Návrhy think tanku Evropské hodnoty jsou mimo realitu, zejména však v rozporu s právem
Think-tank Evropské hodnoty (dále jen EH) se, stejně jako řada dalších aktérů české občanské společnosti a politiků, začal v současné době aktivněji zaměřovat na otázky migrace. Začátkem června 2016 publikovaly EH tzv. policy paper nazvaný Udržitelný imigrační a azylový systém EU. Následující text se snaží na tento návrh stručně reagovat a poukázat na dva základní problémy celého textu – chybějící odbornou analýzu dat a znalost relevantních pojmů a legislativy.
Migrace není jen uprchlictví
Hned v úvodu narážíme na první zádrhel celého textu, a sice zaměňování mezi statistickými daty i legislativou týkající se uprchlictví a daty a právní úpravou týkající se „běžných“ migračních toků. Toto rozlišování je přitom zásadní, jelikož tzv. ekonomickou migraci lze regulovat, ale počty uprchlíků, resp. migraci nucenou (forced migration) jen velice těžko. Navíc v oblasti uprchlictví jsou základním východiskem lidskoprávní závazky našeho ústavního pořádku, mezinárodního práva a práva EU, v případě ekonomické migrace má naopak stát poměrně velikou možnost vlastního uvážení a tedy možnost ovlivnit počty příchozích migrantů.
Tyto „záměny“ lze vyčíst hned v úvodních informacích, kde autoři hovoří o „nekontrolovaném příchodu více než jednoho milionu žadatelů a nelegálních migrantů do EU“ v roce 2015 a následují informace o procentuálních podílech jednotlivých státních příslušností a řečnická otázka: „kolika osobám z Afriky a Blízkého východu chceme poskytnout příležitost přijít?“
Následně poukazují na to, že dle statistických odhadů do Evropy přijdou do roku 2017 tři miliony lidí a text graduje informací OSN o příchodu až 31 milionů lidí. Hned při prvním pohledu na daná data je však jasné, že žádná ze zdrojových zpráv nehovoří o tom, že do Evropy přijde tolik uprchlíků a navíc z Afriky a Blízkého východu.[1]
Navíc již z formulace zmíněné řečnické otázky je tušit naprostá neznalost mezinárodních závazků a z nich vycházející evropské legislativy týkající se uprchlictví. Úmluva o právním postavení uprchlíků ve znění Protokolu z roku 1967, ani stávající evropské předpisy neumožňují uprchlíky rozlišovat a mezinárodní ochranu jim (ne)udělovat podle toho, z jakého kontinentu k nám zrovna přichází nebo jakou mají státní příslušnost. Všechny členské státy EU měly a nadále mají vůči uprchlíkům stejné povinnosti, včetně povinnosti nevyhostit je do země, kde jim hrozí nebezpečí (princip non-refoulement). A pokud jsou už na jejich území, což zahrnuje i hraniční přechody či teritoriální vody, mají závazek důvodnost jejich žádosti o azyl posoudit[2].
Princip první bezpečné země
Policy paper vychází z tvrzení, že lidé přicházející do Evropy „nebývají přímo individuálně pronásledování“ ve smyslu definice uprchlíka dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků[3], „ale odešli ze země původu kvůli ohrožení na životě v důsledku válečného konfliktu“. Zároveň autoři tvrdí, že důvody příchodu Syřanů byly zejména socioekonomické[4]. Toto tvrzení je zcela v rozporu s veškerými dostupnými statistickými daty, podle kterých tvořili Syřané ve všech členských státech EU hlavní skupinu, kterým byl až na výjimky udělen buď uprchlický status, nebo doplňková ochrana.[5]
V tomto kontextu je z návrhu EH dost nejasné, v čem by měl nově pomoci tzv. „princip první bezpečné země“, podle kterého se mají dle autorů vracet uprchlíci a žadatelé o azyl žádající o ochranu v EU do zemí mimo ni.
Pokud jde totiž o to, umožnit státům EU co nejvíce vracet žadatele o azyl, pak platná legislativa EU tyto nástroje zná a členské státy je také uplatňují. Stávající právní systém pracuje ovšem s těmito pojmy: první země azylu[6], bezpečná třetí země[7], bezpečná země původu[8]. Přičemž pokud osoba přijde z první země azylu, jakýkoli členský stát včetně ČR může žádost posoudit jako nepřípustnou (a žadatel má pak povinnost opustit území EU). Prokáže-li se, že země původu žadatele o azyl je tzv. bezpečnou zemí původu, může být také za určitých podmínek (viz dále) poslán zpět. Autoři policy paperu EH zřejmě dva až tři právní instituty zjevně bez jakékoliv znalosti propojili, a tím jakoby otevřeli zázračnou cestu efektivním návratům žadatelů a uprchlíků.
