Politika „hnědne“ nejen na východě Německa. Co je za úspěchem AfD?

Ovšem, ačkoliv některé hlasy varovaly, aby nedocházelo k přehlížení rasismu jakožto celoněmeckého fenoménu, převažovala tendence tento problém považovat za vlastní pouze„cizímu východu“.

Výsledek voleb značí úspěch Afd nejen na východě, ale i v západních zemích

Pokus o odsunutí problematiky rasismu na východ ztrácí po volbách svou účinnost. Růst krajní pravice nejdříve potvrdily komunální volby, které proběhly 6. března 2016 v západoněmeckém Hessensku. AfD (Alternative für Deutschland/Alternativa pro Německo) dostala v průměru celé země skoro 12 % a skončila tím na třetím místě. V některých městech se její podpora vyšplhala až k 15 %. Ve všech větších městech získala okolo 10 % (např. Wiesbaden 12,8; Darmstadt 9,2; Frankfurt 8,9; Gießen 12,9 %). Pozoruhodné je také to, že ve městech, kde AfD úspěšná nebyla (nebo vůbec nekandidovala), uspěly jiné krajně pravicové strany. Například NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands/Národnědemokratická strana Německo) získala v Büdingen 10,2 % a Leun 11,2 % nebo strana Die Republikaner, kterou mnozí pokládali za mrtvou, obdržela v Hanau 9,6 %.

S přihlédnutím k těmto výsledkům nebyly následující zemské volby konající se o týden později 13. března až takovým překvapením. I tak si celá řada německých médií neodpustila psát o šoku či politickém zemětřesení. Na okraj je dobré zmínit, že zemské vlády mají velmi široké kompetence. Řídí například policii a mohou ovlivnit vytváření politik v celém Německu, jelikož je pro schvalování celé řady federálních zákonů (např. zákonu o azylu) třeba jejich souhlasu.

V západních zemích - Bádensku-Württembersku (15,1 %) a Porýní-Falcu (12,6, %) - skončila AfD na třetím místě, ve východním Sasku-Anhaltsku dosáhla se ziskem 24,2 % na druhé místo. Na taková čísla dosud nikdy po roce 1945 nemohla žádná krajně pravicová strana v těchto zemích ani pomýšlet, natož je obdržet. Pro srovnání: v roce 1992 získali Die Republikaner 10,19 %. Sasko-Anhaltsko má již poměrně dlouho silné pravicové zázemí. V minulosti zde byla silná radikálně pravicová strana DVU (1998 - 12,9%), také NPD občas zaznamenala drobné úspěchy. Ale její výsledek v posledních zemských volbách v roce 2011 byl jen 4,6 %. I proto aktuální výsledek AfD nepochybně znamená obrovskou a znatelnou změnu, navíc strana získala přímé mandáty v 15 volebních obvodech (tzn., že místní kandidáti tam obdrželi nejvíce hlasů). Také v Bádensku-Württembersku získala AfD  dva přímé mandáty (v Mannheimu a Pforzheimu). Zatímco v některých obcích v Sasku-Anhaltsku získala AfD skoro 40 %, v Bádensku-Württembersku to bylo v některých případech více než 20 %.

Takto konkrétní výsledky jsou zde zmíněny proto, aby bylo možné si představit, s jakou atmosférou se uprchlíci často na lokální úrovni setkávají. Mimochodem, jak to může vypadat z perspektivy osoby, která je obětí rasismu, popisuje na svém blogu německý občan, který se nedávno přestěhoval ze saského Lipska do západního Mannheimu. Jeho vyprávění dobře ilustrují odlišnosti a společné rysy každodenního rasismu v těchto dvou městech. Popisuje, jak nejdříve zažíval rasismus ve východní části Německa, aby se následně ocitl právě ve městě, které se stalo novou baštou AfD. Jak dopadly ve volbách ostatní politické strany? Ve všech třech zemích ztratila vládní koalice většinu. Volební vítězství zelené strany v Bádensku-Württembersku (první místo se ziskem 30,3 %) není tak jednoznačným „pro-uprchlickým signálem“, jak to bylo občas v českém kontextu interpretováno. Velmi populární předseda tamní zemské vlády a hlavní strůjce tohoto úspěchu Winfried Kretschmann reprezentující pravicové křídlo Zelených, nejen, že podporoval ostrá opatření vůči uprchlíkům a značná omezení práva na azyl (tzv. Asylpaket I), ale navíc podporuje bavorského předsedu vlády Horsta Seehofera, který jasně kritizuje politiku Angely Merkel.

