Naší ženské skupiny v uprchlickém táboře Červený Újezd se pravidelně účastnila krásná mladá blondýnka se světlýma očima z Čečny. Chodila hezky žensky oblékaná. Oblíbila si i pro ni dříve nemyslitelné oblečení - kalhoty. Na klíně chovávala dvouletého Imrana a konejšila ho svým mlékem. Říkala o něm: to je náš Polák (narodil se v Polsku). Zulfiya je velmi pozitivní osobnost, což nebývá u uprchlíků časté. V táboře si na nic nestěžovala, říkala: „Jen když se nestřílí a nepadají bomby, nejsme přeci ve sklepě.“ Na skupině se dovedla krásně smát a tancovat s ostatními. Jen podle toho, jak byla bledá se poznalo, jak jí je. Pochopitelně byla hodně nervózní, když byly děti nemocné. Irs, její šestiletá zrzavá holčička, byla nedávno na zdařilé operaci ucha. Zulfiya potom v Teplickém deníku Směr za to poděkovala. Pochvala udělala radost i zdravotnímu personálu tábora. S tím, že se čtyři z jejích pěti dětí každou noc počůrávají si ale neví rady. I lékaři potvrdili, že to jsou následky válečných traumat.

Někdy jsme si spolu povídaly na jejich pokoji. Manžel Vakhid, tichý, hubený, černovlasý muž nás nechával o samotě. Vládla tam příjemná rodinná atmosféra. Zulfiya jen byla celá nesvá z toho, že mi neměla co dát k čaji - jejich tradiční pohostinnost nemohla být naplněna. Od letošního přílivu čečenských uprchlíků z Polska již nedostávali peníze (kromě kapesného: dospělí 12 Kč a děti 6 Kč na den) a nemohli si proto vařit v dobře zařízených kuchyňkách. Správa uprchlických zařízení rozhodla, že uprchlíci se budou stravovat jen v místní jídelně. Takže vedle ztráty mužské role (v táboře muž mj. nemůže působit jako živitel rodiny) jsou rodiny postiženy i ztrátou role ženské.

Vyprávěla mi, že pochází z velkého rodu. V roce 1944 byl čečenský národ na Stalinův příkaz vysídlen do Kazachstánu, mezi vyhnanými byla i dvouměsíční Zulfiyna maminka. Čečenští muži přitom v té době bojovali v Rudé armádě proti nacistům. Polovina vyhnanců nepřežila transport v dobytčácích a první zimu na kazašských pláních. Do vlasti se směli vrátit až po třinácti letech. Zulfiya má devět sester a jednoho bratra. Po střední škole chtěla jít na medicínu, ale otec to nedovolil, bál se jí pustit z domova. Kradli se holky, které byly na vdávání. A tak ukončila hospodářskou školu. Se smíchem o tom říká, že má „diplom traktoristy“. V necelých osmnácti letech, v roce 1991, se vdala. „Náš život probíhal pokojně a šťastně, dokud do Čečenska nevstoupily ruské tanky. Do začátku války v roce 1993 jsme žili spokojeně, měli děti.“

V této válce Vakhid pomáhal čečenským bojovníkům. Vozil peníze, potraviny a ošacení, které shromažďovali obyvatelé jejich vesnice, do hlavního města Groznyj. V Grozném odvážel nemocné a raněné Čečence do nemocnice.

„Po skončení války jsme promrhali příležitost,“ okomentovala smutně Zulfiya dění v bývalé vlasti.

Pak přišla druhá válka s Rusy. „Během bombardování jsme se ukrývali ve sklepě. Hleděli jsme do očí dětem. Hledaly u nás ochranu, kterou jsme jim mohli dát, držíc je na svém srdci, s modlitbou k Alláhu, aby to rychle skončilo. Tak prošly roky.“ Vakhid je přesvědčen, že druhá válka byla rozpoutána kvůli ekonomickým zájmům, tedy i kvůli čečenské naftě.

Byli ve stálém ohrožení. V jejich vesnici nedaleko Grozného byla ruská posádka. Rusové chodili v noci, rozbíjeli okna, chtěli vodku, provokovali. Vymýšleli záminky k zadržení, byli neomezenými pány nad životem a smrtí. Hrozně se bála o muže, čekala páté dítě. Ukázala mi tajné nařízení ministra vnitra Ruské federace Rušajlova ze 17. 9. 1999, kde pod záminkou očištění Ruska od „teroristů“ jsou detailně rozpracována nařízení, která v lecčems připomínají nařízení německých úřadů proti Židům před a během druhé světové války. Například: domovní prohlídky u Čečenců žijících v Rusku, kontrola firem s čečenskou účastí a firem spřátelených, zadržování Čečenců na policejní stanici do vyjasnění jejich osobních informací (aniž by se něčeho dopustili), zamezení výjezdů Čečenců z místa jejich pobytu, zákaz vydávání pasů a víz....

Báli se ale i náboženský fundamentalistů - wahábistů. Uvažovali o přemístění do Kalmycké republiky, ale přátelé je varovali, že ani tam není pro Čečence bezpečno.