Legislativa EU již více jak deset let zná výše popsané instituty, které umožnují navracení žadatelů o mezinárodní ochranu do zemí, kde by spíše než v EU našli přednostně ochranu a to buď do zemí původu, nebo i zemí, kde měli vazby[9]. Při takovém návratu musí být nicméně splněno několik podmínek. Zejména musí ve státě existovat systém umožňující získat status uprchlíka (což rozhodně není příklad Pákistánu či Libanonu[10]) a musí být v zemi dodržována lidská práva (v Iránu či Pákistánu o tom nelze hovořit[11]) a nesmí existovat nebezpečí, že takový stát ve skutečnosti žadatele následně vrátí do další země, kde tyto principy splněny nejsou (tzv. chain refoulement). Poslední podmínka je právě aktuálně porušována Tureckem a Srbskem, kde dle zpráv dochází k návratu lidí v rozporu s principem non-refoulement [12] .
Azylová centra v Africe a na Blízkém východě?
Bezpečné třetí země přitom ve stávajícím systému přijímají a samy řeší žádosti těch, které EU takto „odsunula zpět“ kvůli popsaným nástrojům. Roky se uplatňují tzv. readmisní dohody s těmito zeměmi a řada zemí, ze kterých uprchlíci přicházejí do Evropy, má také závazky bojovat proti pašerákům lidí a jejich legislativa sankcionuje neoprávněné přechody hranic.
Navrhovaná azylová centra v „jiných třetích zemích“, tedy zemích, které nelze ani s přimhouřením obou očí nazvat tzv. bezpečnými, jsou za hranicí myslitelného jak z pohledu mezinárodního práva, tak i v rovině praktické. Představa, že v zemích, které nesplňují podmínky ani pro navracení, protože zde dochází k závažnému porušování lidských práv (například Lybie), nebo válečný konflikt, vytvoříme jakési bezpečné enklávy, kde se bude dařit těm, kteří by potenciálně chtěli hledat ochranu v Evropě, je v rovině čiré utopie. Umožnit zde jurisdikci EU k hodnocení žádostí o azyl je stejně tak nemožné. Je jasné, že pokud by bylo v moci EU, nebo EU a USA donutit problematické země Blízkého východu a Afriky k tomu, aby na svém území dodržovaly lidskoprávní standardy, pak by asi nebylo potřeba tvořit žádná azylová centra a lidé by nebyli nuceni opouštět své domovy.
Legální cesty příchodu do EU
EH ve svém návrhu poukazují na nutnost efektivnějšího využití tzv. přesídlení, které by mělo pomoci omezit stávající snahy uprchlíků cestovat riskantně po moři. Principiálně lze s touto myšlenkou samozřejmě souhlasit. Opětovně ale zásadní problém tkví v tom, že autoři nerozlišují termín přesídlení a tzv. relokaci a v textu se objevují nepřesná data. Stávající krizi měla řešit spíše (interní) relokace, která na rozdíl od přesídlení počítala s tím, že z Itálie a Řecka budou přemístěny osoby, které nemají žádný přiznaný status ochrany, ale je více než pravděpodobné, že jej získají[13]. Typicky by se jednalo právě o občany Sýrie.
Nicméně hlavní problém tkví v tom, že v praxi dosud k naplnění plánů nedošlo a relokováno bylo dosud minimum lidí[14]. Členské státy se do efektivní realizace takových plánů zjevně nehrnou. EH přitom nenabízejí žádný návrh, jak tuto patovou situaci řešit.
Dlouhodobě se volá, zejména ze strany nevládních organizací, také po tom, aby členské státy umožnily legální příchod uprchlíků na své území prostřednictvím nějakého typu humanitárních víz/pobytů a podobně. Na tyto návrhy rovněž většina členských států neslyší a jejich rozhodnutí vydat se touto cestou je čistě na jejich dobrovolném rozhodnutí.
