Proměny Karlína pohledem žáků gymnázia PORG Libeň – 3. díl

Romové a Romky přicházejí do Prahy a specificky do Karlína v poválečném období. Lidé přijížděli za prací především ze Slovenska. Jednak proto, aby pracovali v rychle se rozvíjejícím průmyslu, ale také aby zastoupili volná místa po třech milionech sudetských Němců, kteří byli z území dnešní České republiky po válce vyhnáni. Lidmi, kteří se stěhují za prací, jsou pak nepřekvapivě především zástupci a zástupkyně nižší střední třídy.

Místní farář nám vypráví, že slyšel řadu zvěstí o tom, že dříve nebylo záhodno chodit Karlínem po setmění. „Karlínu a Libni zdaleka se vyhni,“ říkávalo se ostatně. „Já jsem tohle ale nikdy nevnímal jako související s Romy,“ říká nám pan Vávra. Rčení si spojoval spíše s celkovou zanedbaností čtvrti. Stejně tak slavné „Karlín má černou duši“, jak to zpíval Ivan Hlas, odkazuje podle mnohých spíše k průmyslovému charakteru čtvrti a s ním souvisejícímu znečištění. Opět není naším cílem rozsoudit, zda Karlín býval či nebýval nebezpečnou čtvrtí ani kdo za to mohl. Chceme hlavně dát dohromady poznatky, které jsme získali o každodenního soužití mezi romskými a neromskými obyvateli, kterému se v rámci veřejného povědomí nevěnuje příliš pozornosti. 

Z výpovědí lidí, s nimiž jsme mluvili, vyplývá, že v minulosti měli místní Romové ke čtvrti unikátně blízký vztah. Jedním z důvodů může být i fakt, že Romové často nevlastnili rekreační chaty mimo město jako řada „Neromů”, svůj volný čas tedy trávili v městském veřejném prostoru a tvořili si k němu silnější pouto. Proč ale specificky Karlín? Pan Balog, který v Karlíně vyrostl a na svoje dětství vzpomíná s velikou láskou, to vysvětluje především tím, že spolu všichni pracovali ve stejných fabrikách a taky potom společně chodili do stejných hospod. „Lidi tam pěkně drželi, ať to byli Romové nebo Češi. Když můj táta dělal svatbu, tak tam pozval třeba 200 lidí a z nich byla skoro půlka bílých,” vzpomíná. 

Významnou roli sehrála i skutečnost, že děti navštěvovaly stejné školy a měly tedy sdílenou zkušenost od raného dětství. Toto se zásadně změnilo s otevřením první takzvané zvláštní školy na konci 80. let, kam byly poslány výlučně romské děti. 

Romové a Romky se dříve v Karlíně často věnovali pořádání kulturních a sportovních událostí. Konaly se zde soutěže tanečních souborů, dětské karnevaly nebo soutěže o romskou ženu roku. Za Karlín hrálo fotbal i čistě romské mužstvo. Občas se taky pořádaly přátelské zápasy „o flašku” se sportovně založenou částí Romského svazu žen, který v Karlíně působil a věnoval se především organizaci volnočasových událostí pro děti. Některé členky svazu také pravidelně přispívaly do časopisu Amaro Gendalos. Další pravidelnou aktivitou, která se ve čtvrti v 80. letech pořádala, byly úklidy Karlínského náměstí. Jako odměnu za ně městská část vypravovala pro účastníky a účastnice jízdy parníkem po řece. 

Jedním z míst, která karlínští Romové příliš pravidelně nenavštěvovali, byl zdejší kostel. Místní farář vypráví, že sice všem rodinám křtil děti, nedošlo však k navázání dlouhodobějších vztahů. Na náměstí před kostelem stával betonový pingpongový stůl, kde farář hrával ping pong s místními romskými dětmi, které pak do kostela přišly ministrovat. K tomu ale docházelo pouze jednorázově. 

K zásadnímu zhoršení situace dochází v 90. letech. V té době už je otevřena zmiňovaná segregovaná škola, probíhá nekontrolovaná privatizace, celostátně také dochází ke zvýšení počtu rasisticky motivovaných útoků. V roce 1993 například karlínskou hospodu U Zábranských, kde se v minulosti pořádala spousta romsko-českých zábav, kupuje skupina neonacistů. Místo se stane dějištěm řady rasistických událostí. Hovořili jsme s jedním mužem, kterého před hospodou nacpali do popelnice, kterou následně zapálili. 

Na situaci místních Romů a Romek se zásadně podepsaly také události spojené s povodněmi, o kterých bude řeč v příštím díle. Faktem zůstává, že Karlín, který byl dříve domovem desítek romských rodin, se změnil. Neexistují sice žádná oficiální data, nicméně lidé, kteří se situaci věnují, se shodují, že ve čtvrti zůstává přibližně pět posledních romských rodin.

 

Děkujeme také mnohokrát členům spolku Paměť města: socioložce Barboře Matysové za úvodní přednášku a zprostředkování kontaktů v terénu a architektovi Jakubovi Nakládalovi za procházku po Karlíně.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha - pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.