Fakta a fikce života cizinců v ČR

Ke dni 30.6.2016 bylo na území ČR evidováno 480 191 cizinců, z toho přibližně 56% tvoří cizinci třetích zemí (CTZ), jejich podíl na celkovém obyvatelstvu ČR dosahuje 2,5%. Mezi nejpočetnější skupiny CTZ patří Ukrajinci, Vietnamci a Rusové. Příslušnost k určité národnostní nebo státní skupině má své charakteristické rysy, které tvoří základní rámec toho, jak jsou tito migranti, resp. skupiny těchto migrantů vnímány, přijímány a formovány okolím a jak se odlišují od ostatních migračních skupin (komunit). Cílem příspěvku je postihnout nejzákladnější odlišnosti třech nejzastoupenějších komunit CTZ na území ČR. Metodologicky vychází ze sekundární analýzy dostupných pramenů, doplněnou aktuálními kvantitativními údaji.

Ukrajinci

V roce 2015 žilo na území ČR 105 614 Ukrajinců, což představuje nejpočetnější komunitu CTZ (53,5% CTZ) a tvoří 22% všech cizinců. Od roku 2004 do roku 2009 má jejich počet na území ČR stoupající tendenci, v roce 2009 dosahuje maxima 131 932 osob, od této doby jejich počet klesá.

---

Přítomnost Ukrajinců na území dnešní České republiky má historicky hluboké kořeny, lze ji vystopovat již v 16. či 17. století, tedy ještě před tím, než se konstituoval ukrajinský nebo český národ. Jednalo se o ojedinělou přítomnost studentů nebo žoldáků, která narostla o vojáky a sezónní dělníky po připojení části Haliče a Bukoviny (v 18. st.) k habsburské monarchii [Zilynskyj, Kočík 2001: 81]. V první polovině 20. století byla v českých zemích aktivní ukrajinská komunita, která se snažila nejen o zachování ukrajinské kultury u imigrantů, ale podporovala i snahy ukrajinského státu o nezávislost. Působení ukrajinských spolků a udržování ukrajinské kultury však bylo přerušeno německou okupací za druhé světové války a následnou ruskou okupací během komunistické vlády. Nově se proto začalo rozvíjet až po roce 1989 [viz Leontiyeva 2006: 39-45].

---

Základním rysem ukrajinské migrace je její mohutnost a podmíněnost převážně ekonomickými motivy, snahou vydělat peníze pro sebe příp. zabezpečit další rodinné příslušníky. Ačkoliv ekonomické důvody nemusí být výlučnými [Rákoczyová, Trbola in Sociální integrace]. Děti migrantů zůstávají v zemi původu, zajištění péče o děti a náklady na jejich pobyt by odčerpávalo rodičům část výdělků [viz Nešporová in Rodiny přistěhovalců]. Migrace plánována původně jako krátkodobá, bez snahy o trvalé usídlení v cílové zemi (hovoří se o tzv. dočasné pracovní migraci, příp. cirkulační pracovní migraci, podmíněné relativní geografickou blízkostí země původu), se však v mnoha případech, vzhledem k pozitivním zkušenostem života v ČR, příp. s opakujícími se ekonomickými problémy, kterým čelí po návratu do země původu, mění v dlouhodobé či trvalé usazení [Martin-Taylor, 1995 in Drbohlav] spojené s příchodem dalších rodinných příslušníků (trvalou migraci). Ačkoliv ekonomické motivy jsou hlavními migračními motivy Ukrajinců, nepřichází tito lidé s nízkým kulturním a ekonomickým kapitálem. Realizované šetření z roku 2006 [Leontiyeva, Vojtková 2007] dokládá, že u většiny Ukrajinců není velký rozpor mezi získaným vzděláním a prací vykonávanou v ČR, nicméně vzdělanostní úroveň příchozích Ukrajinců není zárukou uplatnění na odpovídajících pozicích, resp. nekoresponduje s typem prací, které v ČR vykonávají (fenomén tzv. de-skillingu). Jako pracovníci se nejčastěji uplatňují na sekundárním trhu práce na méně kvalifikovaných pozicích (převážně manuálních), zjm. v oboru stavebnictví a zpracovatelském průmyslu, spojených s obtížnými pracovními podmínkami namáhavostí prací, vysokým podílem přesčasové práce a nízkými mzdami [Drbohlav, Horáková, Trbola: 126], případně zcela jako nelegální pracovní síla bez jakékoliv právní ochrany. Pro mnoho migrantů je vzhledem k úzké vázanosti pobytového statutu na trvalé zaměstnání, neflexibilitě pracovního povolení, komplikovanosti a náročnosti formálního procesu obtížné tyto náležitosti vyřídit, proto dávají přednost zprostředkujícím agenturám. Výstižně tuto situaci popisuje následující respondent:

