Skandinávci v Praze a jejich jazyková integrace do českého prostředí

Zatímco v osmdesátých letech minulého století bylo pro Nora žijícího v Praze výhodnější a pro jeho okolí bezpečnější předstírat, že je „Maďarem učícím se česky“, dnes mohou Skandinávci do značné míry pracovat, žít a pohybovat se zde jako západní cizinci pouze se znalostí angličtiny. Tento článek popisuje na základě rozboru rozhovorů s patnácti Skandinávci^1/ žijícími dlouhodobě či trvale v Praze jejich různorodé zkušenosti s osvojováním si češtiny. Respondenti jsou konfrontováni s novým a velmi odlišným jazykem jakým je čeština a zažívají počáteční frustrace z absolutního neporozumění. Článek usiluje o to zmapovat jazykovou zkušenost těchto lidí pohybujících se jak v české tak mezinárodní (cizinecké) společnosti. Vzhledem k rostoucímu cizinců hovořících česky a lidí nehovořících česky vůbec vznikají nové komunikační situace i pro české obyvatele. Proto je pozornost věnována i tomu, jak skandinávští respondenti vnímají reakce Čechů, jejich schopnosti komunikovat s cizinci a toleranci vůči „cizinecké češtině“. V první části článku uvedu základní údaje o migraci Skandinávců do Československa a České republiky. Následuje hlavní část, kde analyzuji proces jazykové integrace Skandinávců žijících v Praze.

Jazyková integrace je sledována u vybrané specifické skupiny, která pochází z politicky i kulturně prestižních zemí. Z hlediska jazykové integrace je podstatné, že Skandinávci jsou obecně proslulí výbornou aktivní znalostí angličtiny. Je to dáno vysoce kvalitní školní výukou tohoto jazyka, i mnohem silnější přítomností angličtiny v mediích a vzdělávacích institucích.

Přítomnost Skandinávců narostla s politickými změnami v České republice (Československu) během devadesátých let. Před rokem 1989 bylo zaregistrováno několik skandinávsko-českých rodin. V období komunistického Československa působili v zemi skandinávští diplomaté, na českých vysokých školách studovala desítka studentů-stážistů (zvláště na FAMU a AMU) a dále na FFUK vyučovalo několik lektorů skandinávských jazyků.

V současné době žije v ČR kolem 500 - 600 Skandinávců (200 Norů, 200-300 Švédů, 100 Dánů) ^2/. Naprostá většina žije v Praze. Jedná se převážně o dočasně usazenou a početně omezenou skupinu lidí ve věku od 20 do 50 let, kteří přišli jako diplomaté, obchodníci, zaměstnanci skandinávských firem, studenti, učitelé či novináři. Skandinávci zde pracují především v pobočkách skandinávských firem, anebo nabízejí na trhu práce své kulturní znalosti (učitelé, průvodci, zaměstnanci cestovních kanceláří). V Praze dnes žije asi čtyři desítky smíšených česko-skandinávských rodin. Je také registrován návrat několika českých emigrantů a jejich skandinávských rodin. Od poloviny 90. let studuje každoročně v České republice přes 200 studentů, z toho přes 150 norských studentů na lékařských fakultách. V České republice je registrováno přes 250 skandinávských obchodních subjektů.

Z důvodu nízkého počtu Skandinávců a jejich relativně krátkému pobytu v ČR nelze hovořit o stabilní skandinávské komunitě v Praze. Pro Skandinávce není charakteristická vzájemná ekonomická ani rodinná výpomoc v rámci své etnické skupiny a přítomní Skandinávci nemají velký vliv na příchod svých dalších krajanů (snad s výjimkou některých studentů medicíny a blízkých příbuzných).

Skandinávci používající češtinu v každodenní komunikaci tvoří jen malou část ze všech svých krajanů pobývající v ČR dlouhodobě. Odhadem se jedná patrně jen o 10% z celkového počtu.