Jelikož komunální volby v Hessensku doprovázela nízká účast voličů, před zemskými volbami se tak často zmiňovalo, že stačí k volbám přijít a AfD neuspěje. Ovšem volební účast byla ve všech třech zemích vysoká, což se zdá, že nakonec pomohlo AfD, jež úspěšně mobilizovala své voliče. Zároveň přebrala hlasy všem ostatním stranám a oslovila široké spektrum voličstva napříč různými společenskými vrstvami.

Původně euroskeptická, nyní nacionalistická

První věta spoluzakladatele strany Alexandera Gaulanda komentujícího volební úspěch v televizi zněla: AfD je proti uprchlíkům. Tím označil jeden z hlavních důvodů širokého souhlasu části veřejnosti s touto stranou. Při svém zrodu v roce 2013 byla ovšem AfD především protievropská či euroskeptická. Stavěla se zejména proti euru jakožto jednotné evropské měně.

Zároveň reprezentovala radikálně liberální ekonomické hodnoty volného trhu. Významná část zakladatelů se skládala z profesorů a ekonomů. I když se od začátku jevila jako strana nacionalistická, její cesta k pravicovému extremismu nebyla vždy tak jistá a jednoznačná. Po různých sporech, v jejichž průběhu ji její umírněnější představitelé – například bývalý prezident Svazu německého průmysl (BDI) Hans-Olaf Henkel nebo lídr kandidátky do německého parlamentu Bernd Lucke – postupně opustili, strana nabyla jasný extrémně pravicový profil. Charakter a politické směřování strany nadále není vůbec jednotné a jasné. Návrh prvního zásadního programu vyšel před dvěma týdny. Jeho obsah je však vágní a neurčitý, což může být součástí strategie. Každopádně se nad jeho zněním očekávají velké interní debaty.

Ideologický základ dnešní AfD je postaven na rasismu, etnickém nacionalismu a ideálu autoritativního a reakcionářského společenského řádu. Rasistické tendence byly jasně rozeznatelné například ve výrocích šéfa durynské AfD Björna Höcke o reprodukčním chování Afričanů. Ti se údajně odlišují od Evropanů svým nutkáním rozmnožovat se. K tomu přidejme například agresivní vystupovaní dalších členů a členek vedení strany a získáme představu o základních charakteristikách AfD. Předsedkyně strany Frauke Petry a její zástupkyně Beatrix von Storch například mluvily o nutnosti obrany státních hranic střelnými zbraněmi. Storch dokonce brala v úvahu střílení na děti. Nicméně, všechny takto kontroverzní výroky strana bagatelizuje či dementuje.

Další prvek ideologie AfD - etnický („völkischer“) nacionalismus – vychází z představy národa jako etnicky homogenního celku, který má společný původ.  Ve veřejných projevech představitelů strany lze občas nalézt nacistický vyraz „Volksgemeinschaft“ (společenství lidu). V návrhu programu je přiznaní se k „Evropě otčin/národů“ (Europa der Vaterländer) – rovněž populární koncepce současných krajně pravicových směrů, která odkazuje na takzvaný etnopluralismus. Heslo, jejž představitelé AfD pořád vytrvale opakují, zní „Islám do Německa nepatří“.  Další ideologické prvky se odrážejí od radikálního pravicově-konzervativního společenského pojetí. AfD je strana antifeministická, sexistická, homofobní a navrhuje zrušit vědecká pracoviště typu genderových studií. Namísto toho je zastánkyní tradičního pojetí rodiny. Co se týká sociální a hospodářské politiky, AfD má nadále striktní neoliberální zaměření včetně rušení sociálních dávek, zvyšování věku odchodu do důchodu, zrušení živnostenských daní a další podobná opatření.

Důležité je si rovněž všímat personálních, institucionálních a ideologických vztahů a souvislostí, které je zde možné ilustrovat pouze ve zkratce na konkrétních příkladech. Není náhoda, že již zmíněný Höcke své rasistické komentáře týkající se Afričanů vyjádřil během přednášky Institutu pro státní politiku (Institut für Staatspolitik). Jde o think tank, jenž patří k tzv. nové pravici. Založil jej vlivný nakladatel Götz Kubitschek jako konferenční centrum, ale také jako platformu intelektuální výměny a publikační činnosti různých skupin a osob od krajně pravicových až po pravicově-konzervativní proudy z Německa i Rakouska. Jejich společným cílem je rozšíření pravicové kulturní hegemonie. Kubitschek svou podporu AfD nedávno završil vstupem do ní.