8. 5. 2001 vybuchlo ve vesnici auto. Ruští vojáci poté pravidelně zadržovali na ulici všechny muže starší dvanácti let. Bili je, pouštěli na ně psy... Za čas se Zulfiyna rodina dověděla, že Rusové chtějí zavřít všechny cesty z vesnice. Vakhidovy sestry je přemlouvaly k rychlému odchodu. Řekly, že Polsko přijímá uprchlíky. Bylo to těžké rozhodnutí, ale už dál nemohli. Rychle vše prodali, zvířata, auto, zlaté řetízky... Vzali jen věci pro děti a jídlo. Kamarád jim pomohl zařídit pasy. Jeli autobusem, pak vlakem. Ve Stavropolu Rusové Vakhida vysadili a zadržovali ho. „Byla to jen hodina čekání, ale hrozná. Dívali se do počítače. Skoro jsem rodila.“ Ve vlaku spaly děti přivázané v prostoru na kufry, aby nespadly. Po strastiplné cestě dorazili do Polska.

„Chtěli jsme jen odpočívat, zalézt, nikoho nevidět, s nikým nemluvit. Byli jsme unaveni po dlouhé cestě, ale hlavně psychicky zničení po deseti letech válečného strádání. Až za čas jsme si vydechli. Najednou jsem byla volná jak ptáček na svobodě, nebylo střílení, ani zákaz vycházení. Přesto byl Vakhid stále ve střehu, dlouho spal oblečený.“ V táboře je pěkně přijali, děti dostaly hračky. Měli dvě místnosti a pro děti do dvou let 420 zlotých na měsíc.

Deset dnů po příjezdu jela Zulfiya do porodnice. Polsky nerozuměla, starý doktor ale naštěstí uměl dobře rusky. „Byl to můj nejhorší porod. Byla jsem strašně slabá, dávali mi krev a vitamíny.“ Chlapečkovi dali jméno po starém kamarádovi: Imran. Kromě toho, že všichni často stonali, žila celá rodina celkem spokojeně.

Po jedenácti měsících dostali od polských úřadů první zamítnutí své žádosti o azyl - to byl šok. (Během jejich pobytu v Polsku se dozvěděli asi o 12 čečenských rodinách, které dostaly azyl.) Vakhid se chtěl vrátit. Jen těžko ho přemlouvali. Nově příchozí vyprávěli, jak je v Čečně nebezpečno: muže tam střílí, mučí. Po šestnácti měsících přišel druhý negativ. Pracovat nemohli, tábor museli do čtrnácti dnů opustit. „Zaměstnanci tábora si nás vážili, plakali, omlouvali se.“ Jedna z dcer se Zulfie optala: „Mami, proč nám nedali azyl a sami pláčou?“

Kam měli jít? Dověděli se o České republice, nevěděli však, co je čeká.V Těšíně čekali mnoho hodin hladoví na hranicích, pak byli 47 dní v karanténě ve Vyšních Lhotách. V uprchlickém táboře Červený Újezd mluvili s ředitelem. „Věděli jsme, že jsme v dobrých rukou, pan ředitel je podobný Vakhidovu otci. Jen z lesa, ve kterém se tábor nachází, měl Vakhid obavy. Stále se obával toho, co na něj za každým stromem může čekat. Děti chodí rády do školy. V táboře se k nám chovají slušně.“ Zulfiya si celý byt, podobně jako ostatní čečenské rodiny, vyzdobila papírovými motýlky a kytkami vystříhanými z „pet-flašek“ a fotografiemi své rodiny. „To jsou moji rodiče,“ ukazuje na dvě fotografie nad sebou. První si přivezla s sebou, druhou jí nedávno přivezli noví uprchlíci. „Vidíte, jací se z nich během krátké doby stali stařečci?“ Poprvé ji vidím plakat.

To, že si mohli od ledna vařit a od dubna už zase nesměli, ji hodně mrzelo, ale hlavně se bála, aby celou rodinu nesestěhovali do jednoho pokoje. „Víte, u nás se nemůže muž převlékat před rodinou, snižovalo by to jeho vážnost,“ popisuje Zulfiya hlubiny jejich tradice. „Kdyby to jen trochu šlo, hrozně bych se chtěla vrátit domů,“ končívala naše sezení. Zároveň jí moc záleželo na tom, aby o nich Češi jako o Čečencích špatně nesmýšleli.

V polovině července 2003 dostává i od českého ministerstva vnitra první negativ. Dokonce je v něm úředně zdůvodněno, že jí nic nebrání ve vycestování, může prý jet do sousedního Ingušska - zde již několik let žije 300 000 Čečenců ve stanových uprchlických táborech. Po tomto rozhodnutí upadli do hluboké deprese. V srpnu jsem četla výborné odvolání, které napsal právník naší poradny. Zulfiyu jsem však po svém návratu z dovolené v Červeném újezdě už nenašla. Byla přemístěna do tábora v Seči. Celá rodina tam žije v jednom velikém pokoji. Je jí tam strašně smutno, byla vytržena ze své komunity.

Jako bych ji slyšela zpívat její oblíbenou písničku: „Je lepší mít sto přátel, než sto rublů...“