„Budu dva měsíce chodit okolo po úřadech a nic neudělám, práci ani dokumenty.“ (pan P. dělník).[1]

V této souvislosti se výrazně uplatnil ilegální „migrační průmysl“ v podobě klientských sítí, který za úplatu vyřizuje formality nezbytné pro pobyt a práci v ČR, včetně dalších potřebných záležitostí (ubytování, pracovní nabídky, založení společností, tlumočení, překlady aj.). Zkušenost s participací v klientském systému má 40-50% imigrantů z Ukrajiny [Nekorjak, 2009][2]. Migranti za tyto služby neplatí jednorázově uhrazenou částku, ale pravidelně strhávanou částí svého příjmu, což může činit jeho třetinu až polovinu, včetně vytváření silné závislosti na zprostředkovatelské agentuře [Trbola: 130]. Část 29 739 osob (29,1%)[3] Ukrajinců pracuje v ČR na základě živnostenského listu, jehož výhody spočívají především ve snazší legalizaci pobytu na území ČR (méně striktní vázanost na povolení k pobytu včetně delší doby na kterou je vydáváno), na druhé straně je spjato s nutností hradit si sociální a zdravotní pojištění bez ohledu na existenci zakázek.

Z hlediska sociálních kontaktů Ukrajinci nejsou aktivní v kontaktu s příslušníky majority, někteří autoři rovněž hovoří rovněž o minimálním stupni participace ve spolkových a kulturních organizacích, alespoň v době krátce po usídlení, zejména z důvodů časových [Drbohlav, 1999]. Jiní autoři [Leontiyeva 2006] ukazují na poměrně konsolidační faktor náboženství, kdy návštěvy bohoslužeb, kromě jiného, bývají i společenskou záležitostí.

Vietnamci

Počet Vietnamců na území ČR činí 56 900 osob (29% CTZ a 12% všech cizinců), což oproti roku 2010 je pokles o 6%, nicméně stále se jedná o druhou nejpočetnější komunitu v ČR.

---

Současná migrace Vietnamců do ČR navazuje na předchozí období vzájemných kontaktů, které byly před rokem 1989 iniciovány shora jako spolupráce mezi dvěma komunistickými státy -ČSSR a Vietnamskou demokratickou republikou. První vietnamští studenti přijeli do ČR již ve 40. letech a i nadále se rozvíjela spolupráce spočívající ve vzdělávání vietnamských učňů a praktikantů. Několik desítek studentů studovalo i na českých vysokých školách, většinou technického či ekonomického směru. Učni se po absolvování vzdělání bezprostředně nevraceli zpět do Vietnamu, ale pracovali zde ještě několik let v dělnických profesích. V první polovině 80.let dosahoval počet Vietnamců na území bývalé ČSSR okolo 30-35 tis. osob. V roce 1990 byly smlouvy vypovězeny se snahou navrátit většinu Vietnamců do země původu, ti kteří se nechtěli vrátit zpět, museli svůj pobyt legalizovat jiným způsobem (nejčastěji opatřením živnostenského listu). Tito imigranti znalí českého prostředí a jazyka pak zvolna začali iniciovat novou vlnu migrace, která byla výhradně ekonomická či z důvodu slučování rodin [Nešporová, Rodiny přistěhovalců].

