Realistické odpovědi na multikulturní výzvy
Realistické odpovědi na multikulturní výzvy
recenze Jana Buryánka
(Přibáň, Jiří: Jací můžeme být? Podoby demokracie a identity v multikulturní situaci. 1 vydání Praha, SLON 2004, 114 s.)
Oproti předchozím dekádám, kdy byl multikulturalismus často chápán buď jako přání, víra, ideologická zbraň nebo naopak hrozba, se dnes většina myslitelů a komentátorů shodne na tom, že žijeme v multikulturní situaci. Multikulturalismus začíná být reflektován jako faktický stav, nebo lépe fakticky probíhající procesy, které ovlivňují každodenní život a kladou nové požadavky na politické a sociální strategie v západních společnostech. Jak ukazují zkušenosti „tradičně“ imigrantských zemí, zvýšené migrační pohyby obyvatelstva lze jen velmi obtížně omezovat restrikcemi a represí. Proto je třeba smířit se s představou, že demokratické a prosperující společnosti Evropy a Severní Ameriky budou nadále a stále intenzivněji místem setkávání lidí odlišného původu, místem potýkání odlišných koncepcí mravnosti, správného chování, důstojnosti a rozmanitých představ o podobě dobrého života.
Otázka nemá znít, zda euroatlantické státy budou multikulturalismus vítat nebo potírat, nyní je nezbytné ptát se, jakým způsobem vymezit fungování těchto společností, aby využily potenciál kulturní, etnické, náboženské a sociální rozmanitosti, zamezily diskriminaci a zároveň se účinně bránily rozkladu fungujících aparátů liberálních demokracií. Diagnóza je jasná, odpovědi, které si často nárokují právo na nálepku „jediného správného“ multikulturalismu , se podstatně liší.
Poctivým, minimálně ideologicky zatíženým úsilím o traktování problematiky multikulturalismu ve všech současných podobách a se všemi rozpory jsou vedeny úvahy právníka a sociologa Jiřího Přibáně, vycházející v souborně pod názvem Jací můžeme být? Multikuturalismu se autor snaží nepřiřazovat hodnotící znaménka, chápe ho jako společenský fakt a klade si za cíl být důsledným pozorovatelem procesů a stavů vyplývajících z multikuturní situace, aniž by některé reakce na ni propagoval nebo a priori zamítal. Ani on - jako nikdo jiný - se nemůže vyvázat ze svého názorového zakotvení a textů přeci jen občas vysvitne jistá neargumentovaná sympatie k liberálním a individualisticky založeným verzím multikulturního soužití, deklarovaný cíl nestrannosti však víceméně naplnil. Aspekty multikulturního soužití, nevýhody a možné důsledky jednotlivých multikulturních strategií ze strany státních politik autor podrobuje poctivé analýze a jím nabízená řešení se netváří jako definitivní pravdy, ale spíše jako určitá nasměrování, která jsou otevřená změnám a modifikacím. Úvahy jsou psány srozumitelně, teze jsou doplněny množstvím kontroverzních příkladů multikulturních rozporů i inspirativními reflexemi z oblasti postmoderní literatury a estetiky.
Jak podle Přibyla vypadají typy reakcí na faktický stav multikulturality?
4 verze multikulturalismu
Ve stati Otevřenost aneb Úvaha trankontinentální rozlišuje autor 4 typy odpovědí na multikulturní situaci:
Multikulturalismus je důsledek integračního selhání kultury Západu. Tato verze uznává multikulturalitu jako faktický stav, nicméně tento stav považuje za nežádoucí či přímo sociálně patologický. Západ by si měl udržovat svou tradici a kulturní identitu, měl by se všemi prostředky snažit zakročit proti těm, kteří tuto identitu ohrožují. Imigranti, kteří se z různých důvodů rozhodli žít v západních státech a přinášejí si své odlišné tradice, zvyky a víry, by se jich měli vzdát a plně přijmout „naše“, tedy západní hodnoty. Pokud se tak neděje, je to výsledek špatné (možno dodat i příliš tolerantní) integrační politiky Západu a je třeba tento stav prostřednictvím vzdělávání, policejního dohledu nebo i politického násilí změnit.