Vybraní skandinávští informátoři (9 Norů, 3 Dánové a 3 Švédové) tvoří značně rozmanitou skupinu jak věkově, tak profesně. Jedná se o 9 žen a 7 mužů ve věku od 25 do 85 let a zahrnuje studenty, učitele jazyků, překladatele, ženy v domácnosti, diplomaty a zaměstnance skandinávských firem. Šest informátorů žije v ČR s českým partnerem a má potomky. Dvě třetiny pobývají v ČR více než pět let a polovina z dotazovaných žije v ČR trvale. Vybraná skupina zahrnuje informátory hovořící plynně česky, tak i ty, kteří mají jen pasivní znalost češtiny.

Většina informantů (80%) přišla do Čech v polovině devadesátých let z důvodu pracovní či studijní nabídky, v případě dvou žen jako doprovod pracujícího partnera. U těch se pobyt v ČR pohybuje v rozmezí od dvou do deseti let, u studentů kolem šesti let. Nejstarší informátorka žije v Praze od roku 1949 s českým manželem, kterého poznala za války v Norsku. Jeden informátor působil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v diplomatických službách. Tři muži žili koncem 80.let v Praze jako studenti bohemistiky a filmu.

Většina dotazovaných zná kolem desítky v Praze žijících Skandinávců. Česky hovořící Skandinávci udržují s krajany spíše nepravidelný kontakt založený na přátelských vztazích. Skandinávci pracující ve skandinávských firmách se setkávají pravidelně se svými skandinávskými kolegy a dalšími cizinci a jejich pracovní i přátelské kontakty jdou i napříč jejich rodinami. Pro tuto skupinu lidí je příznačná jistá společenská izolace od české společnosti, s kterou mají kontakt většinou jen ve formálních situacích (obchody, úřady) a v pracovním prostředí. Potomci této skupiny Skandinávců navštěvují mezinárodní školy pro cizince. Dlouhodobě usazení a integrovaní Skandinávci v rozhovorech potvrzují individuální charakter své imigrace a udávají nedůležitost a nepotřebnost být v kontaktu s krajany. Členové česko-skandinávských rodin do kontaktu s jinými Skandinávci přicházejí jen minimálně. Většina dotazovaných udržuje se svou domovskou zemí pravidelný a úzký kontakt, jezdí tam o prázdninách a za příbuznými a také se těší častým návštěvám z domovské země.

Pobýval v ČR před rokem 1989 jako student slavistiky a od roku 1995 zde působí trvale jako novinář pro skandinávská periodika. Českou republiku si vybral právě pro její tehdejší politickou situaci, touze poznat komunistický režim a získat netradiční zkušenosti ze zahraničního pobytu. Studiu češtiny a českým reáliím se věnoval už na domovské universitě. Po revoluci pobýval několik let v ČR i ve Skandinávii a založil rodinu s českou partnerkou a má dva syny školního věku. Česky se naučil během studijního pobytu v Praze. Se svou rodinou hovoří česky.

Dotazovaný patří do skupiny cizinců žijící v ČR před rokem 1989. Znalost češtiny byla nutností, aby cizinec mohl v české společnosti žít. I když někteří Češi se mohli s cizincem dorozumět anglicky či jiným jazykem, dávali přednost češtině, jak popisuje dotazovaný novinář na otázku, proč přestal hovořit se svou partnerkou norsky a přešel na češtinu:

"Přišlo to více méně přirozeně.... samozřejmě to prostředí, jo jo teď si taky vybavuji, ji trochu vadil fakt, že nemluvím česky, že všude jsou estébáci, nebyli všude, ale spousta lidí si myslelo, že jsou všude. Je lepší, když budeme vystupovat jako Češi ne jako cizinci."

Je tedy patrné, že právě i politický tlak, strach lidí být ve společnosti s cizincem ze západní Evropy, přispíval k tomu, že dotyčný byl nucen hovořit s lidmi česky a ne v jiném západoevropském jazyce. Toto potvrzuje i jeho další zkušenost, když si pronajímal bydlení v Praze a sousedům musel předstírat, že pochází z Maďarska a ne ze Skandinávie.