---

Migrace a integrace Vietnamců má několik specifických rysů, přestože přítomnost Vietnamců na území ČR nebyla pro majoritu změnou, česká společnost, ale i samotní Vietnamci zůstali relativně uzavření. K legalizaci svého pobytu na území ČR využívají Vietnamci téměř výhradně živnostenský list (formálně jednodušší než vstoupit do zaměstnaneckého poměru) v oblasti prodeje a nákupu zboží (levné oděvní zboží, obuv, elektronika, tabák a lihoviny a rovněž potraviny) a prostřednictvím vytvořených podnikatelských příležitostí jsou poměrně dobře integrováni do ekonomického systému ČR [Trbola: 162]. Současně Vietnamci, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru nachází uplatnění především v rámci etnického trhu práce, který je založen na rodinných (příbuzenských) vazbách. Rozsáhlé rodinné a další příbuzenské sítě, geografická vzdálenost mezi ČR a Vietnamem i reálné možnosti a preferované strategie příchozích Vietnamců způsobují, že jejich migrace nabývá trvalý charakter. Do jaké míry jsou však Vietnamci integrováni do české společnosti nelze zobecňovat, jsou heterogenní skupinou: starší generace z důvodů svého vysokého pracovního vytížení i nižších jazykových kompetencí, často s deklarovaným přáním vrátit se na stáří do Vietnamu je integrována méně než druhá generace imigrantů, zvláště těch, kteří prošli českým vzdělávacím systémem. U nich se předpokládá, že zůstanou v ČR nebo budou migrovat v rámci Evropy.

„Přijela jsem za svým manželem. Kdybych se ale znovu měla rozhodovat, jestli Vietnam opustím, zůstala bych doma a snažila se vyřešit situaci jinak. Mluvím dobře česky, mám vysokou školu a miluji vietnamskou kulturu. Vietnamští stánkaři mě neberou, protože pracuji v kanceláři a neprodávám zboží jako oni, Češi ve mně vidí vždy cizinku. Není to lehké. Děti se snažím učit vietnamsky, ale oni se už do Vietnamu natrvalo vrátit nechtějí, asi zůstanu v ČR.[4]“

Snaha zajistit potomkům lepší životní podmínky se promítá i v důrazu, který vietnamské rodiny kladnou na vzdělávání a dobré školní výsledky[5]:

Minulost to jsou moji předkové ve Vietnamu, kteří už zemřeli. Přítomnost to je moje práce v Československu a teď v České republice. Budoucnost to jsou moje vysokoškolsky vzdělané děti.[6]

Rodiče dětem často zajišťují českou učitelku nebo chůvu, která by rozšířila jejich znalosti češtiny a českých zvyků[7] [Nešporová, Rodiny přistěhovalců]. A naopak rodiče využívají jazykové kompetence a kulturní kapitál svých dětí při jednání s úřady či v jiných běžných životních situacích. Část Vietnamců, zjm. těch, kteří neovládají český jazyk nebo se neorientují v českém právním řádu, kromě svých dětí, využívá při kontaktech se státní správou zprostředkovatelského servisu. Zde se uplatňují lidé znalí českého prostředí díky dlouhému pobytu, tj. ti, kteří zde pobývali již před rokem 1989, dnes stojí na vrcholu Vietnamské hierarchie v ČR a svých znalostí využívají, aby organizovali příchod dalších Vietnamců, zajišťovali jim zde povolení k pobytu, práci a další služby. Působí rovněž jako tlumočníci [Brouček 2005]. Specifickým rysem vietnamské skupiny imigrantů je její uzavřenost a izolovanost vůči majoritní české společnosti, která plyne jednak z vietnamské mentality, ale je do značné míry též utvářena účelově (podnikatelské aktivity, životní zázemí aj). Uzavřenost v kombinaci s vysokým pracovním nasazením, které převyšuje běžný standard ovlivňuje množství a kvalitu sociálních interakcí s majoritní společností, jejich kontakty se z větší části omezují na příbuzenstvo a další krajany. Jistou nutnost kontaktu s českou společností vyžaduje přítomnost malých dětí ve vietnamské rodině

