Nešvary české azylové politiky

Rostoucí význam práva na azyl v moderních státech
Moderní právo azylu představuje právo státu poskytnout osobě ochranu před působností jiného státu, přičemž důvody pro udělení azylu reflektovaly (a stále reflektují) politiku a zájmy státu. Azyl tak byl mnohdy udělován osobám, které měly privilegovaný vztah k politickým či náboženským hodnotám, ke kterým se stát poskytující azyl hlásil. Svoji roli hrály i strategické důvody. Osoba požívající azyl byla státu zavázána a mnohdy mu mohla sdělit různé strategické informace, popřípadě poskytnout své znalosti. V dobách, kdy státní loajalita byla legitimním předmětem osobní volby, to nebylo nic neobvyklého.

 

Až na sklonku novověku se pojetí problematiky azylu začalo proměňovat. Azyl začal být právem vnímán jako subjektivní právo osoby, ke které se vztahoval a které bylo odvozeno od určitých (právně definovatelných) skutečností. V katalogu lidských práv, pokud tam právo azylu vůbec zařadíme, je nesmělým nováčkem dvacátého století. V tradičních lidskoprávních listinách se neobjevuje a lze jej nalézt pouze v právních dokumentech dvacátého století. Jeho význam stoupal s historickými událostmi souvisejícími s první světovou, druhou světovou a studenou válkou. Po druhé světové válce se v mezinárodním právu ustálila definice uprchlictví, která byla odvozována od kontextu uprchlíka v zemi jeho původu. Definice azylu se takto právně ustálila v deskriptivní poloze a částečně opustila zájmovou polohu. V zemích tzv. východního bloku přetrvávala zájmová koncepce azylové politiky minimálně v některých aspektech azylové právní úpravy do osmdesátých let dvacátého století.

 

Azyl se tak stal z hlediska platného práva jediným subjektivním právem, které je ve své pozitivní podobě dokladem tzv. universalistické koncepce lidských práv, vycházející z teorie, že lidská práva jsou obecně platnou normou bez ohledu na kulturní, sociální a politický kontext. Azyl je totiž přiznáván na základě faktických a právních skutečností, stojících mimo dosah suverenity státu. Subjektivní práva jsou národním právem chráněna v rámci dosahu jeho moci a stát k ostatním právním jevům mimo svůj dosah obvykle přihlíží v rámci reciprocity nebo účelnosti. Oproti tomu je právo azylu faktickou aplikací vlastních standardů ochrany subjektivních práv (byť v upravené a redukované podobě) na situaci, na kterou podle tradičního pojetí státní suverenity a mezinárodního práva nelze aplikovat právo vlastního státu, protože by takovou situaci měl hodnotit jiný stát podle vlastní úvahy. To neplatí pouze o přiznání vlastního statusu, ale i jeho důsledcích v podobě absolutní ochrany před státem původu a mezinárodního rozměru této ochrany. V této souvislosti je také možné zmínit práva, která jsou odvozena od obdobných principů, na kterých se zakládá právo azylu: jsou jimi právo nebýt vydán do země, kde hrozí nepřípustné zacházení anebo různé překážky vycestování.

 

Vývoj azylového práva v českém kontextu
V zemích bývalého tzv. východního bloku je problematika azylu v dobrém i ve zlém zatížena historickou zkušeností politické emigrace. Politická emigrace je součástí české historické tradice i díky celým novověkým dějinám od bitvy na Bílé hoře do současnosti. Politická emigrace je tak vnímána v kontextu mírně schizofrenního pojetí českých dějin současně jako tragédie (osobní a národní), východisko a zrada.