"Já sem bydlel v podnájmu ve Vokovicích, ale podmínka byla že já tam budu vystupovat jako Maďar jako socialistický národ a ne jako nějaký západní buržoazní člověk." - "A co to znamenalo jako bejt Maďar?" -" Že nebudu mluvit tam norsky, nebudu tam vystupovat jako Nor, nebudu tam vyvěšovat norské vlajky, prostě budu se tam vydávat jako za Maďara, protože je samozřejmě slyšet, že nejsem Čech, ale jako Maďar můžu bejt." -"Takže si musel říkat, že si prostě Maďar?" - " a to bylo strašně strašně trapný, protože soused, to byl, nevím jestli ho znáš, válečný pilot, to byl strašně přívětivý a úžasný člověk a já sem mu musel říct, že sem Maďar, no a von se mě furt ptal na kukuřice v Maďarsku, jak de vývoj. Já sem toho moc nevěděl, takže to bylo fakt trapný, trochu smutný a samozřejmě především hloupý. Ale řeknu ti, že asi tady ten tlak byl, otevřeně neprovokovat tím že jsem Nor. To asi byl ten z podstatných důvodů, proč jsme začali s manželkou mluvit česky, a ne norsky."

Znalost češtiny u cizinců byla nicméně vnímána a interpretována jako jistý projev solidarity a úcty k Čechům, což podle dotazovaného mělo vliv na příznivé hodnocení cizinecké češtiny a ocenění „úsilí“ cizinců hovořící česky:

" Já jsem mohl říct jako naprosto sedmiteční kravinu oni řekli, že jak báječně mluvím česky, jak říkám, tak to asi taky trochu souvis. s obrazem Čechů na sebe sami, tím že když někdo má zájem se naučit česky tak je to asi vnímáno velice pozitivně, tak to je více méně všude, ale ve Francii tak je to naprosto minimum, že je tam se to naprosto očekává, pamatuji si že když jsem byl jednou ve Francii mluvil jsem francouzsky a tam mi řekli, že když tak špatně mluvím francouzsky, tak ať raději mluvím anglicky, to by se tady nikdy podle mého nestalo ….prostě tak oni z toho měli radost, cítili, já nevím, ....aby to neznělo moc elegantně, to vítali jako určitou formu zájmu, respektu, čemu se tady moc nedostávalo v tý době."

V 80. letech používali informátoři češtinu sporadicky ve formálních situacích, spíše jen v každodenní komunikaci na ulici, s přáteli a s partnery. I když reakce byly často různé: od obdivu (chápáno jako respekt a zájem o českou společnost) po odmítnutí cizinecké češtiny (neochota komunikovat s neznámým člověkem, strach z cizinců a možných problémů), cizinci neměli prakticky jinou možnost než si češtinu osvojit, pokud chtěli žít a poznat českou společnost.

Zvolila si jít studovat do Prahy spolu s dalšími sto padesáti krajany kvůli omezené kapacitě studia medicíny v Norsku. Studium na UK probíhá v angličtině a studentský život vede především v okruhu anglicky studujících spolužáků. V Praze pobývá během semestru, několikrát do roka se vrací domů na prázdniny. Během šestiletého studia absolvovala na universitě povinný tříletý kurz češtiny pro potřeby základní komunikace s českými pacienty. Stejně jako většina skandinávských spolužáků si češtinu osvojila pasivní cestou.

Přijít do země zcela odlišného jazyka bylo podle studentky dost frustrující a stresující. I když měla podobnou zkušenost s francouzštinou ve Francii a po roce však byla schopna vše zvládat v místním jazyce. V Česku je to odlišné, česky by se ráda naučila dobře, nicméně v podstatě to tu k životu nepotřebuje:

"Je to tu jednodušší, když mluvíš česky, dostaneš více věcí, čím lépe mluvíš česky, ale člověk to tu nepotřebuje. Člověk tu bydlí přes semestr a na prázdniny jede domu a pracuje, člověk tu bydlí a vlastně jistým způsobem nebydlí. Máme dost učení, tak vlastně není čas na češtinu."

Zahraniční medici musí absolvovat praxi v českých nemocnicích. Nicméně dle informátorky omezená znalost češtiny není považována za velký problém v komunikaci s pacienty.