Noví vietnamští imigranti přicházejí do České republiky často s pomocí neoficiálních zprostředkovatelů, kteří v posledních letech rekrutují chudou a méně vzdělanou populaci z vietnamského venkova. Zprostředkovatelský servis je spojen s výběrem neúměrných poplatků za služby, které mohou být nazírány jako uvádění do podmínek podobných dlužnímu otroctví a se značnou neinformovaností migrantů a migrantek o cílové zemi. Zprostředkovatelské agentury vzešly většinou z generace migrantů a migrantek, kteří pobývali na území ČR již před rokem 1989, tzn. jsou sociálně dobře etablované a operují dostatečnými znalostmi z oblasti českého práva, kultury, ekonomiky, ale i sociálními kontakty na potřebných místech [Pechová, 2007: 28]. Ceny zprostředkování letenek, víza a pracovního povolení se pohybují většinou kolem 6000 – 8000 USD, cena je většinou závislá na „známostech“ a často obsahuje i úplatek úřadům. Mnohdy se tak stává, že vietnamští imigranti, kteří do ČR přicestují, jsou bez práce, bydlení, bez peněz a s dluhy.

Čerstvým fenoménem v České republice, pokud nehovoříme o období do roku 1989, jsou naopak Vietnamci, kteří se rozhodli pracovat u nás v továrnách v dělnických profesích. Ve většině vietnamských časopisů, které vycházejí v České republice, jsou inzerovány nabídky práce dělnických pozic v českých firmách, které nabírají vietnamské zaměstnance. V současnosti Vietnamci pracují v oblastech výroby elektroniky, porcelánu, v potravinářském průmyslu, automobilovém průmyslu, tabákovém průmyslu. Zájem českých firem o vietnamské pracovníky bude pravděpodobně stále vzrůstat, především díky výraznému nedostatku pracovních sil na dělnických pozicích. Podmínky práce a života vietnamských dělníků jsou v českých továrnách různé. Velmi důležitým článkem v celém systému je osoba vietnamského předáka, který vytváří různé ovzduší a životní podmínky, nebo osoba, která zde zastupuje zprostředkovatelskou agenturu“ [Pechová, 2007: 31].

Rusové

V současné době představují Rusové třetí nejpočetnější komunitu cizinců z třetích zemí (CTZ) v ČR a čtvrtou komunitu v celkové cizinecké populaci (vč. zemí EU). V roce 2015 žilo na českém území 34 710 osob původem z Ruské federace a jejich počet v posledních letech pozvolna narůstá; za uplynulých cca pět let (od r. 2010) vzrostl počet ruských imigrantů o 9 %. Jedná se o opačnou tendenci vývoje než u ostatních zde žijících cizineckých minorit.

