Nikdy nebudu dokonalá - vyprávění o úspěšném zvládání českého jazyka

Zvládnutí jazyka hostitelské země bývá zpravidla považováno za důležitý indikátor úspěšné integrace cizinců^1/ (např. Ager, Strang 2004 nebo Korac 2003). Také v rozhovorech, které jsem analyzovala, se téma českého jazyka a jeho zvládání objevuje jako jeden z nejvýraznějších momentů, jejichž prostřednictvím vypravěči mluví sami o sobě jako o někom, kdo se integruje, nebo kdo je integrován do české společnosti.^2/ Tematizace integračního příběhu (příběhu úspěšné integrace) cizinců, jako něčeho, čím je smysluplné se zabývat, vyplynula právě z analýzy zmíněných biografických rozhovorů.^3/ Ukázalo se totiž, že pro vypravěče je důležité vyprávět příběh jejich života v České republice v situaci výzkumného rozhovoru takovým způsobem, aby z něj vyplývalo, že jejich integrace do české společnosti je navzdory různým komplikacím úspěšná. Vedle úspěšného zvládání češtiny jsem jako další významné součásti tohoto jejich integračního příběhu identifikovala vyprávění o úspěšném navazování sociálních kontaktů s Čechy a o úspěšném získávání pocitu přináležitosti k České republice coby domovu nebo „druhému domovu. ^4/

Většina cizinců, s nimiž jsem vedla rozhovory, tedy dávala najevo, že se považuje za dobře integrované do české společnosti a že je tak také vnímána svým okolím. I ti, kteří hovoří perfektně česky, však mluvili o tom, že je nepatrný přízvuk opakovaně prozrazuje coby příchozí, lidi odjinud, a zároveň jim samotným v každodenních situacích vytrvale připomíná jejich „původní“ identitu.

Na příkladu analýzy biografických vyprávění cizinců, kteří se v Čechách dlouhodobě (či natrvalo) usadili, ukáži, jak oni sami vnímají svoje jazykové kompetence a svůj vztah k češtině v souvislosti se začleňováním se do české společnosti. Pro většinu vypravěčů je zvládnutí českého jazyka jedním z nejdůležitějších potvrzení přináležitosti k české společnosti. Takové potvrzování probíhá neustále v nejrůznějších každodenních situacích, situace výzkumného rozhovoru je jen jednou z nich. V textu popíši několik vybraných způsobů, jimiž se stvrzování přináležitosti skrze český jazyk ve vyprávěních děje – hodnocení vlastních jazykových dovedností nebo hodnocení znalostí svých dětí, motivace ke studiu češtiny, srovnávání se situací jiných cizinců.

Hodnocení vlastních jazykových dovedností Nejobvyklejší způsob, jak představit svoji jazykovou integraci, je popsat vlastní jazykové dovednosti, zhodnotit úroveň zvládnutí češtiny. Vypravěči zpravidla na různých místech rozhovoru srovnávají svoje znalosti českého jazyka těsně po příchodu do České republiky (nebo ještě před příchodem do Čech) s tím, jak mluví a rozumí česky v současné době. Díky takovému srovnání se před námi odhaluje barvitý obraz každodenního života cizinců a potíží, s nimiž se člověk přicházející do nové země musí postupně vyrovnávat. Jedna z vypravěček, Oksana, líčí, jak na začátku jejího pobytu v Čechách bylo pro ni nepřekonatelným problémem domluvit se v obchodě s prodavačkou („Já byla nešťastná, já stála před tou vitrínou a teď jsem říkala, já potřebovala gothaj a já nevěděla, jak se má říct, tak jsem říkala měkký salám.“) nebo porozumět informacím na nástěnkách úřadu práce. Na jiném místě rozhovoru se dozvíme, že po dvou letech se Oksaně podařilo složit státnici z češtiny. Sama také zdůrazňuje, že dnes už se s češtinou natolik sžila, že ji dokonce používá při pravidelných setkáních se svými krajany. Jiná vypravěčka, Tihana, popisuje okolnosti své svatby, kdy si cestou na úřad nacvičovala, jak správně vyslovit „ano“, neboť neměli čas najít tlumočníka a ona musela tudíž předstírat, že mluví plynule česky. Také ona se dnes bez problémů domluví a svoji znalost češtiny hodnotí jako dobrou. Michal a Tamara hovoří téměř bez přízvuku a jen velmi pozorného posluchače může napadnout, že se nenarodili v Čechách. Tamara výslovně říká, že dnes už si toho leckdo ani nevšimne, že nepochází odsud. Tamara studuje humanitní obor na univerzitě, Michal vystudoval ekonomii a v současné době má soukromou poradenskou firmu. Oba v rozhovoru popisují období těsně po příchodu do České republiky (v Michalově případě před 28 lety a v případě Tamary před 8 lety), kdy nebyli schopni porozumět odbornému výkladu vyučujícího a museli si ve škole psát všechno, co pedagog řekl. Teprve doma s pomocí slovníku a učebnic rekonstruovali obsah toho, co se ve škole probíralo. Podobné příklady srovnání toho, jak málo ovládali češtinu na začátku a k jaké znalosti se postupně dopracovali, najdeme ve všech vyprávěních. Taková srovnání umožňují vypravěčům ukázat, co všechno za dobu svého života tady dokázali. Nejde zdaleka jen o zhodnocení vlastních jazykových dovedností, jeho prostřednictvím vyjadřují svou integraci, dávají najevo, že sem patří.