Multikulturalismus je protiindividualisticky založená ideologie osvobození a kolektivní autenticity. Tento typ odpovědi je produkován především v prostředí západní akademické levice, nicméně je poměrně úspěšně šířen mezi levicově smýšlející veřejností. Multikulturalismus se v jejich rukou stává ideologickou zbraní, namířenou proti západní kultuře a její mocenské dominanci. Řešení existujících nerovností má být hledáno v emancipaci dosud utlačovaných kultur a v posilování jejich kolektivních identit, které jediné jsou zárukou jejich autentického rozvoje. Tento směr se hlásí k relativismu, současně však požaduje univerzální emancipaci všech kultur a společné soužití kolektivů v rámci multikulturní společnosti. Navíc protizápadní kritické zaměření a zároveň romantické zdůrazňování autenticity menšinových kultur vede k obtížně řešitelným paradoxům: měli bychom například důrazně potírat nerovnost mužů a žen, ale zároveň tolerovat mrzačící ženskou obřízku jako autentický projev odlišné kultury?
Multikulturalismus je praxe v mezích zákona univerzálně humanistické morálky. Tato verze multikulturalismu uznává kulturní pluralitu jako sociální fakt, ale odmítá ji redukovat na vztahy útlaku a osvobození. Předpokládá, že pluralitu lze převést na společného jmenovatele obecně platné morálky, důstojnosti a svobody, která je údajně všem kulturám společná a která se má stát základem multikulturního soužití. Tato upřímně míněná snaha má však také vážné nedostatky: pokud by jednoznačná univerzální morálka skutečně existovala, těžko by nastávaly mutlikulturní rozpory a vlastně bychom nemohli multukulturalitu zakoušet. Důsledný univerzalismus tak zpochybňuje samotnou povaha multikulturní situace. Navíc je víceméně nemožné řešit například rituální (kulturně specifické, autentické) vraždy nebo fundamentalistické násilí apelem na univerzální lidskost.
Multikulturalismus je sociální fakt vytvářející kulturní asymetrie, který nenabízí vlastní morální verzi současného světa. Čtvrtá odpověď představuje autorovu - víceméně úspěšnou a přesvědčivě argumentovanou - formulaci multikulturní strategie, která se vyhýbá rozporům předchozích verzí. Tvrdí, že je třeba rezignovat na hledání univerzálně platné morálky procházející napříč všemi kulturami. Extrémní projevy určitých kulturních kontextů (například rituální vraždy, daly by se uvést také krevní msty, některé „tradiční“ povinnosti žen ) jsou prostě neslučitelné s kontextem liberálních demokratických společností. V takových případech musí nastoupit politická autorita, která neusiluje o univerzální morální zakotvení, ale nabízí mocenské řešení. Vražda bude potrestána, přestože by v původním kulturním kontextu nebyla prohřeškem. Připusťme, říká Přibáňova realistická verze, že při stýkání a potýkání různých kultur vznikají asymetrie, přičemž tu liberální demokratickou jednoduše považujeme za „lepší“. Na takové kultuře je nutné trvat, hájit politickými i filosofickými argumenty, v krajním případě i politickým násilím. Jakmile však připustíme nerovnost kultur, hrozí nebezpečí násilí, kulturního boje ve jménu „nadřazené“ kultury. Proto musí být pragmatická víra v „nadřazenost“ provázena hlubokou kulturní sebereflexí, jejímž cílem bude zabránit zneužití oné „nadřazenosti“ k legitimizaci geopolitických výbojů nebo diskriminace. Realistický multikulturalismus má vycházet z jedné konkrétní politické kultury (liberální demokracie), ale zároveň také usilovat o faktickou otevřenost a rezignovat na produkci normativní, definitivní morálky. Má být soustavou procedur, která v nikdy nekončícím procesu upravuje vztahy jednotlivých kultur. Kromě těchto liberálních demokratických procedur nemá nabízet ani vnucovat žádné specifické kulturní obsahy. Přibáň v této souvislosti hovoří o „slabé“ nebo „rozředěné“ kultuře principiálně otevřené společnosti, v níž bude možné praktikovat černou magii nebo náboženský fundamentalismus, ale vraždy se v ní budou trestat bez ohledu na specifický kulturní kontext.