---

V roce 1918 a dalších letech přicházelo na naše území velké množství ruských občanů. Politika první republiky byla k menšinám vstřícná a i proto se odehrála tzv. „ruská akce“(1921-1926). Československo tehdy přislíbilo pomoc dětem, ženám, invalidům, technickým, kulturním pracovníkům, zemědělcům a studentům. Pět let bylo stanoveno jako doba potřebná k dostudování na odborných školách v Československu. Ruské obyvatelstvo se tehdy koncentrovalo právě v městech, kde se tyto školy nalézaly (Praha, Brno, Bratislava, Poděbrady, Příbram) dále pak v Plzni. Tato akce měla připravit inteligenci pro Rusko, kam by se mohli již vzdělaní vrátit, až se poměry v jejich vlasti ustaví. Hospodářská krize ve 30. letech a poměry ve vzniknuvším Sovětském svaze však návratu většiny zabránily. Část obyvatel přesídlila do dalších zemí, část z české emigrace se snažila získat československé občanství. Konec 30. let se nesl ve znaku zvýšené integrace zbytku ruské emigrace do majoritní společnosti i částečné asimilace. Po ukončení 2. světové války pak sovětské orgány odvlekly většinu obyvatel zpět do nové vlasti. Ti emigranti, kteří zůstali na našem území ovšem byli vyňati z upřednostňování všeho ruského. Vztah k těmto obyvatelům se po roce 1968 zhoršil [http://www.mezikulturnidialog.cz/ruska.html].

---

Odlišné migrační motivy lze identifikovat u ruských občanů, které nejsou primárně ekonomického rázu, ale spíše sociálně –politické spjaté s politickou nestabilitou a obavami o vlastní bezpečí [Drbohlav, 1999]. Z tohoto důvodu mezi občany Ruska nenajdeme klasické „gastarbeitery“ [Trbola: 126], kteří přijeli primárně za výdělkem. Spíše se jedná o různé podnikatelské aktivity či investice do nemovitostí. V oblasti prostorového rozmístění bydlení se projevuje výraznější proces segregace (v určitých oblastech Prahy- např. Praha 6 se sousední Bubenčí, kde se po bolševické revoluci v roce 1917 usazovala prchající ruská inteligence. Dalším mezníkem byl rok 1945, kdy prezident Edvard Beneš z vděčnosti daroval Sovětskému svazu jednu z vil, v níž vzniklo velvyslanectví, kolem kterého se usazovali a usazují Rusové)[8]. Současně oproti ukrajinské komunitě se prosazuje rodinný charakter migrace (72% přijelo do ČR s rodinou), včetně existence silných sociálních vazeb (44% respondentů zde mělo své příbuzné). Výrazným rysem imigrace je to, že ruští respondenti nemají vážnější problémy v materiálním zajištění svých rodin [Drbohlav, 2000]. Ruští podnikatelé i zaměstnanci jsou v Čechách poměrně dobře etablovaní, prosazuje se zaměstnávání především svých krajanů, krajané tvoří i jejich zákazníky, postupně v Čechách vznikla silná ruskojazyčná „infrastruktura“. Podle dosavadních průzkumů je většina Rusů se životem v Čechách spokojeno:

„Práci i bydlení jsem našla rychle, jsem tu spokojená. I pro děti jsou tu nesrovnatelně lepší podmínky. Dcera i syn chodí do české školy a jediné, co jim v Čechách chybí, je moře“;

„Do Prahy jsem se zamiloval na první pohled, je to můj druhý domov."

Shodně deklarují, že nemají v úmyslu vrátit se, jejich materiální postavení jim umožňuje návštěvy v zemi původu. Ve vztahu s majoritní populací a jejími strukturami nejsou zaznamenány výraznější problémy; Rusové, kteří v Praze žijí delší dobu se shodují, že se k nim Češi nechovají nepřátelsky (diskriminaci nepociťuje téměř 80%). Dříve negativistický pohled české společnosti na vše „ruské“, vyplývající z vpádu spojeneckých vojsk v roce 1968, se pravděpodobně oslabuje:

„Kdysi na mě nějaký člověk v tramvaji křičel, jestli vím, co se stalo v roce 1968. Teď už se to nestává“ (Natallia Sudliankova, šéfredaktorka novin Pražský telegraf a Čechy dnes).

