Čí je Putin?

Situace na Krymu, k mé velké lítosti, naladila některé Čechy nejenom proti Rusku, ale i vůči jakémukoliv projevu čehokoliv ruského. Rusofobie v současném Česku se nejvíce podobá skrytému antisemitismu v SSSR – potichu dostává zelenou na vládní úrovni a provádějí ji nižší vrstvy obyvatelstva. Jakákoliv příležitost (a Krym se velice dobře hodí) otevírá stavidla. Při zahájení letní sezony na Pražském hradě, kam jsem se synkem přišla minulý víkend, jsem si musela vyslechnout poznámky typu „K čemu je ruským sviním Pražský hrad?“ Můj syn, prvňáček, se setkal s tím, že mu spolužáci kreslí urážlivé obrázky a nazývají ho „zasraným Rusákem“.

Škola, do které patřil podle místa bydliště (Bítovská), nebyla při řešení problému vstřícná. A aby toho nebylo málo, kluka vyloučili z družiny kvůli špatnému chování. Otázka zní, co musí udělat sedmiletý kluk, aby ho vyloučili z družiny, a tím zbavili jeho pracující matku-samoživitelku možnosti nechat ho v době po vyučování v jinak obvyklé péči školy.

Navíc kluka opatřili „hodnocením“ (prý se chová nepřiměřeně, je neukázněný, má poruchu chování) – najít teď s takovým papírem jinou školu asi nebude úplně jednoduché. Kde to jsme? V demokratickém Česku, kam jsem odešla s nadějí na sociální spravedlnost. Abychom byli spravedliví, nutno říci, že v jiných školách se problémy řeší. Třeba ve Waldorfské škole v Příbrami se vedení školy zachovalo okouzlujícím způsobem. Když ve třídě s ruskou dívkou vznikl národnostně podbarvený konflikt, ředitel zařadil do výuky hodiny sociologie, kde se mluvilo například o tom, že všichni lidé jsou si rovni. Kvůli té šikanované dívce zorganizovali celoškolní večírek u čaje a lívanců a na vánoční besídce celá třída zpívala ruské písně "V lěsu rodilas‘ joločka" a "Pusť vsěgda budět solnce." A nyní v této škole není ani náznak konfliktu.

Jo, a nejzajímavější na tom je, že já a můj syn nejsme Rusové, ale Bělorusové. Jenže v této situaci to nikoho nezajímá – mluvíme rusky a také vypadáme rusky. Na to se zaměří pozornost o něco později, až se Bělorusko stane příští obětí imperialistické politiky Ruska. Přitom téměř veškeré obyvatelstvo Běloruska mluví rusky a ty výjimky, co se snaží se slovníkem v ruce naučit bělorusky, (vzpomeňte si, jak se sedmnáctiletý Jan Neruda učil česky v lingvistickém kroužku), už dávno odjely buď do Varšavy, kde pracují na běloruském TV kanálu, nebo do Prahy, kde jsou redaktory rádia Svobodná Evropa/Svoboda.

Bělorusko má své buditele, těm se ale nedaří pozvedávat národní uvědomění. Takže nedá moc práce označit běloruskou opozici za neonacisty a natočit šoty o tom, jak věší na kandelábry své odpůrce. Je tam jen bezkrevná souhlasící oddanost bázlivých a všemu přikyvujících Bělorusů. Jen aby proboha nedošlo k válce.

Momentálně nepovažuji za vhodné argumentovat, že jsem Běloruska, když dostávám nálepku „ruské krávy“. Obvyklou reakcí v obdobných případech bývá začít Rusy nenávidět, distancovat se od nich a všude se hájit slovy: „Já přece nejsem Ruska“. Já ale takové obhajování a vysvětlování, kdo jsem, nebo kdo nejsem, považuji za ponižující. To už budu raději hájit Rusy, vůči kterým je uplatňován princip kolektivní viny.

Jsem plně integrovaná do české společnosti. V rovině společenské i existenční. A také v osobní. Naučila jsem se česky, dodržuji zákony této země, platím daně a české dějiny, počínaje praotcem Čechem, znám lépe, než dějiny ruské. Můj sedmiletý syn, který se v Česku narodil, mluví plynně česky a umí ve větách rozvitých odpovědět, kdo je vyobrazen na bankovkách, jaké reformy provedla Marie Terezie nebo v kterém roce byla vydána Zlatá bula sicilská. A také dodržujeme tradice – od prvomájového polibku pod třešní po kapra s bramborovým salátem.

A přece musím být neustále ve střehu a vnímat, jak se na mě křivě dívají. No dobře, co já, nějak to přežiju, ale když i na mé dítě? Dvakrát věci dospěly k soudu (a to jsem veskrze nekonfliktní člověk), kde mi jasně dali pocítit, že lepší je nechat to být. Protože je to jen slovo cizince „z třetí země“ proti slovu rodilého Čecha.

Rok 1968, byť se nerozplynul, jako by pomalounku začínal ustupovat do pozadí. A najednou – cvak, Krym! Trvalý odpor vůči Rusům dostal další důvod. Národní hněv se otevřeně rozlil. To za to všechno. Za tanky, časem vyměněné za banky, za ruskou mafii, za jakési přízračné statistiky pracovních míst, která jako bych já sama ubírala, za karlovarské oligarchy, za neurvalé chování mých „rodáků“ na dovolené. A opět se objevují výzvy všechno zakázat, Rusy tady netrpět a do země je nepouštět, nevydávat jim víza, zmrazit účty. A v běžném životě jim dávat najevo pohrdání. Vy a ten váš Putin! I když je to zrovna tak můj Putin jako váš.

Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.