Bylo nás šest. Recenze knížky Cizinci tu nejsou cizí!(?)
Můj táta je ze Slovenska, takže jsem tak napůl. Ve třídě se se mnou baví a já se bavím s Miloškem. Je to Vietnamec a je bezva kámoš je jednou z výpovědí školáků z Loun o cizincích z knížky Cizinci tu nejsou cizí!(?). Jiný školák zde píše: Vietnamec z krámku je můj dobrý kamarád. Má obchod a spí v něm, aby ušetřil. Je s ním sranda. Takové komentáře školáků dávají tušit příběhy, které některé děti s novými spolužáky z Vietnamu, Ukrajiny, Číny anebo Japonska zažívají. Karel Poláček by měl hodně nového materiálu ke psaní, kdyby k Édovi Kemlinkovi, Čeňkovi Jirsákovi a dalším hrdinům z Bylo nás pět přidal vietnamského „Miloška“.
Cizinci tu nejsou cizí!(?) představuje tři úhly pohledu na „cizince“. Hlavní část tvoří krátké písemné výpovědi českých školáků o cizincích a „ještě větších cizincích“ (Romech). Dvě další perspektivy, názory dětí cizinců samotných na jejich život v České republice a názory pedagogů na zkušenost s těmito dětmi v jejich třídách, jsou zastoupeny v menší míře. Knížka byla vydána ke konci roku 2004 Městskou knihovnou v Lounech. Editor Ivo Markvart položil lounským školákům a pedagogům několik otázek a shromáždil neuvěřitelných 1120 odpovědí českých školáků a 20 odpovědí dětí cizinců. Z nich jich pro publikování vybral několik desítek.
Ivo Markvart se u odpovědí na své otázky obával většího množství negativních odpovědí vůči cizincům než kolik se jich nakonec sešlo. Ukázalo se totiž, že většina školáků byla spíše pozitivně nastavena na přítomnost nových spolužáků z jiných zemí. A nemělo by to být překvapivé - vždyť i kluci vzali Nazara do party. Začátky v lounských školách však nebyly pro některé děti z ciziny jednoduché a to především kvůli jazyku, neznámému prostředí a případným rasistickým a xenofobním narážkám. Obecně se cizinec v novém prostředí pohybuje na cestě od němého, neznámého či nesrozumitelného k mluvícímu (místním jazykem), bližšímu a srozumitelnějšímu. A „němota“ zde rozhodně není myšlena jako nadsázka. Editor upozorňuje na čínské děti, které začaly navštěvovat základní školu a první dva měsíce se ve třídě více méně dorozumívaly pomocí pantomimy. Podle výpovědí školáků „cizince“ mezi sebe většinou přijali: Dvě děti od nás ze třídy jsou přistěhovalci. (…) Všichni na ni nadávali a nechtěli se s ní bavit. Časem jsem ale poznala, že na ní není nic tak odlišného a začala jsem se s ní bavit. Zaslouží si, abychom se s ní bavili, asi to není nic příjemného. I děti cizinců zmiňují, jak důležitá je pro ně podpora ze strany spolužáků: Někdy se mi stává, že mi někteří lidé nadávají, že jsem Vietnamka. Byla jsem z toho moc smutná. Hodně mi pomohly kamarádky. Ukázaly mi, jak je život krásný a jak je důležité kamarádství.
České děti však potkávají cizince i mimo školu - v obchodech, na tržištích anebo jako spolupracovníky či zaměstnance svých rodičů. Děti například nevidí jen ten stereotypní obraz upracovaných, zaprášených a anonymních ukrajinských dělníků; jeden školák píše o své vesnici u Loun: Je dobré poznat nové lidi, kteří se snaží zapadnout do společnosti. V L. staví nějaká firma most. Tam jsou skvělí Ukrajinci. Učíme se od nich různá slova. Jsou kamarádský a zábavní. I když mají hodně práce jsou příjemný. Jiný žák píše: Když se tu chovají jako civilizovaní lidé, proč by tu nemohli bydlet. Např. Ukrajinci se chovají slušně a velmi dobře zastanou přidělenou práci. Můj strýc má zemědělský podnik. Má u sebe dva moc milé pány z Ukrajiny. Jsou slušní. Dělají to, co mají, a nemají k tomu tisíc poznámek jako někteří Češi.
Pokud cizinec pracuje (a přitom není vnímám jako konkurence místním lidem), je slušný a neprodává zrovna drogy, může získat místo a respekt v české společnosti. Podobně se to projevuje v tom, jak vnímají cizince některé děti. Jako by se předpokládalo, že i děti cizinců budou také milé, slušné a ne moc hlučné. Může to být míněno pozitivně - Osobně jsem znal jednoho Rusa. Byl to snaživý kluk. Svým chováním byl lepší než mnoho jiných českých kluků anebo negativně - Nevadí mi, pokud se chovají slušně, ctí naše zákony a zvyky, nepovyšují se nad ostatní obyvatele naší ČR, nedělají zde nějaké špatnosti - např. prodej drog, prostituce …, snaží si najít práci. Nároky kladené na cizince jsou rozhodně vyšší než ty, které jsou kladeny na místní. Souvisí to s „nesamozřejmou“ existencí cizinců v České republice. Ne všichni si zaslouží žít v této republice: Poznala jsem takové lidi, kteří se přistěhovali a vysloveně vyhledávali konflikty. Byli to lidé, kteří by nebyli vítáni nikde, a přesto zde získali povolení k pobytu. Na druhé straně je třeba připomenout, že ve velké části výpovědí českých dětí se objevuje zmínka o kamarádství s cizinci a to, že je vzaly mezi sebe. Patří mezi ně a zažívají spolu normální každodenní životy.
Čtenáře může překvapit, že v knížce našli své významné místo i Romové. Objevili se v mnoha komentářích českých dětí, přestože otázky byly směřovány na názory o cizincích. Názory na ně jsou ve velké většině negativní. Je vykreslen alarmující lokální obraz česko-romských vztahů a Romové se nakonec jeví jako největší cizinci vůbec. To, co píše jeden školák, je „dobrým“ shrnutím stereotypu o této menšině: Romy bych u nás nechtěl, protože nemakaj a berou prachy a ničí, na co přijdou a dělaj, že jsou chudáci. Postavit je pořádně k práci. Při srovnání s „jinými“ cizinci na tom jsou Vietnamci a další cizinci někdy lépe, v jiných případech je školáci hází do jednoho pytle. Někdo se dokonce hrozí vytvoření „Romskovietnamské republiky“: Mě tady ty cizinci dost rozčilujou. Zejména Romové a Vietnamci. Né že bych byla vyloženej rasista, ale tady je Česká, a ne Romskovietnamská republika… Prostě, ať si každý bydlí, kde má. Vlastně ani nevím, kam patří Romové, asi do ňákýho Rumunska nebo mezi Indiány.
Útlá publikace Cizinci tu nejsou cizí!(?) je doplňena obrázky japonského lounského školáka, což jen podtrhuje celkové kvalitní grafické zpracování. Čtení je to zábavné, zajímavé, ale místy i děsivé.
Cizinci tu nejsou cizí!(?). Názory lounských školáků, dětí cizinců a pohledy pedagogů. K vydaní připravil Ivo Markvart. Kresby Tsubasa Sato. Městská knihovna Louny a OS Knihovna třetího tisíciletí Louny, Louny 2004. Cena 100 Kč.
Knihu si lze vypůjčit v knihovně Multikulturního centra Praha.