 

V Československu byla krátce po listopadových změnách přijata právní úprava, jejíž ambicí bylo vyhovět požadavkům na existenci azylové politiky, která by vyhovovala (nastaveným) mezinárodním standardům. Už v první polovině devadesátých nastaly v Evropě historické události, které nastartovaly různé vlny uprchlictví, počínaje válkou v bývalé Jugoslávii, konče rozpadem Sovětského svazu a souvisejícími konflikty. Česká azylová politika byla vytvářena současně s cizineckou politikou a právní norma, která dávala zákonný podklad pro udělování azylů vůbec, byla přijata v roce 1990. Zpočátku byla česká azylová politika významně ovlivněna romantickou představou o obecné prospěšnosti této politiky a její otevřenosti všem potřebným ve smyslu azylového práva. Poměrně rychle se však (zdánlivě) takzvaně „profesionalizovala“, přičemž tento proces s sebou nesl v reakci na původní postoje takové příznaky jako odcizení, rutinizaci a obecně restriktivní polohu. Významným milníkem české azylové politiky byla reforma cizineckého práva a současná reforma české vízové politiky (provedená vládou)^1/. Ta na jedné straně zpřísnila do té doby poměrně liberální cizinecký režim a na druhé straně přeřadila poměrně vysoký počet dlouhodobě usazených osob do vízového režimu, který neumožňoval pololegální pobyt (legální z hlediska setrvávání a nelegální z hlediska práce apod.). Řada osob, která na území České republiky žila do té doby pololegálně se rozhodla na přechodnou a současně na co možná nejdelší dobu legalizovat svůj pobyt pomocí podání žádosti o azyl. Následoval nárůst žadatelů o azyl a zahlcení systému, což vedlo k zpřísňování procedury. Současnost je charakteristická pokračujícím trendem zpřísňování a paralelním procesem tzv. europeizace azylové politiky. Celý proces proměny azylového práva obsahoval několik faktických a právních paradoxů a byl poznamenán některými jevy, které v právním státě nemají své místo.

 

Zpřísňování a nerespektování procesních norem
Hmotněprávní předpoklady pro udělení azylu jsou v zásadě neměnné, protože jsou dány kogentním mezinárodním právem, popřípadě ústavním právem příslušného státu, jehož změna není obvykle jednoduchá. Naopak mezinárodní právo nevytváří prakticky žádné procesní standardy a totéž platí do jisté míry o ústavním právu, které umožňuje, aby azylový zákon omezil ústavou zaručená procesní práva. Stát, který chce efektivně omezit příliv uprchlíků nebo těch, kdo se za ně vydávají, aniž by musel pečlivě hledat hranici mezi těmito skupinami, tak může přistoupit k prostředku omezování procesních oprávnění, čímž dosáhne faktického omezení přístupu k azylu jako takovému. Tuto cestu zvolila Česká republika. Mnohé novely azylového práva od samého počátku do současnosti mají společného jmenovatele, kterým je omezování procesních práv. Jde o zkracování různých lhůt k uplatnění procesních práv^2/, omezování práv souvisejících s podílem na procesu, jako například právo na seznámení se spisem před vydáním rozhodnutí, ztížení právního zastupování apod.

 

Kromě uvedeného, správní orgán rozhodující o žádosti mnohdy ani nepotřeboval k omezení procesních práv zákonný podklad a vystačil si s nerespektováním zákona (tento prostor se přijetím nového správního řádu významně zúžil). Příkladem je praxe neumožňování pořizování kopií ze spisu, nevedení spisu v kontrolovatelné a přezkoumatelné podobě apod. Tyto procesní obstrukce mají i takovou podobu, že správní orgán si vede vlastní databázi informací o zemi původu, která není veřejně přístupná. Z této databáze vybírá dle své vlastní úvahy dokumenty, které zařazuje do jednotlivých spisů a tím si vytváří vlastní obraz skutečností relevantních pro rozhodnutí. Způsob výběru ovšem nepodléhá žádné kontrole a v konkrétních případech je zjevné, že do databáze nezařazuje informace, které jsou pro účastníka výhodnější. Naopak tam zařazuje informace, které jsou pro něj nevýhodné, což lze v určitých případech zjistit porovnáním dalších databázových systémů, se kterými správní orgán pracuje. To obvykle není v možnostech účastníka řízení, takže azyl je mnohdy nedostupný pro někoho, kdo není dostatečně procesně zdatný. Na některé informační systémy odkazuje pouze obecně (typicky databanky tiskových agentur), přičemž do spisu přikládá (někdy) pouze jejich výpisy, které nemohou plnit tu informační úlohu, kterou může plnit celá databanka.