Jiným příkladem spojení AfD s intelektuální pravicově-konzervativní sférou je Marc Jongen, který je jedním z představitelů strany v Bádensku-Württembersku. Jongen, jenž je jedním z teoretických a ideologických otců AfD, je zároveň žákem a důvěrným známým proslulého filosofa Petra Sloterdijka. Toto spojení poodkrývá logiku neoliberálního programu strany, jelikož Sloterdijk již dlouho vystupuje proti konceptu sociálního státu a je stoupencem tzv. konceptu soutěže založené na výkonu. Taktéž tvrdí, že německé (resp. západní nebo evropské společnosti) chybí vůle a energie se bránit muslimskému „demografickému přetlaku“. Varuje, že by „mladí vitální lidé“ (míněno uprchlíci) mohli početně převážit původní obyvatele evropských národů. Duchovní příbuzenství s dílem Thila Sarrazina, který přiživil rasismus německého mainstreamu bestsellerem „Německo se zničí samo“, je také zřejmé.

Dalším styčným bodem utváření ideologie AfD je pravicový časopis COMPACT, jehož východiskem je konspirační teorie, jejíž základní myšlenkou je údajná nesuverenita německého národa. Jedná se o časopis, který je protknut antiamerikanismy a otevřeně sympatizuje s putinovským Ruskem. Nejen, že v něm různí politici AfD publikují články, COMPACT také organizuje konference, kde se členové strany pravidelně potkávají s německými a  mezinárodními osobnostmi pravicové a pravicově-konzervativní politiky. Před minulými volbami byl na titulní stránce časopisu portrét Frauke Petry s nadpisem „Lepší kancléřka“. Zdá se, že se z COMPACTu stává stranický publicistický hlas.

Z tohoto prostředí zbývalo vykročit již jen pár krůčků k původně saským sociálním hnutím Pegida a Legida. Vydavatel COMPACTu Jürgen Elsässer, další klíčová figura z prostředí nové pravice, vystupuje pravidelně na demonstracích organizovaných právě hnutími Pegida, respektive Legida a jeho časopis má v řadách hnutí velkou část (zejména facebookových) podporovatelů. Vzájemné sympatie AfD a hnutí Pegida a Legida jsou evidentní, přičemž existuje také přímá spolupráce mezi nimi. AfD je koneckonců součástí širšího hnutí a aliancí nové pravice, které se napříč Německem formují.  Vedle toho funguje jako platforma, která sdružuje a propojuje radikální pravicovou pouliční scénu, zástupce v zemských parlamentech, ale také pravicové, konzervativně-intelektuální a elitní kruhy. Cílem AfD je spojení kdysi marginální krajní pravice s měšťanskou střední třídou.

Není překvapivé, že je možné narazit na rozpory a konflikty mezi těmito různými vlivy a směry. Dobrým příkladem je postoj strany ke klasické neonacistické NPD, jíž hrozí úplný zákaz (viz současné jednání německého Ústavního soudu). Před posledními volbami v Sasku-Anhaltsku nabídla NPD možnost spolupráce. Tu však předsedkyně AfD Frauke Petry nepřijala s odkazem na tvrzení, že většina voličů AfD je městského původu. Ovšem ani její pozice v rámci strany není stoprocentně pevná, takže velmi vlivná skupina reprezentovaná například Björnem Höcke nebo předsedou strany v v Sasku-Anhaltsku André Poggenburgem tlačí na další radikalizaci strany.

Jak se k situaci staví média a ostatní politické strany? A co bude dál?

Obecně lze říci, že pozornost, která se na AfD upíná, každým dnem roste. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Ještě před rokem nebyl vývoj strany, která spíše bojovala sama se sebou, považovaný za příliš nadějný.  Podařilo se jí ovšem využít všeobecně skeptické nálady plynoucí z politik přijatých v souvislosti s tzv. uprchlickou krizí. Narůstala také pozornost médií, která představitelům AfD poskytovala hodně prostoru a ti se tak objevovali pravidelně v nejrůznějších televizních debatních pořadech, čímž se jí pomocí své rétoriky podařilo silně ovlivňovat veřejný diskurs.  A to i přes to, že u AfD stejně jako u Pegidy převládá nenávist k médiím a pro vlastní prezentaci používají spíše sociální sítě. Pegida pro média dokonce používá nacistické označení „Lügenpresse“ (lživá média). 

AfD se podařilo ovlivnit i ostatní politické strany či další veřejné aktéry, aby zostřili svoji rétoriku a vyjadřovali stále častěji protiuprchlické názory.  Nicméně, stejně jako na Slovensku, kde se taktika přebírání nenávistné rétoriky mainstreamovými stranami nevyplatila, ani v Německu kýžené body nepřinesla. Lidé zkrátka preferovali pravicový originál. Obdobný pokus byl vidět v případě dosavadního předsedy vlády v Sasku-Anhaltsku Reinera Haseloffa (CDU), který již dříve vyjádřil nesouhlas s postoji vlády Angely Merkel k uprchlické otázce. Podobně to zkusila kandidátka Julia Glöckner v Porýní-Falcu, která mimo kritiky Merkel užívala další populistické prostředky, například tematizovala zákaz nošení burky.

