Mami, co teď? Den, kdy jsme se stali Čechy

Byli jste někdy během jednoho dne dopoledne „cizincem“ (aspoň tak tady s větším či menším odstupem říkáte lidem, kteří k vám přišli z jiné země) a odpoledne už občanem České republiky? Předpokládám, že ne. Nebo alespoň ne mnoho z vás. Mně se to stalo. Můžu vám ten pocit zkusit popsat? Je opravdu nádherný!

Jmenuji se Raisa a je mi 37 let. Narodila jsem se v Šali, v Čečensku. Prožila jsem tam téměř celý svůj život. Vystudovala vysokou školu. Vzala si za muže Ismaíla. Narodily se nám tři děti. Často na Čečensko myslím, mám spoustu krásných vzpomínek a žije tu také má rodina.

Když v roce 1999 začala druhá rusko-čečenská válka, byl náš tehdy sedmiletý syn Chabíb při bombardování těžce zraněn na hlavě. Tlaková vlna výbuchu jím hodila o zeď a náraz mu prorazil lebku. V Čečensku nebyla potřebná léčba možná. Rozhodli jsme se s manželem, že odejdeme. Bylo to moc těžké. Věděli jsme, že ztrácíme domov. Ale nechtěli jsme ztratit syna. Měli jsme jeden kufr. A nejmladší Elitě bylo deset měsíců. Na hranici jsme ji raději schovali do deky (tu barevnou deku s medvídkem máme stále, i tady v Praze). Několik měsíců jsme strávili na cestě. Cestovali jsme pouze legálně. Prošli jsme několika zařízeními pro žadatele o azyl nejprve v Polsku, a pak v České republice, kde jsme nakonec dostali azyl.

Teď bydlíme v Praze. Děti chodí do škol a mluví výborně česky. Manžel má práci. Nechtěli jsme už být ve vaší zemi „cizí“. Cesta zpět pro nás nevede. Zvykli jsme si tady. Jsme vděční za to, že tu můžeme žít. Hlavně kvůli dětem. Požádali jsme o české státní občanství. Skoro nikdo nevěřil, že uspějeme. Prožili jsme několik napínavých měsíců v nejistotě. A tolik doufali, že se třeba stane zázrak. A pak nám jednoho dne přišel dopis a v něm bylo napsáno, že nás chtějí.

Minulé úterý jsme se stali Čechy. V ten den hodně svítilo sluníčko, když jsem se jako obvykle v 5 hodin ráno probudila. Moje srdce ale nebilo jako obvykle, bušilo nedočkavě a napjatě, cítilo, co ho dnes čeká.

Naše rodina byla na desátou hodinu pozvána na úřad naší městské části Prahy ke složení státoobčanského slibu.

Na osmou hodinu jsem odvedla Aminu a Elitu do školy a školky. Podle zákona nebylo nutné, aby šly na slib s námi. Malá mi říká: „Mami, už dnes to je, že jo? Tak vám držím palce a řeknu, ať paní učitelka drží také, jo?“

Tak jsme šli spolu jen já a moji hezcí kluci: manžel a syn. Vyrazili jsme dřív, už jsme nemohli čekat. Ačkoli je to na úřad jen jednu zastávku metrem, měla jsem pocit, že to trvá moc dlouho.

A jsme na úřadu. Paní z oddělení matrik je velmi příjemná a vede nás k paní tajemnici a už se začíná. Nastává nejdůležitější chvíle. Čte nám slib. Ale to, co jsem cítila, nemůžu vyslovit ani napsat. Najednou se mně chtělo plakat, pak jsem během toho krátkého okamžiku měla před očima celé ty dlouhé a těžké roky. Podařilo se mi za ten moment dostat se v myšlenkách až do Čečenska a zpět sem.

Právě teď jsem moc hrdá a pyšná, že naše děti mají konečně zase domov, který už jednou ztratily. Ale ne kvůli své neschopnosti, ne kvůli tomu, že něco provedly, můžeme jedině za to, že jsme se narodili v Čečensku a jsme Čečenci.

Pak slyšíme jen samé gratulace. A dostáváme oficiální listinu od ministerstva vnitra, že jsme občané České republiky. A hned mě napadá, že teď bych chtěla všem, kdo nám pořád předpovídali, že nemáme šanci, říct, ale všem najednou: šanci možná nemáme podle nich, ale zasloužily si to naše děti. Věřte mi, prosím, že nyní už cítím pevnou půdu pod nohama. Život jde dál a nás budou samozřejmě potkávat i různé nepříjemnosti, ale už je budeme řešit jako u sebe doma, jako domácí.

Večer spolu klidně a hezky s celou rodinou večeříme a u toho si povídáme. A moje malá se zase ptá: „Mami, a co teď?“ A já odpovídám: „Teď jste doma, je to náš domov.“

Chabíba léčili v motolské nemocnici a letos se dostal na gymnázium. Začal dokonce hrát fotbal.

A pak jsme šli spát, už jako občané. A opravdu se nedá zapomenout na ten den. Děkuji!