Rizika multikulturalismu
Všechny další texty Jiřího Přibáně jsou i přes široký záběr v podstatě rozvíjením uvedených tezí a ve všech zůstává verze „realistického procedurálního“ multikulturalismu mezi řádky čitelná. V úvahách se na několika místech objeví témata, která hýbou současným intelektuálním světem a výrazně ovlivňují jak podobu debat o multikulturalismu, tak konkrétní politické strategie. Jedná se o spor mezi komunitarismem a liberalismem, mezi romantickým konceptem kolektivní autenticity a osvícenským koncepcí individuální autonomie. Čeho se spor týká?
Od Francouzské revoluce stále platným paradoxem moderní politiky, glosuje Přibáň, je očekávání nejen rovnosti a svobody, ale také bratrství. Zatímco ideály svobody a rovnosti jsou do značné míry naplněny v podmínkách individuální autonomie v občanském prostředí, bratrství se dožaduje autenticity coby společného dobra realizovatelného pouze skrze kolektiv. Společenství, pospolitost jako prostor realizace autenticity, si pak vymiňuje právo ve jménu tohoto společného dobra omezovat individuální zájmy: dobro kolektivu má přednost před dobrem jednotlivce. Extrémním důsledkem politiky kolektivní autenticity je totální vymýcení individuální autonomie, jehož jsou příkladem sovětské Rusko a nacistické Německo.
Navzdory tristní evropské historické zkušenosti a zjevnému nesouladu s principem individuální občanské rovnosti a svobody komunitaristické ideje nadále přežívají, v multikulturní situaci dokonce získávají na síle. Argumentační přesvědčivost dodává totiž komunitaristům fakt, že v i v demokratickém státě skutečně existuje skupinová odlišnost a z ní vyplývající nerovnost příležitostí. Komunitarismus však při své preferenci kolektivního dobra požaduje politickou garanci pro skupinovou výlučnost, čímž dochází k omezení individuální svobody: stát nejedná primárně s občanem, ale pouze se členy předepsaných kolektivit, které určují identity, potřeby a dobra svých členů, a které si samy určují svá „vnitřní“ pravidla.
Při důsledném naplnění těchto komunitaristických ideálů by se pak občané museli rozdělit do některé z uzavřených „čínských čtvrtí“ (čtvrť je zde míněna metaforicky jako pospolitost: v kontextu ČR rozuměj například vietnamské, romské, ukrajinské ad.), které postrádají nějaká zastřešující pravidla pro kooperaci v rámci jednoho státního společenství. Při vědomí tohoto rizika zdůrazňuje Přibáň nutnost zachování společného komunikačního kódu, kterým je univerzální jazyk občanských práv. Liberální demokracie má vytvářet dostatečný prostor pro uznání individuální i skupinové odlišnosti, prostor pro svobodné sebeutváření člověka včetně možnosti identifikovat se skupinami a pospolitostmi, zároveň však v nekončících diskusích neustále vymezovat, kde kolektivní odlišnost negativně zasahuje do občanskému principu. 'Slabé' dobro liberální společnosti má zajištovat minimální konsensus při zachování žádoucí společenské a kulturní plurality. Partikulární skupinové identity musí být zastřešeny identitou politickou, založenou na univerzálních právech člověka-občana.
Největší riziko komunitarismu spočívá v tom, že kolektivní odlišnost pokládá za základní princip politické organizace. Nicméně existuje i opačný extrém, k němuž inklinují krajně individualistické liberální proudy: ve jménu univerzálního lidství je partikulární odlišnost zcela popírána. Zatímco nebezpečí spojené komunitaristickými vizemi věnoval autor samostatnou stať příznačně nazvanou Autenticita aneb Úvaha kanadská (v Kanadě dosáhl komunitarismus největší politického vlivu), k dalšímu riziku se Přibáň dostává oklikou přes téma xenofobie (Strach aneb Úvaha newyorská). Uvádí, že v moderní politice existují dva přístupy ke kulturním rozdílům. Buď jsou podřízeny univerzálně chápanému modelu rozumné politické obce sobě rovných jedinců (osvícenská idea, jež vede k občanskému státu), nebo je tato obec popřena ve jménu jedinečné pospolitosti krve, jazyka a půdy (romantický model, jež ústí v rasistický nebo nacionalistický stát). Identita každého společenství se nicméně vždy konstruuje na pozadí vnímaného rozdílu my-oni, ať už jsou jiní pojímáni jako zaostalci, kteří ještě nepochopili univerzálně pojímaný zákon rozumu, nebo jako cizinci, kteří otravují krev, znečišťují rasu národní charakter nebo tradice. A vnímání odlišnosti, nutné pro ustavení identity, bývá provázeno strachem, xenofobií.