 

Samostatnou kapitolou, která představuje asi nejvýznamnější obstrukční rys české azylové politiky, je protahování délky řízení samotným správním orgánem, které je přitažlivé pro ty, kdo azylovou proceduru zneužívají a odstrašující dlouhotrvající nejistotou pro ty, kdo ji vskutku potřebují.

 

Poddimenzování systému
Ačkoliv jsou na azylovou politiku jako celek vydávány prostředky, které jistě nejsou zanedbatelné, lze dojít k závěru, že při posuzování jednotlivých případů jsou náklady (především intelektuální) poněkud poddimenzovány. V případě rozhodování ve správním řízení lze mít vážné pochyby o tom, že toto poddimenzování není úmyslné. Kvalifikované posouzení konkrétní azylové věci vyžaduje znalost práva v České republice, znalost poměrů v zemi, ve které tkví možný azylový důvod, znalost jejího právního řádu a znalost základních principů mezinárodního práva. Skutečnost je ovšem taková, že rozhodnutí ve správním řízení jsou po odborné stránce ubohá, a to ze všech čtyř uváděných hledisek. Jazyk rozhodnutí je obtížně srozumitelný, struktura nepřehledná, rozhodnutí jsou zanesena stále se opakujícími konstatováními, která vzbuzují pochybnost nad individualizací rozhodovací činnosti^3/. Samotné řízení je fakticky vedeno jako kontradiktorní, kdy žadatel něco tvrdí a správní orgán „mu to“ vyvrací, přičemž tato koncepce vedení řízení je v přímém rozporu s pojetím správního řízení^4/. V rozhodnutích jsou mnohdy popírány základní principy mezinárodního práva o přičitatelnosti důsledků jednání orgánů státu těmto státům, stejně jako jsou popírána právní specifika jednotlivých zemí. To má důsledky na posouzení požadovaného vyčerpání možností právní obrany apod.

 

Postup rozhodování, který je takto poddimenzován, nevykonává v agregátním měřítku materiálně přezkoumatelnou činnost. Pokud je opakující se činností vytvořen standard, stává se jím bez ohledu na svou úroveň. Při přezkumu výstupů v rámci tohoto standardu nelze zpravidla dosáhnout podstatných změn tohoto standardu (alespoň v dohledné době), ale pouze odstranit největší excesy. Smyslem přezkumné činnosti není totiž vytvářet novou úroveň rozhodovací kvality, ale posuzovat přezkoumávaná rozhodnutí v kontextu individuálním i obecném, přičemž obecný kontext je do jisté míry tvořen právě agregátem všech rozhodnutí správního orgánu. Kvalita rozhodovací činnosti správního orgánu je tedy klíčem celé azylové politiky.

 

Justiční regrese
Jestliže lze mít pochyby o kvalitě rozhodování před správním orgánem, které tvoří základ celé azylové politiky, nelze se také nevyjádřit k rozhodování soudů, které tuto politiku dotvářejí a stanovují její rámec. Ačkoliv je rozhodování soudů právně i fakticky pouze doplňkem celé správní činnosti, může mít buď podobu sebeomezujícího rozhodování nebo přesně opačnou aktivistickou pozici, přičemž tento rozměr rozhodovací činnosti lze aplikovat jak na rozsah pravomoci, tak na její obsah. V případě české azylové politiky lze mít za to, že justice nebyla a není tím radikálním určovatelem či snad reformátorem azylové politiky. To platí jak o době před reformou správního soudnictví, tak i po ní.