Když jsme v polovině 90. let žádali v Česku o podnájem, domácí nám několikrát jednoznačně řekli, že Rusy v domě nechtějí. Mysleli si, že musíme mít něco společného s mafií. Na podobný problém jsem ale za posledních několik let nenarazil. Už se nás tak nebojíte" (Pavel Meytuv, podnikatel).[9]

Určitý stupeň segregace se projevuje v oblasti sociálních kontaktů v určité uzavřenosti vůči majoritní společnosti, což potvrzuje i člen Rady vlády ČR pro národnostní menšiny Alexej Kelin: „Pořád se ale jedná o extrémně uzavřenou komunitu. Ti lidé jsou navyklí nedůvěřovat nikomu a ničemu," i v minimálním stupni participace v národnostních či tuzemských organizacích. Ke společenským kontaktům dochází převážně v rámci své komunity, nejčastěji v rámci rodinných vazeb.

Závěr:

Výše uvedené charakteristiky jsou stručným shrnutím vybraných (základních) oblastí pracovního a rodinného života (životní situace) třech nejpočetnějších komunit cizinců třetích zemí a specifických rysů jejich sociální a ekonomické integrace do české společnosti. Jednotlivé charakteristiky však nelze zevšeobecnit na všechny CTZ, mohou být však předpokladem pro další hlubší analýzy sociální situace CTZ, neboť úspěšná integrace občanů třetích zemí představuje pro Českou republiku jeden z aktuálních úkolů současného i budoucího období, neboť cílem je předcházet vytváření uzavřených komunit imigrantů, společenské izolaci a sociálnímu vyloučení cizinců. Cílem je zachování sociální soudržnosti a harmonického nekonfliktního soužití všech obyvatel ČR.

---

Literatura:

1. Brouček, S. Historie imigrace z Vietnamu do českých zemí, http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2005040901
2. Brouček, S.: Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, první část, Etnologický ústav AV ČR, Praha 2003
3. Cizinci v ČR, ČSÚ, 2016 https://www.czso.cz/csu/cizinci/cizinci-pocet-cizincu
4. Drbohlav, D.: Ruská komunita v České republice, Přírodovědecká fakulta UK, Praha, 1999
5. Drbohlav, D.: Ukrajinská komunita v České republice, Přírodovědecká fakulta UK, Praha, 1999
6. Horáková, M.: Zaměstnávání cizinců v České republice, Část II, VÚPSV, 2001
7. Leontiyeva Y., Vojtková M. : Cizinci a cizinky ze třetích zemí na trhu práce v ČR, SoÚ AV ČR, 2009 https://www.natur.cuni.cz/geografie/demografie-a-geodemografie/ceska-demograficka-spolecnost/konference/xxxix.-konference-ceske-demograficke-spolecnosti/prezentace-ve-formatu-pdf/yana-leontiyeva-michaela-vojtkova-2013-cizinci-a-cizinky-ze-tretich-zemi-na-trhu-prace-v-cr/
8. Nekorjak, M.: Klientský systém a ukrajinská pracovní migrace do ČR, https://migraceonline.cz/eknihovna/?x=2197596#sdfootnote7sym
9. Nešporová, O..: Rodiny přistěhovalců I, VÚPSV, Praha, 2008
10. Nešporová, O.: Rodiny přistěhovalců II, VÚPSV, Praha,  2009
11. Rákoczyová, M., Trbola, R.: Sociální integrace přistěhovalců v České republice, SLON, Praha, 2009
12. Rusové se vracejí…Jak žije rostoucí komunita Rusů v Česku, Respekt, 2010, http://www.ukrajinci.cz/cs/publikace-clanky/detail/rusove-se-vraceji-jak-zije-rostouci-komunita-rusu-vacesku/
13. Vavrečková, J.  Dobiášová, K. Začlenění ruské komunity do většinové společnosti, VÚPSV, v.v.i, Praha, 2015
14. Vietnamci v České republice – 12000 km vzdušnou čarou od své vlasti, http://www.czechkid.cz/si1250.html