Česká úloha v čečenské anabázi

Do Česka začali na přelomu dubna a května přicházet Čečeni z polských uprchlických táborů. Jsou to lidé, které vyhnala z domova válka a existence v permanentním ohrožení života, zdraví, osobní svobody a majetku. Z Polska Čečeni odešli, protože řada z nich dostala zamítavé vyjádření k jejich žádosti o azyl, a byli tak postaveni před volbu mezi návratem do země, kde je čeká reálné nebezpečí, nebo cestou do jiné země. Česko má mezi Čečeny pověst země, která nabízí větší šance na udělení azylu a lepší podmínky k životu po dobu azylového řízení (polští úředníci se nezdráhali podporovat šíření této fámy), a proto se vydali přes hranice. Koncem května mělo ministerstvo vnitra přibližně 900 nových žádostí o udělení azylu od Čečenů, kteří již martyriem azylové procedury prošli v Polsku. Vynořil se tak zdánlivě nečekaný problém lidí, kteří o své zemi hlasují nohama a odmítají nést úděl soustavně perzekuovaných vnitřních vysídlenců v Rusku. Problém má několik podob, pro státní úředníky ze Správy uprchlických zařízení MV to je otázka organizačního a materiálního zvládnutí situace, pro pracovníky z Odboru azylové a migrační politiky je to neméně složitější otázka jak problém vyřešit. Ve většině případů žádostí je totiž jasné, že azylová procedura skončí zamítnutím, výsledkem bude nadbytečné přetížení patřičných státních orgánů a ztráta (či snad získání) času pro Čečeny.

Na příkladu azylové migrace Čečenů do ČR se projevil rozpor mezi uprchlíkem de facto a uprchlíkem de iure. Dysfunkce azylové praxe a institutu dočasné ochrany se projevila za situace, kdy stát, na jehož území se odehrává konflikt anebo jsou masově porušována lidská práva obyvatel, má takovou pozici, aby prosadil svou interpretaci této krize na mezinárodní scéně. Takto se dostávají uprchlíci de facto opakovaně do azylové procedury v různých zemích, která pro ně po dobu trvání supluje „dočasné útočiště“. Tento postup nikoho příliš nenutí do aktivního přístupu k příčinám jejich odchodu ze země původu a naopak se hovoří o zneužívání práva na azyl. Čečeni vědí, před čím utíkají a odpovědným úředníkům je většinou jasné, proč žádají o azyl. Nicméně většina Čečenů nezapadá do individuální charakteristiky uprchlíka podle Ženevské konvence, a nemá tedy velkou šanci dostat azyl, stát se uprchlíky de iure.

Dočasná ochrana v tomto případě nefunguje, protože řešení situace v Čečensku je v nedohlednu a žádná mezinárodní instituce či demokratická velmoc situaci koncepčně neřeší, a tudíž utečencům se nedostává garancí, že případný návrat bude do bezpečné země. Uprchlíci nemají záruky, že dočasná ochrana nebude ukončená předčasně na základě účelově zkreslených informací z ruské strany. V Čečensku je úplná absence nezávislých pozorovatelů. Dočasnou ochranu uděluje stát po dobu šesti měsíců a po jejím uplynutí ochranu buď prodlouží, nebo ukončí. Právě tato nejistota spolu s faktem nemožnosti návratu do azylové procedury po ukončení dočasné ochrany, je důvodem odmítání této možnosti ze strany Čečenů, mají strach. Podobný problém ministerstvo vnitra již řešilo v posledních dvou letech, kdy odpovědná administrativa čelila několika náporům hromadného žádání o azyl Čečenů. Na tuto nabídku přistoupilo pouze několik jednotlivců a navíc tento krok vyvolal chladnou odezvu ze strany EU. Je evidentní, že čečenský problém se musí řešit v Čečensku, pokud možno za mezinárodní asistence, ale to je jiná strana problému. Konflikt v Čečensku byl před útoky z 11. září často přirovnáván ke konfliktu v Kosovu, kdy dočasná ochrana Albánců v ČR a jejich návrat, je příkladem solidně zvládnuté migrační vlny z konfliktní oblasti. V Kosovu ale do hry vstoupila vojenská síla Spojených států a byl zde reálný předpoklad a všeobecné očekávání rychlého konce konfliktu. Kdežto v případě čečenského konfliktu uprchlíkům, vládním úředníkům, kteří mají rozhodovat o jejich osudu, a neziskovým organizacím přesvědčení o řešení situace v Čečensku zcela schází. Přitom institut dočasné ochrany by měl sloužit právě pro účely poskytování ochrany větším skupinám ohroženého obyvatelstva. Čečeni se podle vlastních slov chtějí vrátit domů, ale chtějí přijít do země, kde budou pociťovat alespoň elementární záruky bezpečnosti a osobní svobody.