 

Před reformou správního soudnictví rozhodovaly o žalobách proti dvou-instanční proceduře (tedy proti jejímu poslednímu rozhodnutí) soudy podle části páté občanského soudního řádu. Přezkum byl koncipován jako striktní přezkum zákonnosti a nikoliv věcnosti rozhodovací činnosti, což v případě nárokového pojetí azylu splývalo v jedno. Rozhodovací činnosti tehdejších soudů tehdy byla svěřena vrchním soudům (konkrétně pouze Vrchnímu soudu v Praze, jakožto jedinému možnému místně příslušnému soudu). Vrchní soud v Praze vytvořil základní právní rámec soudního rozhodování dvěma okruhy rozhodnutí. Takto nastavený právní rámec pak zpětně ovlivnil rozhodovací činnost správního orgánu.

 

V prvém okruhu rozhodnutí se vytvořily výkladové hranice toho, co je možné považovat za azylové důvody. Z jedné strany soud opakovaně konstatoval, že pokud v zemi dochází k porušování lidských práv, byť těch, které jsou azylově chráněny, může se jednat o exces, který je běžný i v demokratické zemi, a samotná tato skutečnost nemusí být azylovým důvodem (například č. j. 5 A 758/2000-35). Z druhé strany soud dospěl k názoru, že stav všeobecné nouze, který způsobuje porušování práv chráněných azylovým právem, rovněž nezakládá důvod azylu (například č. j. 6 A 518/97-24). Průsečíkem těchto dvou mezních situací, které vyloučily většinu případů přezkoumávaných soudy, se stává takové pronásledování státu, které je aktivní, vědomé a z důvodů „azylově uznatelných“ (relevantních pro přiznání azylu). Je třeba dodat, že judikatura soudu (např. rozsudek č. j. 6 A 709/2001-21) vyložila pojem odpovědnosti státu (tedy přičitatelnost chování úředních osob k odpovědnosti státu) v rozporu s ustáleným výkladem převládajícím v mezinárodním právu, které je nezbytné použít při výkladu norem mezinárodního práva, jak tomu v případě azylu je. Příkladem je maximálně restriktivní výklad odpovědnosti státu za chování jeho orgánů, které bylo v důsledku citované judikatury později správním orgánem prakticky vždy považováno za chování soukromých osob apod.^5/. Podobně restriktivní výklad převládl i v otázce výkladu „důvodných obav“. Ve druhém okruhu rozhodnutí se judikatura nevyhnula výkladu pojmu „politického přesvědčení“, na jehož formulaci kladla poměrně vysoké nároky z hlediska schopnosti formulovat jej v konkrétní podobě. K jiným azylově relevantním diskriminačním a perzekučním důvodům pak uváděla, že je nezbytné prokázat jejich objektivní existenci (například č. j. 5 A 707/2000-23). Tato podmínka je v rozporu s častou skutečností, že motivem k diskriminaci nemusí být skutečná, ale domnělá, předpokládaná nebo možná příslušnost nebo jiná vlastnost, kterou azylové právo svou formulací pokrývá^6/. Konkrétní rozhodnutí pak zcela opomíjela faktickou situaci v jednotlivých zemích^7/, jejíž obraz byl často překryt falešným dojmem vytvořeným ve správním řízení (v řízení před soudem se skutkový stav nezpochybňoval). Výsledkem judikatorní činnosti Vrchního soudu v Praze bylo, řečeno s trochou nadsázky, pojetí azylu, které odpovídalo elitnímu politickému statusu pro zvlášť procesně zdatné, politicky uvědomělé a dostatečně známé příslušníky opozice, kteří měli to štěstí, že státy jejich původu veřejně informovaly o záměru tyto konkrétní osoby pronásledovat z důvodů nezpochybnitelných pro přiznání azylu^8/. Je možné, aby stát vykládal svou povinnost, ke které se na úrovni mezinárodního práva zavázal, maximálně restriktivně, a to až na samotné minimum stanovené mezinárodním právem, ale není možné jít za toto minimum, což se dle názoru autora tohoto článku stalo.