Jako potvrzení úspěšné integrace mohou fungovat i příběhy o jazykových znalostech dětí cizinců. To je nejvíc patrné v rozhovoru s Táňou , která žije v Čechách poměrně krátce (3 roky) a sama se s češtinou ještě potýká. Její dvě děti, Káťa a Boris, nastoupili krátce po příchodu do Čech, do školky, resp. do školy, a dnes už používají češtinu stejně spontánně jako jejich čeští spolužáci. O úspěchu svého syna vypráví Táňa v následujícím úryvku:

A paní učitelka nám řekla, víte co, asi to nebude hnedka do šestý třídy, musí se vrátit na rok zpátky, protože on tu češtinu neumí. Jak bude studovat. A já říkám, dejte nám tohle to. My zkusíme s ním doučit. Jestli to nepůjde, tak za týden půjde do pátý třídy. Řeknete, a on se vrátí v pátou. On tam přišel a pak za týden mně paní učitelka zavolala a říká, co Boris čte NEJRYCHLEJI v češtině než ostatní žáci.

Motivace naučit se česky Dalším prostředkem, který napomáhá vytváření integračního příběhu, je vyprávění o tom, proč bylo pro vypravěče důležité naučit se česky. Mohli bychom namítnout, že nejde o nic výjimečného, dá se totiž předpokládat, že cizinec přicházející žít do jiné země bude přirozeně usilovat o to, aby si osvojil její jazyk. Není to ale tak jednoduché. Vypravěči, kteří přišli do České republiky před rokem 1989 studovat, měli zajištěný jazykový kurz a zároveň nikdo z nich neočekával, že se v nové zemi usadí dlouhodobě nebo dokonce natrvalo. Smyslem jejich cesty do ČR bylo studium. Vypravěči, kteří se do Čech dostali až v průběhu devadesátých let, sem přijeli s rozhodnutím začít tu nový život. Studium češtiny si museli zajistit sami (mnozí z nich se dokonce učili sami z televize nebo časopisů), současně pro ně rychlé zvládnutí jazyka představovalo existenční nutnost. Museli se dobře naučit česky, aby získali zaměstnání nebo aby byli přijati ke studiu.

O možných motivacích cizinců, kteří se rozhodli tu usadit, přesvědčivě vypovídá úryvek z rozhovoru s Nurijí. Nurije přišla do Čech coby uprchlík a osvojení si češtiny pro ni znamenalo možnost získat kvalifikovanou práci (a do budoucna stejnou práci, jakou vykonávala v zemi původu), která je zdrojem obživy její rodiny:

A já tenkrát jsem nemohla mluvit ani slovo česky, manžel překládá, a (budoucí zaměstnavatel) mi povídá: „Já vás vezmu, ale musíte učit česky.“ A já, jak jsem byla zoufalá, ale chtěla jsem co nejdřív PRACOVAT. Z čeho, dvě děti… A manžel mně překládal a já říkám:„Česky? Za dva měsíce! Jen ať začnu pracovat.“ Ale samozřejmě jsem to řekla v albánštině a manžel to překládal. ((směje se)) Jenže ty dva měsíca byly dva roky.