Zadržování a identifikace příchozích
EH dále navrhují stávající problematické momenty uprchlické krize řešit tím, že všechny osoby, které vstoupí bez oprávnění k pobytu, budou povinně identifikovány, registrovány a také zároveň zbaveny svobody.
Co se týče první části úvah, pak s nimi nelze než souhlasit. Ostatně, navzdory „novému návrhu“ EH, současná legislativa také cizincům, ať už legálně či nelegálně příchozím, povinnost dát otisky prstů ukládá[15]. Unijní problém posledního roku a půl spočíval však opětovně v nedostatečné schopnosti členských států na vnějších hranicích (zejména v Řecku a Maďarsku) efektivní registraci příchozích provádět. Tvrzení těchto států jsou jasná, s ohledem na počet příchozích nejsou schopni to kapacitně zvládnout. Můžeme si klást otázku, zda tomu tak skutečně je (například Německo či Švédsko i s velkým počtem žádostí takové zásadní nedostatky nevykazovaly). V každém případě EH žádné řešení této jistě složité situace ve svém textu nenabízí.
Co se týče zbavení svobody všech příchozích a nelegálně pobývajících migrantů, pak je nutno opětovně návrhy řešení podstatně korigovat. V prvé řadě je potřeba říci, že samozřejmě platná právní úprava dovoluje tzv. administrativní detenci cizinců pobývajících na území ČR (resp. všech členských států EU) neoprávněně, včetně těch, kteří požádají o udělení mezinárodní ochrany[16]. Ovšem opět za určitých, zákonem přísně stanovených podmínek a rozhodně ne automaticky, jak navrhují EH.
Navíc je podstatný rozdíl mezi zbavením svobody osoby, kterou stát oprávněně vyhošťuje, a zbavením svobody žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Jak unijní, tak česká právní úprava, tyto situace rozlišují[17]. Zbavení svobody žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je možné jen v případě, že se prokazují falešnými doklady, nelze zjistit jejich totožnost nebo se například svojí žádostí snaží jen vyhnout vyhoštění[18]. „Zajištění žadatele by mělo být krajním opatřením a mělo by být uplatňováno pouze poté, co byla řádně posouzena veškerá alternativní opatření, při nichž nedochází k fyzickému zajištění, s cílem lépe zajistit fyzickou a psychickou integritu žadatele..“[19] Není také bez významu, že zajištění musí trvat co nejkratší dobu a musí být samozřejmě zajištěn efektivní soudní přezkum. Navrhovat bez dalšího jako řešení hromadné a nedefinované zbavení svobody se míjí s principy, na kterých je právní systém v Evropě postaven.
Skutečnost, že členské státy těchto možností užívaly a užívají v době uprchlické krize vůči žadatelům o udělení mezinárodní ochrany nadmíru, resp. v rozporu s právními předpisy, potvrzuje poměrně hojná judikatura českých správních soudů[20], ale i Evropského soudu pro lidská práva. Samostatný text by mohl být napsán o tom, jak se v případě migrantů členské státy opakovaně a nezákonně uchylují k detenci v případě zranitelných skupin, typicky rodin s dětmi[21], ale třeba také perzekuovaných homosexuálů[22], nebo jak nehumánní podmínky v některých detenčních evropských zařízeních panují[23].
Nic nového, nic možného
Lze tedy shrnout, že návrh EH při bližším pohledu nenabízí nic, co by již dávno nebylo v systému zavedeno a zároveň nic, co by bylo možno do právní úpravy zavést, aniž by se státy začaly prohřešovat proti nejzákladnějším demokratickým principům. Autoři tudíž nepomáhají politikům a skutečným odborníkům v této oblasti s tím hlavním problémem, a sice jak zajistit dodržování stáváních platných předpisů a mezinárodních závazků a jejich vynucování v členských státech (včetně například zemí Visegradu).
Za to, že legislativa není dodržována ze strany jednotlivých členských států, nelze vinit samotnou legislativu, ani Brusel. Je to zejména a především problém státního aparátu daných členských států.