 

Po reformě správního soudnictví nedošlo k výraznému posunu v rozhodovací činnosti, ale pouze k přechodné nejednotnosti. Tento vývoj byl dán částečnou personální kontinuitou rozhodovací činnosti na nejvyšší úrovni soustavy správních soudů. Zrušení odvolacího a plného přezkumného stupně v rozsahu správního rozhodování vedlo k faktickému zavedení dvojího kasačního principu do rozhodování o přidělení azylu v celé jeho posloupnosti^9/, aniž by byla kompenzována absence plného přezkumu vztahujícího se především na zjišťování skutkového stavu.

 

Faktický odstup justice jako takové k otázkám azylu se projevil i při projednávání jedné z posledních novel zákona o azylu. Představitelé Nejvyššího správního soudu v tomto případě usilovali o změnu příslušných předpisů, která by vedla k tomu, že by kasační stížnosti jako mimořádný opravný prostředek nebyly v azylových věcech přípustné. V procesu projednávání nakonec zákonodárce rozhodl jinak, přičemž rozhodnutí se opíralo o faktický sociální konsensus mezi různými zainteresovanými institucemi (kromě zmíněného soudu se jednalo především o Veřejného ochránce práv a některé nevládní organizace), ke kterému došlo na půdě Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny. K tomuto problému nemá autor zapotřebí zmiňovat argumenty, které již byly zmíněny v odborném tisku jinde; pouze dodává, že mnohé argumenty Nejvyššího správního soudu byly platné. S touto skutečností bylo ovšem nezbytné naložit jinak, protože úsilí o odstranění posledního kasačního stupně bylo pouze odstraňováním dopadu patologického stavu a nikoliv odstraňováním jeho příčin, které byly takto naopak prohloubeny. Je nezpochybnitelné, že smyslem soudního přezkumu správní činnosti, tak jak je ve střední Evropě koncipován, je přezkum některých kauz, které představují sporné momenty. Systém nebyl koncipován tak, že se musí apriori přezkoumat vše. Pokud se tak však děje, systém je přirozeně zahlcen, a to nejenom množstvím, ale i syndromy vyhoření a související ztrátou citu pro některé detaily. Poddimenzování celého systému má za následek jeho přetížení v bodu jeho vyústění, které je jen zákonitým důsledkem podcenění některých investic na vstupu. Zmíněná snaha byla projevem takového vyhoření.

 

Zmiňované projevy poddimenzování nejsou neodstranitelné. V jednotlivých případech jim lze čelit. Vyžaduje to ovšem úsilí a značnou odbornou výbavu, která obsahuje jak znalost práva, tak poměrů v zemích původu apod. K prohloubení celého problému přispívá i skutečnost, že azylová problematika je zcela mimo pozornost praktického práva, tedy advokacie a právní servis žadatelům o azyl zajišťují nevládní organizace. Ty jsou z valné části paušálně a nedostatečně financovány samotným správním orgánem, v kontextu jehož rozhodovací činnosti mají vytvářet pozici shodnou se zájmy žadatelů. Už samotný popis této situace vzbuzuje pochyby o jeho účinnosti. Advokacie není z vlastní volby ve věci nijak činná a ustanovování zástupců v řízení před soudy přichází obvykle pozdě, kdy již jsou kostky často vrženy v intencích představ správního orgánu prvého stupně. Systém určování poskytovatelů právních služeb podle zákona o advokacii se pro účely azylového řízení neukázal jako životný, nehledě na to, že lze mít právní pochybnosti o jeho použitelnosti s ohledem na znění zákona o azylu.

