Nová etapa evropské migrační politiky! Peníze a podpora diktátorům

A zpráva pokračuje dalšími kapitolami s názvy jako je Nucená práce, Sexuální násilí, Porušování práv při zachycení na moři, v nichž OSN popisuje znásilňování třináctiletých dívek, vraždu, mimo mnoha dalších, šestnáctiletého kluka ze Senegalu, který nemohl dále pracovat, odvážení lidí daleko do pouště, a tak dále a tak podobně.

Jako špatný vtip proto působí nedávná ceremonie na Maltě, kde šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová slavnostně předává certifikáty 89 absolventům kurzu pro libyjskou pobřežní a pobřežní stráž. Kurz je součástí souboru opatření a programů Evropské unie s cílem zastavit migranty v Libyi nebo ještě lépe před Saharou, aby se vůbec k pobřeží Středozemního moře nedostali. A na maltském summitu se spokojeně usmívá také náš sociálně-demokratický premiér Bohuslav Sobotka.

Budování kapacit, podpora justice, memoranda porozumění. S kýmkoli. 

Libye:

Libyi chce Evropská unie vnutit program za 200 miliónů eur, který má zajistit kontrolu jižní hranice země a libyjského pobřeží. Libye nemá stabilní vládu, různé oblasti ovládají různé skupiny, města jsou de facto samostatná a nezávislá, jedná se o zhroucenou zemi. To potvrzují zprávy OSN, ale třeba také německého ministerstva zahraničí, které uznává, že v Libyi dochází k „nejhorším a systematickým porušováním lidských práv“[3]. Přesto chceme (komu?) v Libyi dodávat peníze, techniku, školení. Cílem je jediné. Nejpozději v pobřežních vodách Libye zachytit všechny lodě s migranty a vrátit je do jakýchkoli libyjských rukou. Nad zbytkem zavřeme oči. Naštěstí samotní Libyjci se do této spolupráce příliš nehrnou, protože kdyby se cesta zavřela, mohli by přijít o snadný terč svých násilností a okrádání.[4]

V migračním žargonu tuto podporu diktátorům nazýváme „svěřenecký fond“, „rozvoj lokální azylové a migrační infrastruktury“, nebo „podpora justice“. Špinavá tmavá díra kdesi v Libyi s mřížemi a bitím je „přijímacím centrem“, naše věznice uprostřed lesa s mřížemi a ostnatým drátem v Bělé Jezové je „zařízením“, zbavení osobní svobody za mřížemi se psy a policisty je „zajištěním“, což zní skoro jako zajištění na stáří nebo pojištění.    

Súdán:

Dalším migračním partnerem EU je Súdán v čele s Omarem Al Baschirem, který je stále očekáván Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu z důvodu spáchaných zločinů proti lidskosti. Drobnou nevýhodou bude, že za Baschirem se bude muset častěji cestovat do Chartúmu, protože on k nám zřejmě nepřijede. V Súdánu EU rovněž podporuje management hranic[5], mimojiné bývalé džandžavídy, v minulosti na příkaz Baschira vraždící lidí v Darfůru, kteří jsou dnes nazýváni Rapid Support Forces (rychlé podpůrné síly). Súdán mezitím stále opouštějí pronásledovaní súdánští občané, kteří jsou například v zemích EU z více 50% uznáváni za osoby potřebující mezinárodní ochranu. A „rychlé podpůrné síly“ již hlásí první úspěchy díky evropským penězům – zadržely více než 400 Eritrejců na cestě do Libye.

Eritrea:

Unijní podpora budování justičních kapacit[6] bude probíhat také v Eritrei, a to přesto, že místní diktátor Isayas Afewerki podrobuje takzvané národní službě bez jasného konce všechny své obyvatele. „Národní služba“ slouží k ovládnutí a zotročení obyvatelstva, režimu nepohodlní obyvatelé se vrátí z této služby za 10 nebo 15 let anebo také vůbec. Není divu, že mladých eritrejských mužů a žen je plná Evropa a bývá jim všude v EU udělována mezinárodní ochrana.

Takto je možné pokračovat ve výčtu dalších afrických zemí s plánovanými migračními partnerstvími, do kterých budeme posílat naše peníze, techniku a experty a přitom zavírat oči nad zjevným porušováním lidských práv tamních diktátorů. Nebezpečná je především takzvaná trade-off debata směřující k propojování rozvojových projektů s programy migračních kontrol. Podmiňování rozvojové spolupráce spoluprací při zastavování a zastrašování uprchlíků a pracovních migrantů hluboko v Africe je nebezpečným trendem, který by mohl značně uškodit rozvojové a humanitární pomoci jako takové a obrazu Evropy v očích zbytku světa. Nedovolme, aby neziskové organizace vedle stavby škol a hloubení studen byly nuceny stavět za naše peníze klece, nebo chcete-li „přijímací kapacity“ pro „nelegální“ migranty.

Evropská unie si nemůže dovolit uzavírat „memoranda o porozumění“ s Al Baschirem nebo Afewerkim. To už může rovnou vytvořit migrační partnerství s Bašárem Assadem, Putinem, Tálibánem nebo tzv. Islámským státem, kteří v důsledku svých „politik“ patří každý rok k největší producentům uprchlíků ve světě.

Afrika nepotřebuje evropské miliony do kapes diktátorů. Potřebná je především zásadní změna přístupu evropských států k obchodní politice vůči africkým zemím, která nebude možná bez konfliktu s evropskými producenty, farmáři nebo těžebními firmami. Německý ministr pro rozvoj Gerd Müller volá po novém „Marshallově plánu pro Afriku“ s cílem podpořit evropské investice přímo v afrických zemích, aby tam vznikala nová pracovní místa s mottem „co může být vyrobeno v Africe, mělo by tam být také vyrobeno“. Afrika potřebuje, podle Müllera, každý rok vytvořit 20 miliónů nových pracovních míst, aby byla schopna uživit svou rychle rostoucí populaci. A dobrým začátkem by byl i pro nás tak potřebný boj proti bankovním tajemstvím chránícím miliardy dolarů afrických diktátorů a boj proti daňovým rájům, kde končí zisky nejen z afrického kontinentu.   

Martin Rozumek
Autor je ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s.

---