Článek vznikl v rámci projektu "Společně proti rasismu" a „Stereo abeceda – interkulturní výchovou k toleranci“ , který realizuje Multikulturní centrum Praha. Projekt "Společně proti rasismu" je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.
www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz
[1] První číslo je čerpáno z blíže nespecifikované zprávy Evropské komise. Chybí odkaz na konkrétní stranu citované zprávy, takže lze jen spekulovat, jaké osoby jsou v této číslici zahrnuty. Oněch 31 milionů čerpájí autoři návrhu ze zprávy OSN United Nations, Department of Economic and Social Affairs, Population Division (2015). World Population Prospects: The 2015 Revision, Key Findings and Advance Tables. Working Paper No. ESA/P/WP.241. věnující se světové populaci, stárnutí obyvatelstva, porodnosti etc. A zde se oněch 31 milionů migrujících rozhodně neobjevuje v kontextu nekontrolovatelného přílivu uprchlíků. Doslova se v ní k tomuto číslu uvádí „In countries or areas where fertility is already below the replacement level, the total population is expected to contract unless the excess of deaths over births is counterbalanced by a gain due to net migration. However, international migration at, or around, current levels will be unable to compensate fully for the expected loss of population due to low levels of fertility. Between 2015 and 2050, the excess of deaths over births in Europe is projected to be 63 million, whereas the net number of international migrants to Europe is projected to be approximately 31 million, implying an overall shrinking of Europe’s population by about 32 million..“
[2] Jasně to plyne z článku 3 odst. 1 tzv. procedurální směrnice: Směrnice EP a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění)
[3]Dle článku A odst. 1 Úmluvy se jí rozumí osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit. V případě osoby mající několik státních občanství, pojem "země jeho státního občanství" se týká všech zemí, jejichž je státním občanem; žádná osoba však nebude považována za zbavenou ochrany země své příslušnosti, pokud se bez závažného důvodu založeného na oprávněných obavách vzdala ochrany jedné ze zemí svého státního občanství.“ Obdobná definice je i v článku tzv. kvalifikační směrnici, která také v návaznosti na judikaturu ESLP k článku 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod rozpracovala princip širší definice non-refoulement a na základě něj vznikl pak v rámci azylového acquis institut doplňkové ochrany. Mezi důvody udělení doplňkové ochrany spadají ostatně právě situace válečného konfliktu, pokud osobě něco individuálně hrozí nebezpečí, nebo se jedná o tzv. nerozlišující násilí, které ohrožuje prakticky každého civilistu v dané zemi. Viz § 14a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[4] Zdrojem této informace je vlastní dotazníkové šetření Evropských hodnot mezi Syřany pouze v ČR, které navíc není známo kdy a jakým způsobem (například na jakém reprezentativním vzorku) bylo provedeno.
[5] Viz informace Evropského statistického úřadu na http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_quarterly_report: sekce Decisions on Asylum Application: „Syrians received by far the highest number of protection statuses in the EU Member States, including protection based on national legislations (95 200 positive first instance decisions, or 99% rate of recognition[5]), followed by Iraqis (9 700, or 73%) and Eritreans (8 900, or 94%).“
[6] Podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona o azylu je „první zemí azylu stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát jiný než stát jejího posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území, udělil-li mu tento jiný stát postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy22 , může-li cizinec této ochrany nadále požívat a může-li se cizinec do tohoto jiného státu bezpečně vrátit.“
[7] Podle § 2 písm. l) zákona o azylu je: „bezpečnou třetí zemí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval a vytvořil si vazby před vstupem na území a
- do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy22 ,
- ve kterém nebude vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy a
- ve kterém je dodržována zásada nenavracení a zákaz vyhoštění, představuje-li to porušení zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jak je stanoven mezinárodním právem,“
[8] Podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, který provádí procedurální směrnici je: „ bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště,
- ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
- který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a,
- který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a
- který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv,“
[9] Pro zajímavost také stejnou dobu se uplatňují tzv. zrychlená řízení (zamítnutí žádostí jako zjevně nedůvodných) například v případech, kdy žadatel uvádí jen ekonomické důvody, nebo situaci všeobecné nouze. V české úpravě najdeme tento institut v § 16 zákona o azylu.
