Alternativa pro Německo představila první politický program

AfD je v České republice vítána

Ve stejný den, kdy začínal sjezd této krajně pravicové strany, publikovaly Lidové noviny rozhovor s její předsedkyní Frauke Petry. Je pozoruhodné, jak ji mohl nechat jeden z nejvýznamnějších českých deníků prezentovat stranu jako docela obyčejnou a demokratickou.  

Otázky sice vypadaly na první pohled poměrně kriticky, umožnily ale Petry představovat své názory, aniž by byly redakcí relativizovány či byly její výroky více konfrontovány.  Přesto nebo právě proto rozhovor ukazuje, jak Petry politicky smýšlí, jak dokáže velmi dobře obrátit výpověď ve svůj prospěch a také, jak se často představuje jako oběť, ať již médií, nebo třeba etablovaných politických stran.  

Podobným způsobem se snažil předseda bavorské AfD Petr Bystroň při své nedávné návštěvě rodné České republiky přesvědčit nejen mluvčího prezidentské kanceláře Jiřího Ovčáčka, že je AfD „hlavním mediálním proudem vytlačována.“

Petry v této souvislosti tvrdí, že v Německu je ohrožena svoboda projevu a veřejná diskuze, protože médiím údajně chybí objektivita. Byla to však právě AfD, která výrazně ovlivnila německý mediální a veřejný prostor. Nejenže byli její představitelé a představitelky velmi často zváni do nejrůznějších televizních pořadů, které jim umožňovali prezentovat své politické postoje, ale také se AfD stala ústředním tématem většiny politických komentářů, což mělo za následek významný posun celé německé debaty doprava. Po nedávných úspěších ve volbách novináři doslova stáli frontu, aby mohli udělat rozhovor s Götzem Kubitschekem nejen o jím založeném pravicovém think tanku Institut für Staatspolitik (viz poslední článek, který jsme k tématu publikovali).

Petry se často dopouští zjednodušení a pronáší nepravdy. Příkladem může být, že označuje antifašistické aktivisty za teroristy, přičemž realita jasně ukazuje, že jedinou teroristickou hrozbou současného Německa jsou pravicoví radikálové, kteří téměř denně organizují útoky na uprchlické ubytovny.

Dále se domnívá, že policie ztrácí svůj mocenský monopol. A tak byly pro jistotu v průběhu sjezdu zadrženy zhruba čtyři stovky aktivistů a aktivistek, kteří protestovali proti jeho konání, a následně byli někteří až jedenáct hodin drženi bez jídla a pití. Také Svaz německých žurnalistů ostře kritizoval bezdůvodné zadržení několika novinářů a novinářek v místě sjezdu.

Zdá se tedy, že má na své straně policii spíše AfD, Petry jí sama na sjezdu ve své řeči explicitně poděkovala.

V rozhovoru se také odráží současný mocenský boj o postavení ve straně. Petry jej zatím prohrává, a proto se můžeme dočíst, že význam durynského představitele Björna Höckeho v rámci strany není až takový nebo, že jeho stále častější rasistické projevy nejsou až tak problematické. 

Vnitřní pnutí přetrvává

Po úspěšných březnových volbách ve třech spolkových zemích pokračovaly známé vnitřní spory mezi různými stranickými frakcemi. Jsou proudy, které upřednostňují neoliberální ekonomickou agendu, zatímco jiné mají zájem zejména o uprchlickou otázku. Mládež AfD (Junge Alternative) se snaží o získání vlivu a chce stranu více radikalizovat.  Aktivně spolupracuje s jinými mimostranickými krajně pravicovými organizacemi a také s ruskými nacionalisty. To asi příliš netěší tu část strany, která vnímá NATO jako důležitého partnera pro Německo.  

To, že straně chybí shoda na celé řadě témat, bylo zřetelné v otázce případné spolupráce s evropskými partnery. Část vedení strany si dovede představit a preferuje kooperaci s francouzskou Front National, ovšem pro jinou je program strany rodu Le Penů, především v ekonomických otázkách, příliš „socialistický“..

Promíchávají se také ideologické a personální spory. Frauke Petry byla mimo jiné ostře kritizovaná nejen za vymezení se vůči zástupcům té nejradikálnější stranické frakce v čele s Björnem Höcke z Durynska, ale také za poněkud svéhlavý styl (především nedostatečná komunikace s představiteli strany), jakým politiku dělá.  

Také z těchto důvodů se očekávalo, že právě sjezd a podoba prvního opravdového programu odrazí další směr, jakým se strana bude ubírat, a zároveň poodhalí mocenské poměry uvnitř. 

Ekonomicky neoliberální, ideologicky nacionalistický

Nový program je v podstatě podobný již diskutovanému návrhu z března toho roku (viz také článek, který jsme k tématu publikovali).

Některé body výrazně poukazují na jakýsi antimodernistický převrat, kterého chtějí představitelé a představitelky AfD docílit. V programu se objevuje například požadavek na zrušení genderových studií, snaha o zavedení opatření, která by vedla k snížení počtu interrupcí, a namísto podpory obnovitelných zdrojů energie strana deklaruje zájem navrátit se k jaderné energii. Zároveň je z celého programu patrná touha skutečně upevnit silnou národní identitu.

