Proměny Karlína pohledem žáků gymnázia PORG Libeň – 5. díl

Jak už jsme zmiňovali v předešlém díle, mnoho majitelů bytů k povodním přistoupilo jako k příležitosti zbavit se dosavadních nájemníků, své nemovitosti opravit a pronajmout za výrazně vyšší ceny. Jejich původní obyvatelé však tenkrát mívali i smlouvy na dobu neurčitou, nebylo je tedy možné jednoduše vykázat. Mezi nejčastější postupy při snaze zbavit se jich patřilo prudké zvýšení nájmu či záměrné protahování rekonstrukce. Původní obyvatelé pak už nemohli dále čekat . Lidé, kteří neměli finanční možnosti k pořízení nového vlastního bydlení, byli většinou vystěhováváni postupně do Vysočan, na Černý Most a pak dále na sever do Teplic nebo Ústí nad Labem.

„Prostě řekli, že nemají peníze a nedalo se s tím nic dělat. To jim člověk nedokáže, jestli mají nebo ne,“ popisuje často se opakující situaci jedna z obyvatelek Karlína. 

Dalším typickým scénářem je situace, která se stala sousedům pana Vávry, rodině Soukupových. Jejich domácí jim už dlouho navrhoval, zda by nechtěli odejít za odstupné. Když do opakovaně odmítali, objevil se jeden den s tím, že v baráku je dřevomorka a že je tedy nutná celkové rekonstrukce. Pan Soukup byl sice stavař, tak veděl, že v domě žádná dřevomorka není, nebylo jim to ale nic platné, protože domácí si stál na svém a dům tedy stejně museli po téměř celém životě opustit.

Podobné praktiky nejsou něčím, co by se týkalo pouze bezprostředních let po povodních. I dnes musejí někdy obyvatelé a obyvatelky Karlína ustupovat developerským zájmům.

„Oni jsou si schopní vymyslet neuvěřitelné nesmysly,“ vypráví nám jedna z žen, s níž jsme vedli rozhovor. „To třeba v bytě naproti měla taková malá holčička křečka, nebo králíčka, nebo co to tam měla, a oni její rodině řekli, že je to porušení smlouvy, že ho nemají povoleného.“

Paní Pešková a Bednářová žily obě několik desetiletí v domě v pražském Karlíně. Čtvrť měly rády, nicméně se s ní vyloženě neidentifikovaly, měly spíše vztah ke svému bydlení. I přes to, že měly obě smlouvu na dobu neurčitou, jednoho dne se všude po domě objevila oznámení, že je nutné jej do několika měsíců opustit. Všichni ostatní nájemníci se odstěhovali, ale ony se rozhodly bránit nejen právní cestou. Odmítly zkrátka dům do stanovené lhůty opustit. Následně pak čelily tlaku a zastrašování. Po několika měsících vzdoru byly nuceny svůj dům opustit také. 

Neustaly ale ve snaze bránit se proti nespravedlivému vystěhování právní cestou. Narážely ale na řadu kliček, které nejsou pro podobné situace bohužel ničím netypickým. 

„Každou chvíli to bylo jiný eseróčko, co tu firmu spravovalo, tak jsme ani neměly koho žalovat. Taky se jim pořád měnili právníci, takže když už jsme se konečně někomu dovolaly, tak už je zase nezastupoval a mohli jsme začít znovu a pořád dokola,“ popisuje paní Bednářová.

„Říkám vám, že to bych nepřála nikomu, co my jsme tam zažily. Od té doby jsem se psychicky i fyzicky úplně sesypala a vůbec se mi nedaří dát zase dohromady,“ popisuje dlouhodobé následky jedna z žen v důchodovém věku. Druhá to bohužel bez výhrad potvrzuje. „Když má někdo skutečně tu finanční sílu, tak opravdu nemáte šanci,“ shrnuje celou situaci.

„Jo a když nás z toho baráku vystěhovali, tak se tam pak hnedka objevila cedule: nabídka luxusního bydlení s duší,“ s hořkým smíchem dodává druhá z nich. 

„Karlín se mění neuvěřitelně rychle, ale já vám povím takový paradox,“ zmiňuje pan Vávra. „My už asi deset let čekáme v baráku na výměnu oken, teď už to teda konečně vypadá, že se to stane, ale zatím okolo nás stihlo vyrůst celé nové město.“

I přes výraznou proměnu čtvrti se lidé, kteří už v Karlíně dále z nejrůznějších důvodů nežijí, vrací. Pan Brož zná několik svých farníků, kteří už dávno žijí mimo čtvrť, stále sem ale dojíždějí na bohoslužby. Potom několik dalších lidí, kteří už bydlí mimo čtvrť, stále dojíždí po práci do legendární starousedlické hospody Mash, někdy i když už bydlí mimo Prahu.

Pan Balog stále chová naději, že se mu bude dařit pořádat ve čtvrti kulturní akce, i když už není jejím obyvatelem. „Chtěl bych ho vrátit, ten starý Karlín, ten je pořád v mojím srdci.“ Ostatně když nám podepisoval souhlas s naším rozhovorem, do kolonky adresa napsal prostě jenom: KARLÍN!!

 

Děkujeme také mnohokrát členům spolku Paměť města: socioložce Barboře Matysové za úvodní přednášku a zprostředkování kontaktů v terénu a architektovi Jakubovi Nakládalovi za procházku po Karlíně.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha - pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.