Podobně jako strategie politického uspořádání, také reakce na odlišnost vychází z napětí ustaveného v osvícenství a romantismu. Romantická nacionální xenofobie je díky fatálním důsledkům ve 20. století celkem dobře známa a popsána: odvolává se na původní minulou (konstruovanou) jednotu krve a půdy, na ztracený rajský věk, kdy „nás“ tu nerušili žádní vetřelci. Tento stav má být obnoven tím, že odlišné vykážeme, odsuneme, izolujeme nebo zlikvidujeme. Druhý typ moderní xenofobie je hůře identifikovatelný. Vyrůstá z osvícenství a na první pohled se jeví jako opak typu prvního. Tato reakce odmítá všechny formy rasismu a nacionalismu s tím, že jsme všichni příslušníci lidského druhu a podléháme univerzálně vnímaným, tedy „obecně platným“ zákonům.
Strach z odlišnosti má být překonán tím, že je odlišnost popřena. I osvícenská verze xenofobie se odvolává na zlatý věk, který dnes - s odkazem na minulé hrůzy - bývá umisťován do budoucna. Budoucího (také konstruovaného) harmonického stavu, v němž jedinci nemají jinou identitu než všeobecně lidskou, má být dosaženo tak, že v přítomnosti popřeme nebo důsledně ignorujeme všechny diference. „Takové ignorování kulturních rozdílů,“ píše Přibáň, „ovšem není ničím jiným než 'totální xenofobií ', která se strachu z odlišnosti chce zbavit tím, že ji zcela zavrhne.“ (s. 87) V politické oblasti je výsledkem druhého typu xenofobie asimilační politika, uplatňovaná například ve Francii. Podmínkou politické a sociální integrace je zde státem řízená kulturní asimilace.
Realistické odpovědi na multikulturní výzvy
Oproti asimilačnímu osvícenskému modelu staví Přibáň integrační model, v němž stát vyžaduje pouze respektování politické kultury, ale přitom uznává kulturní rozdíly a umožňuje jejich trvání či rozvoj. V multikulturní situaci je třeba vzdát se utopické vize jednolité a definitivně harmonické společnosti. Veřejný prostor musí dynamickým místem komunikace, konfliktu a kompromisu a stát pouze zajišťuje existenci tohoto prostoru a nezbytná pravidla uvedených interakcí. „Dnešní liberální demokracie musí ve stejné míře prosazovat politiku rovnosti všech před zákonem i respektu k odlišnostem a stanovit, kde jsou politické hranice tolerance takových odlišností.“ (s. 88) Xenofobie a její projevy pak mají být kompenzovány demokratickou politickou represí, a to jak vůči intoleranci většinové, tak vůči intolerantním projevům menšin.
Svoje teze „realistických odpovědí“ na výzvy multikulturality shrnuje Přibáň na jiném místě v působivé metaforické zkratce: „Ideál svobody v multikulturní společnosti spočívá především v možnosti uchovat si svůj přízvuk a dialekt při zachování možnosti všeobecné komunikace.“ (s. 41)
V Přibáňových úvahách se objevují také další, navýsost aktuální témata jako například evropská integrace, americké vs. evropské vize globální politiky, terorismus nebo vliv institucionalizovaného rasismu na formování identity. Všechny texty se vyznačují střízlivou, věcnou argumentací a poctivým úsilím nacházet realistická východiska z obtížně řešitelných multikulturních rozporů. Čtenář bohužel až na velice zřídkavé zmínky roztroušené v textu nenalezne informace o tom, z jakých autorů Přibáň čerpá, případně kteří autoři jsou blízcí jeho pojetí multikulturalismu. U textů deklarovaných jako úvahy samozřejmě nelze požadovat vědecký poznámkový aparát, avšak doplnění seznamu základní literatury k tématu by vzhledem k užitečnosti jistě stálo za námahu. I přesto je souborné vydání Přibáňových úvah, publikovaných dosud v kulturních přílohách různých deníků a časopisů, velmi užitečný počin, jenž může výrazně přispět ke kultivaci multikulturalistických debat v českojazyčném prostředí.