Program má několik částí, jeho ekonomická část je stále silně inspirovaná neoliberalismem, což lze ukázat například na požadavcích na zrušení dědické a živnostenské daně, ale také daně z nemovitosti.  

Dále program rozpracovává posílení národní a lidové suverenity, obsahuje návrhy na zavedení přímé demokracie po vzoru Švýcarska, jimiž by mělo dojít k omezení moci a role politických stran.

Konkrétním návrhem je přímá volba prezidenta. K voláním po suverenitě lidu se mimochodem řadí také téma liberalizace zbrojního práva, které je v programu taktéž obsaženo.

Jak známo, AfD se staví velmi výrazně proti Evropské unii a pod heslem „Evropa národů“ (Europa der Vaterländer) bojuje za národní suverenitu. Proto chce nadále omezovat imigraci a právo na azyl.  Konkrétně třeba požadavkem zařadit právo na azyl mezi obyčejné zákony, protože nyní je řazeno mezi zákony ústavní. Nebo jasným rozdělením lidí na „pouhé migranty“ a ty, kdo žádají a potřebují mezinárodní ochranu.

Islám do Německa nepatří

Krajně pravicový charakter strany velmi dobře demonstrují dva konkrétní programové body:

V kapitole o rodinné politice se požaduje „více dětí místo masové imigrace“. Představitelé a představitelky AfD se domnívají, že německý stát musí podporovat „tradiční rodinu“, nikoliv migranty. Strana varuje, že jelikož je porodnost žen-migrantek vyšší než německých žen, jejich podpora by přispěla k „etnicky kulturní změně struktury obyvatelstva“. Dále se v programu píše, že tradiční německá rodina – totiž otec, matka, děti – je základním kamenem společnosti a jejích hodnot.

V tomto bodě je dobře vidět, jak se vzájemně doplňují požadavek etnicky homogenního nacionalismu s tzv. politikou rozmnožovaní (biopolitikou) a velmi konzervativní představou o rodině.

V neposlední řadě je velmi diskutovaným tématem postoj strany k islámu. Z úst jejích členek a členů bylo často slyšet, že islám je v rozporu s německou ústavou. Jedním z hlavních bodů programu proto nyní zní „Islám do Německa nepatří“. Pod touto frází se skrývají konkrétní požadavky. Zakázáno má byt budovaní mešit a meuzzinovo svolávání k modlitbě. Zcela zakázány mají být pokrývky celého těla (např. burka) a ve školách by se nesměly nosit šátky.  Muslimské organizace navíc nemají mít možnost být zařazeny mezi veřejnoprávní sdružení a vzdělávání imámů by měly mít pod dohledem německé univerzity. I když strana píše, že svobodu vyznání považuje za velmi důležitou, dává jasně najevo, že si představuje etnicky homogenní národ, který má diskriminující a exkluzivistický charakter. Odpor vůči islámu je teď nepochybně centrálním prvkem programu strany a nejdůležitějším tématem AfD.

Podle Joachima Wielanda, profesora veřejného práva z Univerzity ve Spyer, je jasné, že na rozdíl od islámu, jak to strana tvrdí, jsou naopak požadavky AfD  v rozporu s německou ústavou, protože útočí právě na svobodu vyznání, jež v ní je garantována.

Kromě zjištění, co obsahuje politický program AfD, bylo také poučné v průběhu sjezdu poslouchat debaty a pozorovat obecnou atmosféru panující v sále. Dost těsně se sice podařilo vyloučit sárský svaz AfD ze strany kvůli jeho spolupráci s krajními mimostranickými neonacistickými skupinami, zejména z prostředí NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands), byť necelá polovina hlasů byla proti. Co se však týká projevů delegátů a delegátek a reakcí strany, ukázal se zřetelný sklon k pravicovému radikalismu. Čím radikálnější projev, tím silnější potlesk.

Zatímco  Frauke Petry odměnilo potleskem poměrně málo lidí, Jörg Meuthen naopak sklidil výrazný aplaus, když útočil na údajný „nepřátelský systém“ (myšleno  současné Německo). Meuthen, jeden z vůdců strany, který se řadí mezi stoupence mírnějšího směru AfD, deklaroval, že chce zachránit Německo, které je podle něj zamořené rudo-zelenou generací roku 1968. Těmito agresivními slovy utočil nejen na politiky, zejména Sociální demokracie a Zelených, ale také na celý systém hodnot moderní, otevřené a multikulturní společnosti. Obecenstvo útoky na „staré strany“ a „politický establishement“ ocenilo. Zástupci tzv. Patriotické platformy, krajně pravicové podskupiny AfD, zaznamenali široký souhlas, když se jasně vymezili vůči islámu.

Podle různých pozorovatelů nevedl stuttgartský sjezd k řešení sporu mezi mírnými a radikálními skupinami.

I přes to, že měly radikálnější proudy patrně navrch, ozývají se také kritické hlasy zevnitř. Např. šéf hamburské AfD otevřeně a ostře odsoudil program strany jako hloupý, trapný, nemoderní a mimo jiné nepřátelský k ženám.

Ale to je patrně menšinový názor. Prozatím není možné předpovědět, jestli AfD vnitřní spory rozloží nebo jestli pro ni takováto paralelní, respektive dvoustranná strategie (obsahující jak umírněné konzervativní, tak radikální proudy) bude spíše přínosem.