[10] http://www.unhcr.org/protection/basic/3b73b0d63/states-parties-1951-convention-its-1967-protocol.html
[11] Stačí nahlédnout do každoročních výročních zpráv o situaci lidských práv v těchto zemích, které vydávají Amnesty International, Human Rights Watch nebo například Ministerstvo zahraničních věcí USA: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/
[12] Viz například zcela aktuální informace Amnesty International z dubna 2016: https://www.amnesty.org/en/press-releases/2016/04/turkey-illegal-mass-returns-of-syrian-refugees-expose-fatal-flaws-in-eu-turkey-deal/, nebo shrnující zprávu k Srbsku, Makedonii a Maďarsku k dispozici na: https://www.amnesty.org/en/documents/eur70/1579/2015/en/
[13] Naopak přesídlením se rozumí přemístění osoby, která již má přiznaný status a z různých důvodů je ale potřeba jí přemístit do třetí země (tj. nové hostující). Dle informací UNHCR, které tyto programy realizuje je „největším příjemcem přesídlovaných uprchlíků na světě jsou Spojené státy; vysoký počet míst každoročně nabízí také Austrálie, Kanada a skandinávské země. V posledních letech došlo v Evropě a Latinské Americe ke zvýšení počtu zemí zapojených do přesídlovacích programů“, viz: http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/co-vsechno-delame/presidleni.html
ČR se v posledních letech zapojila v řádech desítek osob přesídlených například z Malajsie či Uzbekistánu, více informací je k dispozici na http://www.mvcr.cz/clanek/azyl-migrace-a-integrace-azyl.aspx?q=Y2hudW09Nw%3D%3D
[14] Zpráva Evropské komise ze dne 16. 5. 2016 například uvádí, že z Řecka bylo relokováno 1500 žadatelů a 46000 jich nadále na relokaci čeká. K dispozici zde: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-16-1763_en.htm
[15] Viz § 103 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Snímání otisků prstů žadatelů o mezinárodní ochranu pak řeší již od roku 2003 nedávno novelizované nařízení Eurodac - NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 603/2013 ze dne 26. června 2013 o zřízení systému „Eurodac“ pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování nařízení (EU) č. 604/2013 kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, a pro podávání žádostí orgánů pro vymáhání práva 7440čl2enských států a Europolu o porovnání 1údajů s údaji systému Eurodac pro účely vymáhání práva a o změně nařízení (EU) č. 1077/2011, kterým se zřizuje Evropská agentura pro provozní řízení rozsáhlých informačních systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva (přepracované znění)
[16] Umožňuje to za určitých okolností článek 5 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v české úpravě pak najdeme detencí za účelem vyhoštění v § 124 zákona o pobytu cizinců, zbavení svobody žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pak v § 46a a § 73 zákona o azylu.
[17] Obecně se na zbavení za účelem vyhoštění osoby neoprávněně pobývající vztahuje tzv. návratová směrnice, na zbavení svobody žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pak pravidla směrnice přijímací.
[18] A další důvody viz §46a odst. 1) a § 73 odst. 3) zákona o azylu.
[19] Bod 20 preambule Směrnice EP a Rady č. 2013/33/EU , kterou se stanoví normy pro přijímaní žadatelů o azylu (přepracované znění).
[20] Např. rozsudky NSS: čj. 5 Azs 236/2015 – 34 či č.j. 8 Azs 156/2015 – 44, č.j. 4 Azs 18/2016 – 43.
[21] Zcela aktuálně například rozsudky ze dne 12. 7. 2016 ve věcech A.B. and další proti Franci, A.M. a další proti Francii, R.K. a další proti Francii.
[22] V rozsudku O.M. proti Maďarsku ESLP opětovně upozornil na zvláštní zranitelnost žadatelů o mezinárodní ochrany, kteří prošli perzekucí, v tomto případě tedy homosexuála z Íránu. Bod 52: „ Lastly, the Court considers that, in the course of placement of asylum seekers who claim to be a part of a vulnerable group in the country which they had to leave, the authorities should exercise particular care in order to avoid situations which may reproduce the plight that forced these persons to flee in the first place. In the present case, the authorities failed to do so when they ordered the applicant’s detention without considering the extent to which vulnerable individuals – for instance, LGBT people like the applicant – were safe or unsafe in custody among other detained persons, many of whom had come from countries with widespread cultural or religious prejudice against such persons. Again, the decisions of the authorities did not contain any adequate reflection on the individual circumstances of the applicant, member of a vulnerable group by virtue of belonging to a sexual minority in Iran
[23] Rozsudky ESLP zejména proti Řecku například ve věcech M.S.S proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011, Amadou proti Řecku ze dne4. 2. 2016 a řada dalších v mezidobí. K dispozici přehledně a stručných verzích například na www.asylumlawdatabase.eu.