 

K právnímu pojetí azylu v českém právním řádu a především k rozhodovací činnosti lze ze sociologického hlediska poznamenat, že byly do jisté míry ovlivněny československou historickou zkušeností po druhé světové válce, která v podstatě spojovala politickou emigraci s cílenou, snadno identifikovatelnou a popsatelnou a nezpochybnitelnou represí. V tomto smyslu se justice zachovala demokraticky a reflektovala obecné vnímání problému v souladu s obecně sdílenou představou, kterou jen právně formulovala. Skutečnost, že nedokázala aplikovat abstraktně formulované právní předpoklady mezinárodního azylového práva na situace zcela sociálně a politicky odlišné, odpovídá témuž. Na obranu justice je třeba poznamenat, že v dobách, kdy se kladly základy jejího rozhodování o azylu nemohla rozhodovat jinak než na podkladě stavu zjištěného správním orgánem, přičemž posun oproti fakticitě takto zjištěného stavu je zmíněn výše. Hlavní problém tak tkvěl, a do dnešní doby tkví v tom, že nedostatky azylové procedury jsou ve zdlouhavém řízení rozloženy a samy o sobě nepředstavují systémové chyby, ale ve svém souhrnu vytvářejí systémovou dysfunkčnost.

 

Politická regrese
Kromě justiční regrese je pro azylovou politiku příznačná i politická regrese. Rozhodování o politicky relevantních věcech obvykle spadá do kompetence příslušných správních orgánů. V případě azylové politiky platí jak o sféře moci výkonné, tak o sféře moci zákonodárné, že je jí obecně věnována minimální pozornost. Zbylý prostor vyplňuje vědomou činností úřednická lobby, která tuto politiku do značné míry supluje í, ač bez explicitní politické legitimace. Příslušná rozhodnutí jsou takto přijímána příslušnými orgány pouze formálně a k věci se nevede skutečná politická diskuse, a pokud se vede, má marginální až komický obsah^10/. Obecně platí, že politický systém jako celek v demokratické společnosti je více či méně věrným odrazem struktury celé společnosti. To platí v širší míře i o justici, přičemž obě tato konstatování nemají hodnotící příznak, ale spíše neutrální povahu. Naopak spíše autor tohoto článku představuje vybočení z normy, jenž určuje pasivitu představitelů politického systému, kteří se spokojí matným povědomím o projednávaných věcech. Na tom nic nemění ani argumenty o výlučném charakteru práva azylu v kontextu práva vůbec, protože tato vlastnost nezakládá důvod vyšší pozornosti. Posun v příslušném odvětví politiky je možný pouze za předpokladu, že dojde k nějakému posunu ve vnímání daného problému veřejností, a to laickou i odbornou. To platí i o justici a jiných složkách celého systému veřejné moci.

 

