D. Drbohlav se ve svém příspěvku zachycuje vývoj české imigrační politiky (od 90. let do současnosti) se zřetelem k otázkám zaměstnávání zahraniční pracovní síly. Autor v úvodu poznamenává, že ČR se společně s ostatními státy Vyšegrádské čtyřky (ČR, Polsko, Maďarsko, Slovensko) postupně stává tzv. nárazníkovou zónou (buffer zone) pro mnohé migranty z východních zemí. Důvodem je samozřejmě geografická blízkost k vyspělým západním státům a blížící se vstup do Evropské unie.

Do konce roku 1999 byl podle autora  přístup českých zákonodárců k otázkám azylové a migrační politiky nesystematický a liknavý. V souvislosti s harmonizací českého legislativního řádu s právem Evropského unie (acquis communautaire) a po přijetí dvou azylových zákonů: zákona o pobytu cizinců (č.326/1999 Sb.) a azylového zákona (č.325/1999 Sb.) se oblast azylové a migrační politiky začala řešit komplexněji.

Autor uvádí, že počet imigrantů (legálních i ilegálních - vyjma žadatelů o azyl, turistů a tranzitních migrantů) žijících na území ČR se pohybuje okolo 460 000 (4,5% obyvatelstva). Z důvodu absence přesných statistických dat je ale prakticky nemožné tento odhad potvrdit. Proto je lepší odkazpvat spíše na počty cizinců, kteří žijí v ČR legálně - těch bylo ke konci roku 2002 asi 230 000, tedy asi 2%obyvatel.  

Nejčastějším důvodem imigrace do ČR je ekonomická migrace. Migrace za prací není v dějinách ČR ničím novým. Zahraniční náboroví pracovníci (Korejci, Kubánci, Mongolové, Angolané atd.) byli státem najímáni i v 70. a 80. letech minulého století. Po pádu komunistického režimu však dochází nejen ke změně jejich národnostního složení ve prospěch  Ukrajinců, Slováků, Vietnamců, Poláků, Číňanů, Rusů, Bělorusů atd., ale i ke změně jejich profesní orientace. Dříve se zahraniční pracovníci najímali pro potřeby textilního, ocelářského, sklářského a těžkého průmyslu. Dnes se setkáváme s osobami samostatně výdělečně činnými (OSVČ) a pracovníky ve službách (zejména v turistickém ruchu a gastronomii). Rostoucí počet zahraničních pracovních sil přicházejících v letech 1993 až 1997 do České republiky kopíroval růst HDP, ovšem po implementaci restriktivní azylové a migrační politiky v roce 1999 se prudce snížil a nyní je stabilizován.

V současné době čelí ČR obdobným problémům jako členské státy Evropské unie, jejichž restriktivní migrační politika způsobila vzedmutí vlny ilegálních přistěhovalců. Podle statistických odhadů by se počet ilegálních zahraničních pracovníků měl pohybovat okolo 165 000 osob (vyjma závislých osob a tranzitních migrantů).

Dušan Drbohlav se ve svém článku rovněž pokouší kategorizovat příchozí ekonomické migranty podle pohlaví a profesní orientace vykonávané v zemi původu. Zjištěné skutečnosti dává do kontrastu s vykonávaným povoláním v České republice. Autor uvádí, že vzdělaní ekonomičtí migranti ze zemí východního bloku často přijímají manuální a hůře placenou práci. Oproti tomu ekonomičtí migranti ze zemí Evropské unie či USA zaujímají dobře placené managerské pozice.

V závěru článku D. Drbohlav poznamenává, že se i přes poměrně značný počet zahraničních pracovních sil zatím v České republice  neutvořily žádné etnické enklávy či etnické podniky. Tento fakt zřejmě pramení nejenom ze sledování relativně krátkého časového období (od roku 1989), ale i jakési tradice evropského kontinentu.