Preferuje UNHCR uprchlíky v roli pasivních objektů, o kterých se píše? Komentář k soutěži "Příběh uprchlíka"

Soutěž je nazvaná „Příběh uprchlíka“ a ne „Příběh o uprchlíkovi“, proto bych očekávala, že když se uprchlík skutečně přihlásí s vlastním textem, který byl publikován a splňuje všechny podmínky soutěže – co se jistě neděje příliš často – tak to nezůstane bez povšimnutí. A to ani v případě, kdy z formálního a stylistického hlediska možná nedosahuje takové kvality jako text profesionálního novináře. 

Skutečnost, že komise dala přednost článku o uprchlíkovi před článkem napsaným uprchlíkem by sama o sobě nebyla tak křiklavá, pokud by nešlo o stejnou osobu, jak tomu bylo v tomto případě. Rozhodně nechci tvrdit, že článek napsaný uprchlíkem by měl vždy dostat přednost, ať už je jakékoliv kvality. Po přečtení obou článků se ale nemohu ubránit pocitu, že článek paní Edilbievy má větší vypovídající hodnotu než článek o ní a to nejen proto, že jde o sdělení vlastní zkušenosti. Zatímco její sdělení se staví proti oficiální rétorice Ministerstva vnitra o tom, že azylanti mají s výjimkou práv politických stejná práva jako čeští občané, text pana Geberta spíše podporuje názor, že pokud se uprchlíci hodně snaží, nejsou líní a pasivní, tak se nakonec svých práv dobudou a získají, co chtějí. Nepřímo tak postuluje, že ti, kterým se nepodařilo získat to, co získala například paní Edilbieva, jsou prostě neschopní. Zatímco článek paní Edilbievy poukazuje na nutnost vnímat integraci uprchlíků coby dlouhodobý proces, který nemůže skončit formálním udělením práv, tak text pana Geberta úspěch tohoto procesu vykresluje jako otázku osobní vůle, vytrvalosti a vynalézavosti. Ačkoli se z pozice institucí zodpovědných za přijetí a integraci uprchlíků může zdát druhé sdělení pohodlnější, můj několikaletý výzkum o uprchlictví v České republice potvrzuje, že článek paní Edilbievy lépe vyjadřuje situaci mnoha uznaných uprchlíků. Jde však o názor často potlačovaný jejich představou, že člověk, kterému byl azyl udělen, by měl být vděčný za přijetí a neměl by si příliš nestěžovat.

Domnívám se tedy, že svým rozhodnutím UNHCR promarnilo jedinečnou šanci ukázat, že podporuje nejen novináře píšící o uprchlících, ale také samotné uprchlíky, kteří se rozhodli vystoupit z pasivní role těch, o kterých se píše, a vzali vlastní příběh do svých rukou. Nemohu se ubránit pocitu, že takové rozhodnutí jde proti zásadám, které tato organizace hlásá.

V Kolíně nad Rýnem 12.12.2007