ČR - země, do které je opravdu komplikované se dostat

V ČR se již nediskriminuje: padni komu padni, časem a nervy musí nedůstojně plýtvat všichni, Češi i cizinci.

Tyto řádky píši na zemi chodby Cizinecké policie ČR v Olšanské ulici v Praze. Při čekání jsem tady dočetl poměrně tlustou knihu, což mne vrátilo do reality a naplno jsem pocítil nesmyslnost a absurdnost celé situace. Jsem občan ČR, kterého má navštívit kamarádka žijící v Anglii. Problém je, že má indické občanství. Díky českému systému udělování víz oba naprosto nesmyslně mrháme časem.

Původně jsem si myslel, že vím, co čekat od tohoto procesu. Jakožto občan „z východu“ mám poměrně bohaté zkušenosti s žádáním o víza do různých zemí, včetně USA, Kanady, a Velké Británie v době kdy to bylo potřeba. Jakkoliv je mnohdy proces získávání víz obtížný, moje obecná zkušenost je, že jde o to nějak prokázat svojí solventnost a ukázat nějaké důvody proč se chci vrátit zpět. V případě ČR však jde hlavně o nesmyslnou buzeraci jak návštěvníků, tak navštěvovaných.

Celá naše anabáze začala, když tato kamarádka vyrazila z Coventry, kde bydlí, na českou ambasádu do Londýna. Ke svoji žádost přiložila zvací dopis, který jsem jí napsal tak, jak jsem byl zvyklý při žádání o víza do jiných zemí. Jaký ale omyl. Nebohému cizinci nestačí standardní zvací dopis se všemi kontaktními údaji na hostitele, který se za něj zaručuje. Musí přinést speciální formulář opatřený dvousetkorunovým kolkem a potvrzený z Cizinecké policie v ČR. Dle údajů na internetu si pak policie může vyžádat doklad solventnosti hostitele. S takovouhle neuvěřitelnou byrokracií jsem se nikde doposud nesetkal. Holt navštívit ČR, to není taková legrace jako jet například do Itálie nebo USA (což dotyčná absolvovala bez problémů).

Shodou okolností jsem zrovna v ČR (jaké štěstí!), vyrazil jsem tedy na služebnu v Olšanské. Vzpomínám si, že se psalo o hrozných poměrech na tomto úřadě. Byl například kritizován, že nebozí žadatelé-cizinci musejí čekat od brzkých ranních hodin v dlouhých frontách. Úřad navíc nebyl schopen služebnu vybavit lístečkovým čekacím systémem, který by udělal čekání snesitelnějším a důstojnějším.

Oproti mým očekáváním – a upřímně řečeno i k mému velkému zklamání – však cizinecká policie nediskriminuje. Na vyřízení čehokoliv čekají jak cizinci, tak našinci. Úřad také prošel evolucí. Byl vybaven čekacím systémem. Ale pozor, absurdita začíná gradovat: na lístečky do fronty se čeká fronta.

Policista nebo policistka přijde jen každou celou hodinu, aby milostivě spustil/a přístroj. Takže každého čeká zahřívací hodinka ve frontě na frontu. V této meta-frontě zjišťuji, že neznám všechna data o své kamarádce (na internetu není vzor žádosti vystaven), a tak se moje anabáze prodlužuje o cestu k nejbližšímu přístupu na email a o čekání na odpověď pozvané.

Po dvou hodinách jsem zpět. Při frontě na lístečky dále graduje moje nervozita. Dozvídám, že žádost může být vyřízena až za sedm dní. Navíc si nejsem jist, zda úředníky uspokojí výpis z mého účtu vyjetý z ebankingu (papírový mi nechodí) a výše zůstatku na tomto účtu. Je samozřejmě absurdní, že toto zajímá ČR nejvíce, když dotyčná kamarádka je mnohem bohatší než já, což může v Londýně jednoduše prokázat. Vlastní například v Anglii nemovitost a na podzim se tam vdává. Proč by proboha chtěla u nás zůstat? A kdyby chtěla, ČR by na tom jenom vydělala.

Konečně přišla celá hodina. Policista mi dokazuje, že si nemám na co stěžovat, jiní ve frontě jsou na tom daleko hůř. Paní z Ukrajiny, která čekala přede mnou, nedostává lísteček. „Na tohle je už dnes plno! Můžete to zkusit za hodinu.“ Paní je odsouzena k nedůstojnému a zoufalému čekání v nové frontě. Co když náhodou lístečky za hodinu budou? Proč někdo nepověsí u dveří cedulku, že se této služby nikdo už nedočká, nebo že se dočká možná až odpoledne? Proč se musí marnit čas lidí takhle nesmyslně?

Konečně mám svoje číslo. Můžu tedy začít čekat opravdickou frontu. Zklamaně zjišťuji, že je přede mnou čtyřicet lidí čekající na stejné potvrzení. Čas se vleče. Čekání mi zpříjemňuje sprint do trafiky za rohem. Na úřadě totiž nelze koupit příslušný kolek. Po dvou hodinách v "opravdické frontě" se na mne dostává řada.

Všechny úřednice jsou velmi milé. Je pochopitelně, že si vypěstovaly neuvěřitelně ironický a cynický postoj ke všemu na úřadě, k celému systému. Je to cítit z každého slova, z každého komentáře. „Máte štěstí, dnes je tady klid. Dneska se nečeká,“ uklidňuje mne „moje úřednice“.

Vzápětí se s hrůzou dozvídám, že můj výpis z účtu nelze uznat. O to víc se divím, když zjišťuji, že předpisy uspokojí ukázání mé platební karty. S lítostí sleduji paní u vedlejšího stolu, která se prohrabuje stohem potvrzení pro jinou žádost. Jeden papír ji však chybí… Já mám vyřízeno.

Pracovní den je však pryč. Naprosto promarněný. Proč nás stát tak nesmyslně buzeruje?! Anabáze, kterou jsem postoupil já a moje kamarádka v Anglii, byla naprosto zbytečná. Mohla přece jednoduše dokázat v Londýně, že se jí stát nemusí bát. A to jsem chtěl naprosto jednoduchý a neproblematický úkon. Běhá mne mráz po zádech, když si uvědomím, co musí absolvovat cizinci kteří na tomto úřadě/služebně podstupují mnohem problematičtější“ úkony.