Napříč politickým spektrem se vyostřují názory na uprchlíky. Vedle známých radikálních vyjádření předsedy bavorské vlády Horsta Seehofera, který se setkal s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, jsou změny v postojích i na levici. Podle předsedkyně Die Linke Sahra Wagenknecht, která souhlasila s požadavkem politiků na určení horní hranice počtu přijímaných uprchlíků, je Německo se svými schopnostmi řešit tzv. uprchlickou krizi v koncích. Předseda německé sociální demokracie (SPD) Sigmar Gabriel přichází s podporou projektu solidarity s vlastním obyvatelstvem. Lze tak rozeznat tendenci propojovat sociální otázky s tématem uprchlictví, čímž je politiky vytvářen ve veřejnosti strach ze sociálního sestupu větší části společnosti, který by měl být zapříčiněn uprchlíky. Takový vývoj poskytl základ pro nasměrování debaty o uprchlících, který je výhodný pro AfD.

Potřebná je také krátká poznámka tykající se nejen v Německu, ale i v Evropě rozšířeného nedorozumění nebo zajímavé diskrepance vnímaní postoje současné německé vlády k uprchlíkům. Souhlasný postoj s vládou německé kancléřky ze strany voličů neznamená nutně postoj pro-uprchlický. Merkel podporuje politiku zavřených evropských hranic a vždy byla stoupenkyní politiky „pevnosti Evropa“. O tom aktuálně svědčí smlouva s Tureckem o vracení uprchlíků, která podle organizace ProAsyl porušuje Ženevskou úmluvu. Za její vlády bylo také masivně omezeno právo na azyl a dokonce zcela znemožněno pro lidi z tzv. bezpečných zemí.

V Německu se však diskurs již natolik obměnil, že vznikla představa o údajném sporu „pravicové“ opozice s „levicovou“ politikou Angely Merkel.  Dobrým příkladem je nedávné vystoupení kancléřky z 28. února na ARD (jednom z velmi důležitých německých televizních kanálů) v pořadu s Anne Will.  Celý rozhovor byl veden dost kriticky a novinářka ostře útočila. Ovšem Angela Merkel byla konfrontována pouze pravicovou optikou.  Otázky se točily například okolo pochybností jako: „Můžeme to opravdu zvládnout? Není to příliš uprchlíků?“ Žádná otázka nesměřovala na politiky vůči uprchlíkům, nehumánní aspekty zákonů pod názvem „Asylpaket 1 a 2“ či na rozšíření okruhu zemí, které jsou pokládány za bezpečné.

Celková změna atmosféry jistě sloužila jako legitimizace požadavků AfD a bude jim sloužit i do budoucna. Zatím je těžké srovnat její momentální úspěch s případným budoucím vývojem. Podle některých hlasů je možné, že AfD bude čekat stejný osud jako předtím všechny krajně pravicové strany v Německu po roce 1945, čili že se žádná trvale neetabluje do stranického systému.  Důvodem může byt rozčarování ze všední práce v zastupitelských orgánech, což se již trochu odráží v Sasku a Durynsku, kde se AfD dostala do parlamentu spolkové země dříve. V neposlední řadě mohou vypuknout vnitřní konflikty a rozpory podpořené současným úspěchem. Je možné očekávat spor o funkce, o moc a o další politický vývoj. Na druhé straně však zemský parlament nabízí pracovní platformu a fórum pro setkávání s veřejností. Volební úspěch také znamená zisk pravidelného přísunu financí, což může mít za následek stabilizaci a vybudování pevných struktur. Kromě toho například podle Björna Höcke není práce v parlamentu nejdůležitější činností. Sám se chce nadále soustředit na pouliční aktivity, což je znatelné v Durynsku, kde jakožto poslanec pravidelně organizuje demonstrace proti vládě. Lze také namítnout, že v momentě, kdy by debata o uprchlících slábla, ztrácela by AfD své hlavní téma. Proto se rýsuje strategie, že by strana ještě více zdůrazňovala téma islámu a používala jej jako součást své trvalejší strategie.

Každopádně je jasné, že nárůst úspěchu krajní pravice a úspěch AfD již vůbec není problémem východních německých zemí. Jako součást širšího nacionalistického hnutí má svoji strukturu rovněž na západě země. Navíc posun diskursu doprava je součástí celoněmeckého a vlastně i celoevropského vývoje.