Hraniční přechod Hrebenne/Rava Ruska - Mozaika fenoménů
LB jako Lublin, ZM jako Zamość, WA jako Warszawa - říká si pro sebe paní Janina.
Nejspíše si tak odhaduje zákazníky, kteří zastavují v Baru Dox v lese za vesnicí na hlavním tahu z Varšavy do Lvova. Lidé jsou tu různí. Přijíždějí sem dělníci budující moderní hraniční přechod, spokojení polští řidiči s plnou nádrží ukrajinského benzinu za 15 Kč litr, spolumajitel velkoskladu v Hrebennem tvrdící o sobě, že je "turista" anebo jiní hladoví a žízniví zákazníci. "Po prostu nie bylo by tu nic, kdyby tu nebyl ten hraniční přechod", říká barmanka paní Janina k přechodu otevřenému teprve od devadesátých let. Alternativou by totiž bylo "pole zaorać". Dvanáctihodinovky denní anebo noční jsou dlouhé. Je však ráda, že má vůbec práci. Natočí čtyři Tyskie a ve volné chvíli jde spálit zbytek odpadků za srubem.
Polské Sudety
Z původně ukrajinského Hrebenneho nezbývá dnes o moc více než řeckokatolický kostel na kopci nad vesnicí, hřbitov a pár rodin, které nebyly vysídleny v průběhu akce Wisla (1947) jen proto, že otec rodiny pracoval na železnici anebo na poště. Lepší domy po řeckých katolících obydlili polští římští katolíci, ty horší časem zpustly anebo byly rovnou polskou armádou srovnány se zemí.. Osmdesátiletá paní Maria je Ukrajinka. Její rodiče se narodili v Hrebennem ještě za Rakouska-Uherska, které končilo nedaleko vsi, Maria už v Polsku. V letech 1939 - 1941 prožila pár let v Sovětském svazu, do roku 1944 žila v Německé říši a pak znovu v Polsku. S každou proměnou hranic a politických systémů přišly do Hrebenneho velké změny. 
Za Sovětského svazu odvlekli velkou část Mariiny rodiny žijící na Ukrajině na Sibiř, ve svých šestnácti letech byla nuceně nasazena "v Reichu". Do vyprávění se jí motají německá slova: Krieg, Arbeitsamt, Urlaub. Po válce se vdala za Ukrajince z Hrebenneho, který byl však hned v roce 1947 odvlečen do pracovního tábora Jaworznie a popraven za členství v protipolské Ukrajinské osvobozenecké armádě (UPA). Jako manželka zrádce národa strávila Maria sedm let v těžkém vězení a do Hrebenneho se mohla vrátit až v roce 1960. Druhý manžel zemřel na astma, jež si přivezl ze Sibiře, a Maria zůstala bezdětná. Své příbuzné, kteří žili na Ukrajině odjakživa, nebo se tam usadili po návratu ze Sibiře, mohla vídat většinou až v devadesátých letech. Těžko se jí žije ve vsi, kterou obsadili "Polacy, naród bez kultury". Radost má naopak z toho, že už se dnes lidé nezabíjejí na potkání a že jí Všemohoucí dal sílu všechno přežít a dojít v neděli do cerkve.
Čekači
Po vesnici a zejména pak kolem hlavní cesty v Hrebennem, která je zároveň příjezdovou silnicí na hraniční přechod, stojí všechny možné dodávky a auta. Parkují ve stínu stromů mimo frontu, řidiči sedí vevnitř a kouří. "Granica nie idzie, hranice nefunguje," říkají v takových chvílích místní.
Na hranici zrovna nepouštějí a "čekači" tak se svým zbožím stojí a čekají, až bude hranice směrem na Ukrajinu otevřená. Někdy se jedná o pár hodin a pak několikakilometrová "kolejka" zmizí uprostřed noci během hodiny. Jindy je u "Ukrajinců kontrola z Kyjeva" a hranice nemusí "fungovat" i celé měsíce. Majitelé aut nechávají svou povětšinou čerstvou zeleninu dýchat otvíráním kufrů a okýnek. Maso snáší převážení daleko 
hůře. Jelikož kapacita mrazáku v místní "hurtownie" (velkoskladu), řízené již zmíněným "turistou", není neomezená, nezřídka se stává, že maso, jež nevydrželo dlouhé zavření hranice, končí v okolních lesích. Kromě nebezpečí přírodních cyklů rozkladu hrozí pašerákům rajčat, cibule a masa také konkurence. Ta by mohla upozornit policii v ukrajinské Ravě ruské na převoz potravin.