" Vždy je s námi lékař, který nám pomůže přeložit, když nerozumíme. Když interviewujeme sami pacienty, a když něco nerozumí, tak nám pomůže lékař. Někdy je to těžký se staršíma lidmi, těžko se jim rozumí, anebo mluví málo a někdy ne o tom, co se jich člověk ptá.... Reakce lidí jsou dost překvapivě positivní, sama sem přemýšlela, jak by se v Norsku chovali, kdybych neuměla norsky..."

Dotazovaná studentka patří k většině dočasně usazených Skandinávců, kteří přišli do ČR po roce 1989 a přispěli k nárůstu cizinců v Praze. Tito vytvářejí komunikační sítě většinou na základě znalosti angličtiny s Čechy a s jinými cizinci, menší míře na základě svých rodných jazyků (kolegové, přátelé). Znalost češtiny není potřebná k jejich společenskému, pracovnímu ani studijnímu uplatnění. Informátoři však v rozhovorech zmiňují, že si přejí „mluvit dobře česky“. Na počátku pobytu většina absolvovala kurz češtiny, ale postrádají dostatek příležitostí ke komunikaci v češtině v každodenním životě. Dochází tak k osvojení jen základů češtiny, například u studentů medicíny jen ke znalosti tzv. nemocniční češtiny. Během pobytu v ČR probíhá osvojování češtiny jen pasivní cestou a není usilováno o pokročilejší znalost. Kvalitní kompetence češtiny u Skandinávců není dána délkou pobytu v ČR, ale skutečnostmi jako český partner/partnerka, zájem o české reálie či příslušností k určité profesní skupině, kde je potřeba dobrá znalost češtiny (překladatelé, učitelé).

Dle komentářů informátorů je dnes osvojení češtiny ztíženo existencí značně rozvinuté cizinecké sítě v Praze, početnou anglicky hovořící komunitou, fungováním mezinárodních škol a studijních programů v angličtině. Toto anglicky hovořící prostředí se stalo „domovské“ nejen pro rodilé mluvčí angličtiny, ale také i pro velkou část anglicky hovořících cizinců žijících v Praze. Tomu přispělo i vytvoření turistického ghetta v centru Prahy, kde díky každoroční přítomnosti milionů turistů fungují služby v angličtině ve většině odvětvích (restaurace, informační služby, lékařská péče, sportovní zařízení atd.) Vytvořilo se tak prostředí, které nepodporuje osvojení češtiny. K tomuto napomáhá i skutečnost, že došlo k masivnímu osvojení angličtiny především u mladší a střední generace Čechů, kteří rádi využívají komunikace v angličtině a někteří ji preferují před komunikací v češtině s cizincem. Dříve komunikace s Čechy v jiném než českém jazyce byla velmi omezená, jak uvádí i další informátor, bývalý švédský student FAMU:

„Dost rychle sem se naučil česky, to bylo opravdu jiný období než je dnes, tenkrát nikdo neuměl anglicky, málokdo a ten kdo uměl anglicky, to byl většinou fízl nebo komunista.“

Z pohledu Skandinávců je zjevné, že Češi dodnes nejsou moc zvyklí slyšet češtinu s přízvukem a komunikovat v češtině s cizincem.

"Lidi jsou dneska mnohem více tolerantnější jako si myslím, že jsou více zvyklí na to, že někdo mluví s přízvukem, že se zeptají, …. jo vy vymluvíte strašně dobře česky odkud jste,... dřív se ptali: „proč vy vůbec mluvíte česky, když je slyšet že nejste odsud, … to je ale divný. Několikrát sem dostala otázku, jestli nemám rodiče emigranty, a tak, jakože to bylo jediný spojení, a proč se teda učíte česky , pokud vaše rodiče nejsou odsud. Měla sem pocit, že lidé nemohli pochopit, že někdo by studoval češtinu jen tak. … že tam musí být nějaká rodinná vazba.“ (překladatelka, 35 let)

Jiná informantka nachází podobnost v chování Čechů a Dánů vůči cizincům a tvrdí, že oba národy mají jisté problémy zvládnout komunikaci s cizincem ve svém rodném jazyce.

