Krach slovinského stavebnictví z pohledu migranta z Bosny

Jako stavební inženýr jsem začal pracovat z mnoha různých důvodů. Jeden z nich je, že jsem tento obor vystudoval na odborné škole stavebního inženýrství. V té době, bylo to před osmi lety, bylo stavební inženýrství na vrcholu a pro lidi s tímto vzděláním byla spousta práce. Mzdy byl také dost slušné. Velkou zásluhu na tom, že jsem pracoval ve stavebnictví, má můj otec. Je kvalifikovaný truhlář. Jak jsem ho sledoval při práci, zamiloval jsem si tu profesi.

Pro člověka, který má status uprchlíka, je prakticky vyloučené sehnat jakoukoli pravidelnou práci, takže první zaměstnání a výplata přišly až v roce 2007, když už jsem ve Slovinsku měl trvalý pobyt. Začal jsem přes studentská zaměstnání (ve Slovinsku je to druh dočasné práce pro studenty, ze které se platí nižší daně a neodvádí se peníze do fondů zdravotního a sociálního pojištění). Byly to nárazové práce, které jsem dělával přes prázdniny. První z těchto studentských zaměstnání jsem měl ve stavební firmě, se kterou spolupracuji do dneška. v současnosti pracuju jako stavbyvedoucí a rozpočtář.

Moje první pravidelné zaměstnání přišlo až před koncem roku 2007. Bylo dočasné. V té době jsem nebyl slovinským občanem a musel jsem mít pracovní povolení. Podal jsem žádost na úřadě a čekal jsem tři týdny. Později jsem si také úspěšně vyřídil slovinské státní občanství, takže dnes už s pracovními povoleními problémy nemám.

Když přišla ekonomická krize, která měla největší dopad na stavebnictví, vypukl zmatek a došlo to tak daleko, že jsem přišel o práci. Naštěstí jsem ale našel zaměstnání v oboru kulturního vzdělávání, kde jsem dřív pracoval jako dobrovolník . Dnes jsem zase stavebním inženýrem, ve stejné firmě jako předtím, i když jen jako externí spolupracovník. Zaregistroval jsem se jako podnikatel, takže za svou práci vystavuju faktury a platím si sám příspěvky na zdravotní pojištění a na penzi.

Celkem vzato je většina lidí, kteří ve Slovinsku pracují ve stavebnictví, z Bosny – buď jsou to občané Bosny, nebo odtamtud pocházejí. Tak je tomu i u mých bosenských spolupracovníků, kteří do Slovinska přišli v posledních 10 letech na pracovní víza. Hlavní důvod, proč přišli, byla špatná hospodářská situace v Bosně. Nejdřív dostali dočasná víza na sezónní práce, potom většina z nich získala dočasná pracovní víza na tři roky, no a nakonec jim dali i trvalý pobyt ve Slovinské republice, s čímž člověk zároveň dostane pracovní povolení.

Na to, jaká je v zemi ekonomická situace, jak se všichni pereme s  krizí, jsou moji kolegové-migranti tady ve firmě docela spokojení. Nelíbí se jim, že se snížily platy, když firmě klesly zisky. Ale aspoň firma celkem pravidelně platí. Investoři, kteří nás kontraktují, často platí pozdě, ale i tak nám jsou schopní na konci měsíce vyplatit mzdy za předcházející měsíc.

V jiných stavebních firmách měli zaměstnanci spoustu problémů, protože za ně nezaplatili sociální a zdravotní pojištění. Naše firma tyto odvody platí pravidelně. Zatím jsme neslyšeli, že by naše společnost měla v tomto směru nějaké problémy. I za všechny mé kolegy-migranty zdravotní pojištění pravidelně odvádějí. Několikrát se stalo, že se někomu na staveništi přihodil menší úraz, vždy ho patřičně ošetřili ve zdravotnickém zařízení, a zadarmo. U ostatních firem to tak vždy nebývá.

Moji spolupracovníci mají většinou krátkou pracovní smlouvu na dobu určitou, to kvůli krizi a nejistotě ve stavebnictví. Pracovní místa bývají na dobu od tří měsíců do jednoho roku. Jenom pár lidí má zaměstnání dlouhodobě, a ti byli ve firmě hned od začátku.

Mezi migranty se často pracuje na černo. Platy jsou nízké a nepravidelné, proto lidé nemají na výběr a musí si najít nějakou práci bokem. Neoficiálními kanály si najdou menší práce, kterými si dorovnávají nízké příjmy, takže nakonec si vydělají dost na to, aby poslali peníze svým rodinám v Bosně.

Situace ve stavebnictví je o dost horší, než byla v roce 2007. Nedostatek investic, nízké mzdy a nepravidelné platby za práci postihují firmy. Jenže na konci toho řetězu jsou obyčejní pracovníci, a ti trpí nejvíc. A úplně nejhůř krize dopadá na migranty. Větší firmy jako Vegrad, Primorje a SCT dodnes dluží bývalým zaměstnancům mzdy, které si u nich vydělali. Přitom všichni z nich přišli o práci náhle a skončili na dlažbě bez peněz. Spousta se jich vrátila domů bez koruny v kapse. Někteří si dokonce museli v Bosně vypůjčit a rozprodat své krávy, aby měli na život ve Slovinsku, protože doufali, že dostanou zaplaceno v dohledné době. Bohužel nedostali zaplaceno vůbec.

Jedna z nejsmutnějších věcí, kterou jsem viděl já osobně, byla, když si jednoho dne zaměstnanci, kteří přišli do práce, nemohli dovolit koupit uprostřed pracovního dne oběd. Byli totiž úplně bez peněz, protože už několik měsíců nedostali výplatu. Pracovníci jiných firem, kteří na stavbě pracovali, dali euro k euru a složili se jim na oběd. Nemohli se dívat na to, jak zatímco oni jedí, jejich kolegové mají hlad. Všechny tyto smutné věci se dějí kvůli krizi. Nejsmutnější ovšem je, že si z toho někteří zaměstnavatelé dělají výmluvu, aby své zaměstnance ještě více vykořisťovali.

Překlad: Pavel Sláma

Fotografie: Migranti z Bosny protestují proti porušování jejich pracovních práv. Ljubljana, 4. dubna 2011

Článek vznikl ve spolupráci se slovinskou organizací Mirovni institut.

Článek byl napsán jako součást projektu Migration to the Centre, který finančně podpořila Evropská komise - program Evropa pro občany a Mezinárodní visegrádský fond. Za obsah článku odpovídá výlučně autor. Článek nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jeho obsahem.