Předhraniční kontrola
"Ukrajince tady pouštěj. Wie pan, tady coś śmierdzi", ozývá se polský řidič, kterému došla trpělivost. "Wie pan, jest granica, jest kolejka" - odpovídá mladý polský celník, který s bravurou zvládá čím dál nervóznější frontu aut a jejich majitelů. "Nie ma prądu, na ukrajinské straně nejde proud", dodává. V souvislosti s omezením provozu na ukrajinské straně přichází jeho šéf sjednat pořádek. Šéf se zdá být nervózní. A nemá zrovna náladu na rozhovor s ukrajinským celníkem, který přijel ve stříbrném jeepu. Mohutná postava se vyvalí z auta a mocně mu stiskne ruku: "Dzień dobry, panie kapitanie!". Teď se budou pouštět jen autobusy, oznámí kapitán. Ty projíždějí v protisměru, počet pruhů směrem k hranici se tak momentálně rozšiřuje 
na čtyři. Kromě dvou oficiálních, jednoho v protisměru je tu ještě jeden. Tam se prostě stojí a čeká až se přes ukrajinskou část hranice budou pouštět věci, které normálně neprojedou. Pan kapitán nechá vrátit jednu dodávku a osobní auto, které se snažily předjet pruhem v protisměru. Jen jeptiškám a také rodině s malými dětmi, nejspíše "humanitárnímu případu", se daří předjet. Nemusejí tak čekat společně s většinou pravidelných návštěvníků hranic, s těmi, kteří na existenci hranice vydělávají. "Stojím normálně ve frontě, ale policajti hlídaj tak, že nás mezitím předjelo padesát aut. My jsme se pohli o pár centimetrů. Můžu taky předjet? Co by tomu pán řekl?" - stěžuje si další "náhodná" polská řidička na dobu před příchodem kapitána. Nižší šarže zopakuje historku o ukrajinském proudu a dodá, že pracovníci celnice včetně těch v civilu mají přednost. Nepokouší se dále vysvětlit systém priorit u "předhraniční kontroly", která se nachází ještě před samotnou polskou částí přechodu směrem na Ukrajinu. Fronta se prodlužuje a za pár hodin dosahuje několika kilometrů. Za celníkem přichází řidič dodávky, která byla vrácena dozadu, usměje se a zeptá se celníka: "Už můžu?"
Osudy pěšáků
Až do 3. července 2005 jezdil přes Hrebenne vlak z Ukrajiny do Varšavy denně. Lidé v něm nikdy necestovali s prázdnou. Cigaretami a vodkou byla nacpána každá skulinka vlaku. Celní kontrola sice určité procento kontrabandu odhalila, vždy se jej ale provezlo 
dostatečně ziskové množství. Většina z tří set cestujících vystoupila hned za hranicí a vydala se s taškami (část zboží schovala v lese) na trh v horní části obce "Na gurce". Vlak se vlivem těchto "obchodních" cest, při kterých byl cestujícími a celníky třikrát za cestu rozmontován a znovu sestaven, docela rozpadl. Vadilo i pravidelné zpoždění způsobené snaživou celní kontrolou. Nádraží osiřelo.
Od té doby se jezdí jen po silnici a Na gurce už postává jen pár ukrajinských žen. Přesto je to jedno z nejživějších míst vesnice, je to místo obchodu a setkávání. "Trh" Na gurce se nachází přímo před obchodem vedeného ženou místního policejního náčelníka. V obchodě se alkohol neprodává, a tak si s trhem nekonkurují. Policejní náčelník se také nezdá být zdejšími aktivitami vzrušen. Ukrajinské ženy vstávají brzo ráno, aby se po několikahodinové frontě v autobusu za 10 hřiven a kontrole na hranici dostaly do Hrebenneho na desátou hodinu. Některé vezou jen povolenou normu, tedy jeden kartón cigaret a litr vodky. Mezi cestujícími autobusu z Ukrajiny je však také značné množství "těhotných" žen, které běží schovat část zboží za nejbližší domek, odkud se vracejí jako proměněné. Nesou si svá "děťátka" v černých igelitkách značky BOSS. Ceny jsou fixní a vůbec nezkoušejte smlouvat či nedej Bůh snad porušit jako jedinec kartelové ceny skupiny mrówek. Trestem je "pěkné seřvání" a vyloučení z kolektivu. Až prodají, převezou se s někým za dva zloté zpět na Ukrajinu. Pokud přivezly a prodaly více než normu, mohou si dovolit vrátit se i rychlejším autobusem za 10 zlotých. "Pracovní" výlet může, dle propustnosti hranice, vyjít mrówky na 5-14 hodin. Každodenní únavná cesta se vyplácí, ke svým měsíčním mzdám kolem 300 hřiven si mohou přivydělat i 15-25 hřiven denně. Na Gurce potkáte důchodkyni, ale i zaměstnankyni pojišťovny nebo učitelku na prázdninách. Přes velké zastoupení ukrajinské střední třídy mnozí obyvatelé Hrebenneho "mrówkami" (mravenci, tedy přeshraničními pěšáky) pohrdají a tvrdí, že by od nich nikdy nic nekoupili.
Přijíždí pohraniční policie a pomalu se projíždí po malém parkovišti na Gurce. Znenadání místní dělník, který pracuje na stavbě nové celnice, naskočí do policejního auta a přisedne si na sedadlo ke spolujezdci, se kterým si chvilku špitá a zjišťuje, jestli se dnes nebude pouštět.
Ceník
Pašuje se oboustranně, různými způsoby dle různých dopravních prostředků, ve velkém i malém. Z Polska na Ukrajinu jdou hlavně rajčata, cibule, brambory, mrkev, maso, kombajny a auta. Z Ukrajiny do Polska cigarety, benzín a alkohol. Ceny zboží, dopravy i "łapowek" (úplatků) jsou víceméně fixní, či odvislé od pravidelnosti přechodu hranice (viz měsíční kvóty), známostí či množství převáženého zboží. Ceny jsou nastaveny tak, aby se stále vyplatilo převážet. Jak se převezené zboží od hranice vzdaluje, jeho cena narůstá.
Zdá se, že se výrazně více uplácí na ukrajinské straně, hlavně na úrovni samotného prostoru hraničního přechodu. Může to však být zkreslené faktem, že jsme nemluvili s mnoha Ukrajinci. V každém případě záleží na množství převáženého zboží, neboť takové ukrajinské "mrówky" s tabákem či vodkou zřejmě nic neplatí.
Plánek hraničního přechodu Hrebenne / Rava Ruska (Otevře v novém okně)
Fotografie: Iva Voldánová, Hana Synková