"Tady v Praze na tebe nikdo nemluví, pokud člověk sám nezačne. A když člověk sám začne mluvit k lidem, tak musím mít dávku štěstí, aby se jim chtělo odpovědět. Češi nejsou zvláště moc otevření, tomu se dost podobají Dánům. … Dánové mají dost malou toleranci k tomu, co uznávají jako dánštinu. Pokud nezní tak dobře jako moje dánština z Jutska či Kodaně nebo se odchyluje od naší normy, tak to neberou. V tomhle nacházím paralelu s Čechy. Jakmile otevřu pusu, tak jdou pryč.. jojo, teď je tu nějaký cizinec a mluví tak nějak, čemu já moc dobře nerozumím." (profesorka,35 let)

Všichni dotazovaní Skandinávci nabývají různorodé zkušenosti, když se pokoušejí mluvit česky. Ve spontánním kontaktu je jejich čeština obvykle obdivována a chválena, zvláště v případě, že dotyční Češi anglicky nehovoří, jak ukazuje zkušenost učitelky jazyků pobývající v Praze pět let.

„Závisí s kým člověk mluví, jsou různí lidé, např. v restauraci, kde jsou zvyklé na turistiky, když slyší, že nemluvíte moc dobře česky, přejdou hned na angličtinu, někdy to rozčiluje, protože se člověk by se rád snažil. Jinde v obchodech, kde nemluví anglicky bývají dva typy. Jedni když pochopí, že mluvíte češtině, ale mluví strašně rychle a těžko nalézají společnou řeč s cizincem. No ale na druhou stranu je tu jiná skupina lidí, která je dost otevřená a vstřícná. Jednou sem volala jsem na linku pro zákazníky, měla jsem problémy s internetem, zeptala jsem se česky, zda mluví anglicky, řekl že má kolegu, ale pak sem to zkusila česky, šlo to v pohodě, vysvětlil to, ptal se jestli ještě něco potřebuje a nakonec mi rek, že mluvím úžasně česky. To je reakce dosti lidí. Lidi jsou rádi, nadšení, že mluvím česky.“

Na formální úrovni (v zaměstnání, ve škole) používají Skandinávci češtinu jen velmi sporadicky. K tomu může přispívat i skutečnost, že Češi ve formálních situacích očekávají od cizinců komunikaci v angličtině a cizinecká čeština nemusí být považována za žádoucí jazyk komunikace. To naznačuje komentář zaměstnankyně norské ambasády, kdy český občan volá na ambasádu a nedokáže přizpůsobit svou češtinu nezkušenému uchu cizince. Jeho jednání – neschopnost či neochota hovořit pomalu a jednoduše česky s cizincem je chápáno z pohledu informátorky, jako odmítnutí její nedokonalé češtiny:

"Na ambasádě například když já beru telefon. A oni mluví hrozně rychle, protože jim říkám: „Norská ambasáda, dobrý den“, oni mluví hrozně rychle a já nerozumím nic. Povídám: „Můžete, prosím Vás, mluvit pomaleji.“ a to oni nechtěj, protože volají na ambasádu a očekávají, že jsme moc profesionální.
A co teda uděláte?
Já prostě předám telefon na někoho jiného. To se ale stalo jen dvakrát nebo třikrát, ale od toho mám krizi. Já neumím nic a je to hrozné."

Hovořit česky je sice přáním většiny usazených Skandinávců v Praze, ale jen malá část to dokáže. Pokud žili v ČR před revolucí, česky se naučili všichni. V současnosti mezinárodní charakter současné Prahy a vysoká prestiž angličtiny cizincům značně omezuje integraci do česky hovořící společnosti. Cizinci mluvící česky jsou v české společnosti stále vzácností, proto v počáteční fázi osvojení češtiny může docházet k jazykovým nedorozuměním v podobě přepínání do angličtiny ze strany Čechů či neschopnosti konstruktivní komunikace mezi rodilým a nerodilým mluvčím češtiny.