělání. Nejprve jsem pracovala jako odpolední učitelka a pak jako asistentka ve třídě s dětmi s autismem. Vždycky říkám, že jediný gádžo, který mi zlomil srdce, byl můj žák. Tak si mě oblíbil, že když si děti měly zvolit kamaráda na focení, tak my dva jsme se fotili spolu. A i jeho maminka mě měla ráda, takže jsem pak hlídala i její ostatní děti. Chovala se ke mně strašně hezky. Jenže to byl vzdělaný člověk – pracovala v Amnesty International a dřív žila v zahraničí. To je velký rozdíl. A já si myslím, že dnešní mladí lidé budou taky jiní než jejich rodiče, protože cestují, mají spoustu zážitků, poslouchají různou hudbu, nejsou pořád jenom v tom českém rybníku.

Je vedle rozdílných pracovních možností ještě něco, čím se liší život v Praze a na periférii republiky?

Pracovních příležitostí je tu víc, ale také jsou tu vyšší nájmy, takže se člověk musí ohánět, aby všechno poplatil. Velký rozdíl je ale především v přístupu společnosti. Občas se něco nepříjemného přihodí, ale ne tak často. Na druhou stranu mnohem lepší je to pak na vesnici. Třeba naše rodina přišla hned po válce do vesnice Kluč mezi Sokolovem a Habartovem a tam žije ve vlastních domech už několik generací.  V hospodě se znají Romové i Neromové, zdraví se a kamarádí se. Už nás tam berou jako starousedlíky. Romské děti vyrůstaly spolu s českými, chodily spolu do školy, k rybníku, jezdily na tábor. Sousedé si mezi sebou pomáhají. A já myslím, že tady je ta cesta. Kdyby romské děti chodily do školky a učitelé a ředitelé je přijímali do normálních škol, bylo by to jiné. Kdo jednou zažije, že má kamaráda Roma, tak už nebude mít předsudky. Já do takové školy chodila, proto se Čechů nebojím. Trpěla jsem ale něčím jiným. Má rodina prošla násilnou asimilací, zakazovali nám jazyk, proto moje máma neumí romsky a já taky ne. Začala jsem se učit až v dospělosti, ale na jazyky jsem bohužel dřevo. Romština je ale jazyk krásný a měkký. Když ho člověk umí, má k lidem blíž.

Co by pomohlo, aby české školy dokázaly více integrovat romské děti?

Hodně se musí snažit rodiče. A pedagogové nesmí žákům dávat nálepky a měli by umožnit i dětem se speciálními potřebami zažít úspěch. Těším se na dobu, kdy ve školách budou učitelé, kteří rozumí i práci v terénu a ví, že samostatný pokoj pro jedno dítě je super, ale není to nezbytně nutné. Důležitější je, že je dítě milováno. 

Lidé dnes říkají to, za co se dřív styděli

V rámci jednoho projektu jste se zabývala i historií romského holocaustu. Myslíte, že se podařilo dostat informace o těchto událostech do povědomím veřejnosti, když stát odkoupil prasečák v Letech u Písku a buduje se tam památník?

Je to pořád těžké téma. A často napadané například z řad poslanců extrémně pravicových stran, kteří si uvědomují, jak citlivé to je. Takže upozorňují třeba na to, kolik stál výkup. Ale i díky Čeňkovi Růžičkovi, se kterým jsem také dělala rozhovor, a jeho výstavě, je tady těch informací čím dál víc. Čeněk Růžička jezdí po školách a vystavuje na veřejných prostranstvích. Myslím si, že informace tady jsou, záleží jen na pedagozích, jestli je dokáží uchopit a pracovat s nimi ve výuce.

Jaké jsou teď vaše nejbližší plány?

Třeba teď mám v plánu projekt zaměřený na záchranu dětí z kojeneckých ústavů, protože často končí v zahraničí. Ráda bych připravila takovou kuchařku pro ženy, které by si rády vzaly děti do pěstounské péče, ale neví, jak na to. A ráda bych zopakovala seriál o Romech, kteří byli v České republice úspěšní, ale rozhodli se odejít do zahraničí.

Jaké důvody je k odchodu vedly?

Například Anna Poláková vedla romské vysílání v Českém rozhlase. Jejího syna napadli skinheadi a i přesto, že se to dostalo k soudu, vyhlídli si jejich rodinu a dál je šikanovali. Ondřej Giňa byl zase úspěšný redaktor v České televizi a dostal příležitost v zahraničí. Teď žije v Německu a má tam úžasnou práci. V rozhovoru právě popisuje, jak vznikla romská rada a začaly se financovat různé programy. Ale i z jeho rozhovoru cítím takovou marnost, že se i přes to všechno postavení Romů nezměnilo a pořád jsou tu sociálně vyloučené lokality. Takže to nebyly jen ekonomické důvody, ale i střet s rasismem nebo jednoduše únava a syndrom vyhoření. 

Je to v zahraničí jiné?

Ano, třeba k případu Idy Kelarové, kterou nechtěli obsloužit, psal jeden diskutér, že bydlí v Anglii a tam by se to nestalo. Nesetkávají se s tím, že by je nechtěli vzít do práce.

Změnila se v posledních letech nějak atmosféra v České republice?

Já se obávám, že dřív se lidi styděli říkat některé věci. Mysleli si to, ale nahlas to neříkali. Ale teď se nebojí být otevřeně rasističtí i na veřejnosti. Je těžká doba, pořád se honíme, abychom všechno zvládli poplatit. Někomu přidají, jinému uberou a někteří to nechápou, takže vznikají nejrůznější mýty a nepravdy. Dozvídám se třeba, že máme taxi zadarmo, že dostanu zdarma ledničku a pračku. Tak se vždycky ptám, opravdu, a kde? Podobné fámy společnost rozdělují. A pomáhají tomu političtí představitelé, kteří se nestydí proti sobě štvát lidi.

 

      

Projekt je spolufinancován z Evropských strukturálních a investičních fondů v rámci OP Praha - Pól Růstu.