To, co se stalo a stále děje v Čečensku, je katastrofa. Především humanitární, ale i ekologická a mezinárodní. Evropské země promarnily příležitost k mírovému urovnání poměrů v Čečensku v druhé polovině 90. let, kdy nekultivovaly čečenské národně-osvobozenecké hnutí tím, že ignorovaly demokraticky zvoleného prezidenta a přenechaly tak aktivitu fanatikům talibánského střihu. Dnes Evropa svojí pasivitou opět přispívá k prohlubování konfliktu a beznaděje civilních obyvatel Čečenska mimo jiné i tím, že se evropské země bojí nazvat věci pravým jménem a vyhlásit dočasné útočiště pro Čečeny. Čečeni citlivě vnímají, kdo je odepisuje a kdo bere jejich budoucnost vážně. Odchodem ze země, na kterou jsou silně fixovaní, vysílají evropským zemím jednoznačné poselství a výzvu, aby požadovaly po Rusku dodržování demokratických hodnot, ke kterým se dnes tak vehementně hlásí na mezinárodní scéně. Je to asi jedna z mála možností aktivního hájení práv skupiny, které Čečeni mají k dispozici, kromě přepadů a sebevražedných útoků.

Odbor azylové a migrační politiky MV ČR se po neúspěchu s dočasným útočištěm u Čečenů pokusil o improvizaci a začal připravovat program dobrovolných návratů, který měl být řešením jak pro Čečeny, tak pro český stát. Projektu asistovaného návratu nelze upřít možný přínos a vnitřní logiku. Návrh vypracovaný ministerstvem vnitra počítal s informační kampaní, zacílenou na žadatele o azyl z Čečenska, kterou by zajistila Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ve spolupráci s českými neziskovými organizacemi. Druhým krokem by měl být utajený transport Čečenů přes Moskvu na severní Kavkaz se třemi tisíci dolary na rodinu od českého státu. Finanční podpora je podle plánu MV určená na rekonstrukci domů. V této fázi plán počítá se spoluprací českých organizací, které na severním Kavkaze působí. Ty by měly o rodiny navrátilců pečovat tak, aby se nemusely znovu vydat na útěk ze země. Nepřehlédnutelnou slabinou připravované akce je, že nereflektuje současnou situaci v Čečensku. Není se čemu divit, ruské úřady v Čečensku nepřipouští volný pohyb novinářů, ani přítomnost jakéhokoliv nezávislého pozorovatele z mezinárodních organizací. Navíc od prvopočátku druhé čečenské války ruská vláda produkuje poměrně úspěšnou dezinformační kampaň o „protiteroristické operaci“, ozbrojené střety vykládá jako dílo „izolovaných teroristů a kriminálních živlů“ a přítomnost ruské armády jako „ochranou ruské armády“ Propagandistická kampaň tíživou situaci Čečenů deformuje do nevkusné parodie. Rétorika kampaně je namířená směrem k demokratickým zemím z politických důvodů. Rusko se snaží ospravedlnit vlastní vojenské neúspěchy, porušování lidských práv, korupci, nedodržování mezinárodních smluv, atd. Iluzorní předpoklad, že rodiny navrátilců mohou investovat podporu českého státu do rekonstrukce domů a v nich potom spokojeně žít, vyvolal v Česku vlnu věcné kritiky. Například publicistka Petra Procházková se jednoznačně vyjádřila proti realizaci projektu: "Když do Čečny přijede rodina s třemi tisíci dolary v kapse, buď je o ně oberou vojáci na prvním ruském kontrolním stanovišti, nebo to později provede některá z místních kriminálních band, ať už čečenských či smíšených“. Spolupráce státu a neziskových a nevládních organizací by měla mít návaznost v péči o navrátilce v Čečensku. Zde přicházejí do úvahy pouze dvě české organizace: Člověk v tísni a Česká katolická charita. Představitelé obou organizací se k akci vyjádřili víceméně skepticky, nicméně Charita o spolupráci vážně uvažuje.