Co s nešvary v české azylové politice?
K výše zmiňovaným problémům, které jsou popisovány jako nešvary, se sluší na konci publicistického útvaru tohoto typu vznést alespoň nějakou konstruktivní poznámku, aby se autor vyhnul nařčení z úplného nihilismu. Tento závěr bych shrnul do jediné potřeby. Je nepochybné, že rozhodování o přidělení azylu je z mnoha důvodů odborně náročné. Význam azylu jako takového zasluhuje, aby o každé otázce bylo rozhodnuto kompetentně, přičemž není až tak podstatné, zda to bude formou správního rozhodnutí, soudního rozhodnutí nebo jiného specifického rozhodnutí. Současný stav je ovšem neudržitelný s ohledem na hierarchii různých otázek, jejichž řešením přísluší dle práva různá úroveň právního posouzení. Pokud je právo azylu v katalogu práv opravdu podstatným právem, je třeba jej posuzovat v intencích této hodnoty. zvláště vezmeme-li v úvahu, že o většině práv v prvním gardu rozhodují soudy, byť v naprosté většině případů se jedná o věci, které jsou, ve srovnání s hodnotami chráněnými právem azylu bagatelní. Dle názoru autora je nezbytné vybudovat solidní rozhodovací systém na prvním stupni rozhodování o azylu tak, aby přezkumná činnost byla vskutku činností přezkumnou, která zhodnotí kvalitně provedené řízení, jehož výsledkem budou nezpochybnitelná zjištění ohledně skutkového stavu. To ovšem předpokládá transparentní databázi informací o zemích původu, která bude přístupná i účastníkům řízení a dostatečnou saturaci potřeb právních a odborných služeb v azylových řízení už od samotného počátku řízení. Rozhodování samozřejmě musí být nezávislé a rozhodující orgán musí být svým ustanovením i funkcí zcela oddělen od Ministerstva vnitra, které se samo vnímá jako hráz imigrační politice a její regulátor. Pokud se podaří vybudovat tento systém ve dvou rozhodovacích instancích, z nichž obě budou mít možnost a kapacitu samy provádět dokazování, tak je možné omezit soudní přezkum na jednu instanci, která nebude mít sama o sobě odkladný účinek. Mám za to, že koncentrace sil v jednom bodu řízení bude mít větší dopad na spravedlnost a rychlost řízení, než rozložení do několika procesních fází, jejichž nedostatky se navzájem kombinují.

 

Poznámky
¹O výpovědi smluv upravujících bezvízový styk rozhodla vláda bez souhlasu parlamentu.
²Neexistuje žádný rozumný důvod, proč omezovat obecnou dvouměsíční lhůtu k podání žaloby, která je stanovena obecnými předpisy upravujícími výkon správního soudnictví (§ 72 soudního řádu správního) na dobu 15 dnů (§ 15 zákona o azylu), a to za předpokladu, kdy je řízení, ve kterém se vydává napadené rozhodnutí, téměř vždy delší, než zákon předpokládá. Naopak delší (původní) lhůty by vedly k větší šanci vypracovat kvalifikovaná podání, což by vedlo k menší zátěži justičního systému.
³V to, že by v odůvodnění rozhodnutí bylo nejdříve rekapitulováno řízení, posléze popsáno, co v něm bylo dle názoru zjištěno a na závěr právně kvalifikováno, nelze při sledování rozhodovací činnosti doufat.
⁴Zajímavé je i to, že představitelé Ministerstva vnitra se k tomuto pojetí správního řízení otevřeně hlásí v mediálních a polooficiálních textech, což svědčí o hlubokém úpadku právního vědomí v příslušném sektoru státní politiky.
⁵Netřeba zde rozebírat, že z hlediska mezinárodního práva je třeba pod pojem vlast, tak jak ji zná azylové právo, subsumovat i případně jiné subjekty mezinárodního práva, např. válčící stranu, pokud ovládá část území nebo obyvatelstva apod.
⁶Není od věci konstatovat, že české trestní právo se podobným absurdním výrokem v trestní justici setkalo rovněž, ale poměrně rychle se s ním vypořádalo.
⁷Příkladem je častý požadavek na využití právem předpokládaných prostředků obrany, které je vykládáno prakticky podobně jako využití všech opravných prostředků podle českého práva pro účely ústavní stížnosti. Kladení tohoto požadavku je ovšem mnohdy na poměry konkrétní země absurdní, ne-li nemožné. V jiných případech byly užity všechny zákonné prostředky, ale pod dojmem českého práva došel správní orgán (bez hlubší analýzy dostupných právních pramenů) k opačnému závěru.
⁸Samotný pojem politické činnosti (názoru) není právem definován a je třeba jej vykládat s ohledem na převládající politologickou doktrínu, která ji definuje jako každou snahu o ovlivnění sféry veřejné správy a podíl na životě obce (πολις).
⁹To je ovšem obecná vlastnost správního soudnictví.
¹⁰Stačí sledovat diskuse k jednotlivým azylovým novelám v Parlamentu.