Odlišný příběh o tom, proč může být důležité naučit se dobře česky, vypráví Pedro. Pedro žije v Čechách od konce osmdesátých let, přijel studovat do Prahy, neboť studium v zemi původu mu vládní režim zakázal. Coby levicový aktivista měl o tehdejším Československu velmi idealistickou představu, ale záhy si začal všímat, že všechno nefunguje tak, jak by od socialistické země očekával. K tomu, aby porozuměl politickému a společenskému dění, potřeboval dostatečně zvládnout jazyk. Kromě toho byl příjezd zahraničních studentů do Československa spojen s pobytem v internátním zařízení, kde probíhala jazyková příprava. Pro Pedra představovalo bydlení na kolejích na malém městě jednak uzavření se v cizinecké komunitě a jednak pro něj bylo návratem o několik let zpátky. Osvojení si češtiny znamenalo naopak otevření cesty k samostatnému životu v nové zemi.

A bez toho jazyka prostě skutečně NENÍ možné poznávat, co se tu skutečně děje. Ale já jsem měl velký zájem se učit česky, právě proto, že jsem se ocitl v situaci, že jsem se jakoby vracel do střední školy. A protože jsem byl doma už ve čtvrtým ročníku, bydlel jsem sám a najednou jsem musel sdílet kolej, pokoje s Vietnamcama, s Kubáncama, velmi mladý, tak pro mě to nebylo moc příjemný v těch kolejích být a kór v ňákých Poděbradech, bylo to jakýsi ghetto. A tak jsem se snažil a učil jsem se česky.

Tím, že Nurije a Pedro (spolu s dalšími vypravěči) vysvětlují v rozhovoru své motivace ke studiu češtiny, nebo přesněji, k jejímu zvládnutí, posilují svůj příběh úspěšné integrace. Měli motivaci naučit se česky a díky tomu uspěli – Nurije získala dobrou práci, Pedro mohl snadněji porozumět dění v české (dříve československé) společnosti.

Srovnání s jinými cizinci Nesamozřejmost úspěšného začlenění se do české společnosti si uvědomují sami vypravěči. Mnozí z nich výslovně srovnávají svou situaci s příběhy jiných cizinců, kterým se z různých důvodů nedaří se integrovat – nemohou získat práci, chybí jim sociální kontakty s místními apod. Neúspěch svých známých nebo v některých případech obecně příslušníků konkrétní cizinecké komunity vysvětlují právě nedostatečnou znalostí českého jazyka. V rozhovorech se objevují jak zmínky o lidech, kteří na zvládnutí češtiny z nějakého důvodu sami rezignovali nebo k tomu nenašli motivaci (maminka Tamary), tak zmínky o cizincích, pro něž může být osvojení češtiny objektivně náročnější než pro jiné (např. pro Vietnamce).

O tom, jaký význam vypravěči přisuzují znalosti českého jazyka, výstižně vypovídá například úryvek z Jovančina vyprávění. Jovanka sama sebe charakterizuje jako člověka, na kterém už není poznat, že není odsud. V rozhovoru to ilustruje reakcemi svých přátel, kteří o ní tvrdí, že už pochytila pražský slang. Z vlastních zkušeností ale ví, že jiní cizinci se díky špatné znalosti češtiny integrují podstatně obtížněji.

Mně se nestane, že mě někdo v podstatě ZANEDBÁVÁ, nebo že bych cejtila, že jsem cizinka, že mě třeba NECHTĚJ zaměstnat. Takže to vůbec necejtim. A i když už to řeknu, tak většinou to není žádnej problém. Ale opravdu znám lidi, který s tím měli velkej problém, ale řekla bych, že to spíš byl problém v tom, že neuměli dostatečně česky. Anebo že to OPRAVDU na nich bylo poznat. Protože oni šli na ten rozhovor a oni už tam šli s tím, že mají ten handicap, že prostě ta čeština není tak dobrá, oni i když to neřeknou, tak bude poznat, že jsou cizinci.

V citované ukázce Jovanka říká, že nepociťuje nějaké problémy vyplývající z toho, že je cizinka. Je to mimo jiné proto, že – jak sama říká – na rozdíl od jiných cizinců mluví dobře česky. Vyprávění o zážitcích jiných cizinců v její biografii přispívá k vytváření přesvědčivého příběhu integrace. Ona i další vypravěči mohou prostřednictvím srovnání s cizinci, kteří češtinu neovládají tak dobře, ukázat, že jejich začleňování skrze český jazyk probíhá úspěšně.