Část politické reprezentace ČR uchopila problém s příchodem Čečenů po svém. Několik zákonodárců bleskurychle zareagovalo na společenskou objednávku přiživovanou povrchní optikou většiny českých médií a ze situace začali těžit politický kapitál. Nesourodé a restriktivní návrhy na změny azylového zákona ovšem narazily na kritiku v parlamentu, u ombudsmana a na projevy nesouhlasu neziskových organizací a spadly ze stolu. Systémové řešení je prosazovat spolu s novými kandidátskými zeměmi vyhlášení dočasné ochrany pro čečenské uprchlíky a zároveň lobovat za důsledný tlak EU na Rusko, aby připustilo mezinárodní kontrolu situace v Čečensku. Středoevropské i pobaltské země spojuje nejen zkušenost ruské imperiální nadvlády, ale mají i obdobné problémy s imigrací ze severního Kavkazu, které ovšem řeší přeposíláním Čečenů na hranice další země jak to právě předvedlo Polsko. Nesystémové řešení je improvizace s dobrovolnými i nedobrovolnými návraty a koneckonců i pobyt na strpění, který může posloužit jako relativně únosná úniková cesta ze slepých uliček labyrintu rozloženého mezi konfliktem v Čečensku, mezinárodní politikou a českou migrační legislativou. Zjednodušeně řečeno se Čečeni takto dostanou do nejnižšího režimu pobytu cizinců v ČR, s minimálními právy například v oblasti zdravotní péče a bez možnosti pracovat. Tento pobytový status uděluje stát v případě existence objektivních překážek k návratu migranta do země původu. Řešením, které jde docela mimo reálné problémy lidí na útěku před další epizodou genocidy na pokračování v Čečensku, je úzkoprsé posilování restrikcí českého azylového práva, jak se o to pokoušeli někteří zákonodárci v reakci na příchod Čečenů z Polska. Tyto pokusy jsou daleko spíše příkladem politické hry s migrační kartou nebo ukázkou preventivního odsouvání problému z dohledu českého státu než úsilí o systémové řešení. Změnu v tomto případě vyžaduje politika vůči Rusku a ne český azylový zákon. Na pozadí kauzy čečenských uprchlíků de facto se vyjevují také další problematické body české a potažmo evropské imigrační politiky. K tomu, aby členské země mohly vyhlásit dočasné útočiště pro určitou skupinu ohroženého civilního obyvatelstva, musí se nejprve dohodnout v Evropské radě. Je otázka, jestli to je zrovna ten vhodný a operativní orgán pro řešení podobných problémů, které každá z členských zemí pociťuje jinak. Ke cti odpovědné administrativy se musí připsat, že Ministerstvo vnitra se nezdráhalo vyhlásit dočasnou ochranu pro Čečeny v ČR jako v jediné evropské zemi.

Jak skončí anabáze Čečenů? Česká epizoda pravděpodobně skončí ve ztracenu, brzo se ale dočkáme opakování (jak už to chodí u systémových chyb). Část migrantů z Čečenska asi dostane možnost přežívat v Čechách na strpění, někteří snad dostanou azyl a pár nešťastníků bude možná repatriováno na severní Kavkaz. Největší skupina z poslední migrační vlny Čečenů odejde do Rakouska (kam už odešlo několik desítek lidí), nebo do Německa, kde si opět zažádají o azyl, a s velkou pravděpodobností budou navráceni do Česka.

Migrace Čečenů bude pokračovat až do stabilizace čečenské diaspory, kterou bude spojovat prožité kolektivní trauma genocidy a mýtus o návratu do země předků. Podobné trauma a mýtus spojuje židovskou i arménskou diasporu. Země jako Česká republika stěží může osamoceně obrátit sen o návratu Čečenů do svobodné a bezpečné země v realitu. Česko ale může spolu se zeměmi evropského společenství dát Čečenům elementární záruku pro budoucnost tím, že situaci v Čečensku pojmenují pravým jménem: vyhlásí dočasnou ochranu pro uprchlíky z Čečenska v EU a stanoví jasná kritéria pro jeho ukončení. Následně musí země EU soustavně sledovat a požadovat zlepšování podmínek civilního obyvatelstva v Čečensku.