Hranice jazykové integrace Příběhy vypravěčů o zvládání českého jazyka můžeme číst jako příběhy o úspěšné integraci. V mnoha vyprávěních se však zároveň objevují připomínky toho, že jejich integrace nikdy nebude dokonalá, právě s ohledem na jazykové kompetence. Všichni vypravěči s výjimkou Jovanky a Michala, jejichž čeština je téměř nerozeznatelná od rodilých Čechů, jsou si vědomi toho, že zvládnutí českého jazyka má pro ně určité hranice. Nejvíc patrné je to v rozhovoru s Oksanou:

Já jsem jako lingvista právě vystudovala filologii a já byla dokonalá. Já byla v komisi, ve státní komisi, když se dělaly někam přijímačky. My jsme, já jsem opravovala slohový práce, hodnotili jsme, bodovali jsme to, já byla dobrá. A teď z toho dobrýho, já jsem přišla a byla jsem úplně špatná. A teď já vím, že nikdy se nedostanu na to, abych byla dobrá. Já nikdy češtinu ovládat nebudu tak jak Čech, ale strašně se snažím a pořád mě to vadí, já si myslím, že do smrti mi to bude vadit.

Nejde však jen o vnitřní pocit, že češtinu nikdy neovládnu tak dobře jako svůj mateřský jazyk. Většina vypravěčů nevěnovala tolik pozornosti popisu svých pocitů ohledně zvládnutí češtiny jako Oksana. Mnohem obvykleji se zmínky o tom, že jazyková integrace má svá omezení, objevovaly prostřednictvím každodenních historek o reakcích lidí na úřadech, v obchodech či na ulici. Tyto každodenní historky a reakce lidí, kteří jim nerozumí (nebo nejsou ochotni porozumět) vypravěčům opakovaně připomínají jejich „cizokrajný“ původ a jazykovou „nedostatečnost“. Vypravěči v nich vidí především neochotu naslouchat cizincům, jejichž čeština je nedokonalá. Podobné zkušenosti mohou oslabovat jejich integrační příběh, pro některé vypravěče může být tedy užitečné o nich vypovídat, aby ukázali, jak v takové situaci obstáli a tím naopak přispěli posílení příběhu vlastní integrace.

Závěr Znalost jazyka přijímající země považují za významný prostředek a současně jeden z indikátorů integrace jak tvůrci praktické politiky, tak sociální vědci. Na rozdíl od jiných indikátorů integrace, jako je identifikace s hodnotami přijímající společnosti nebo vytváření sociálních vazeb, bývá jazyková kompetence považována za indikátor, který se dá relativně snadno posoudit (např. standardizovanými jazykovými testy). Co však změřit nemůžeme, je subjektivní posouzení jazykových dovedností právě ve vztahu k vlastnímu procesu začleňování se do nové společnosti. Ve svém textu jsem se pokusila ukázat alespoň některé z prostředků, které mohou přispívat k utváření úspěšného integračního příběhu. Vyprávění o vlastních znalostech češtiny, o motivacích se učit česky, srovnání se situací jiných cizinců nebo zmínky o možných omezeních jazykové integrace se spolupodílejí na konstruování konzistentního, a tudíž i přesvědčivého, příběhu integrace.

Použitá literatura:
Ager, A. / Strang, A. (2004): The experience of integration: A qualitative study of refugee integration in the local communitites of Pollokshaws and Islington. London: Home Office. http://homeoffice.gov.uk/rds/pdfs04/rdsolr5504.pdf (Accessed: 3. 8. 2006)
Bittnerová, D. / Moravcová, M. (2005): Bulharští vysokoškoláci v Praze. In: D. Bittnerová, M. Moravcová, eds.: Kdo jsem a kam patřím? Identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha: Sofis
Jeřábková, P. (2005): Kulturní identita čínské komunity v Praze. In: D. Bittnerová, M. Moravcová, eds.: Kdo jsem a kam patřím? Identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha: Sofis
Klvačová, P. (2006): Identita integrace: Vytváření příběhu úspěšné integrace ve vyprávěních cizinců dlouhodobě žijících v České republice. (Disertační práce). Praha: ISS UK FSV
Korac, M. (2003): Integration and how we facilitate it: A komparative study of settlement experiences of refugees in Italy and the Netherlands. Sociology, 37 (1)