Nesmíš plakat

Věnuji se psychoterapii uprchlíků i lidí, kteří přežili holocaust, a jejich dětí. Nacházím zde časté podobnosti, jež lze v terapeutické práci využít. Ráda bych se o své zkušenosti podělila.

Půl století uběhlo, než jsme v Čechách začali s terapií lidí nesoucích trauma holocaustu. Terapeutickou skupinu, jíž se účastní lidé přeživší holocaust i jejich potomci, jsme založily s Helenou Klímovou zhruba před osmi lety. Věnuji se také individuální terapii těchto klientů. V této práci nám velmi pomáhala Irene Bloomfield, která byla spolu s Gaby Glassman naší dlouholetou supervizorkou.

Novým fenoménem je v současné době uprchlictví. To s sebou nese jiné, ve výsledku však podobně traumatizující zkušenosti i psychické následky. Sociální práci s uprchlíky se věnuji již dvanáct let. Z toho posledních několik let vedu terapeutické ženské uprchlické skupiny v uprchlickém táboře Červený Újezd a v Praze. Začala jsem se též věnovat individuální terapii uprchlíků. Vidím zde šanci využít zkušeností, které jsme získali při práci s rodinami po holocaustu, a to dříve než opět po půl století. Mám na mysli pomoc první generaci uprchlíků vyrovnat se co nejlépe s traumaty a předejít jejich přenosu na další generace, anebo jej zmírnit.

Tabu

Při práci s uprchlíky si často uvědomuji podobnost některých aspektů jejich osudů s osudy Židů. Na jedné uprchlické skupině jsme probíraly téma vztahu k rodičům. Pro ženy z Kavkazu bylo nepřijatelné, aby jejich rodiče strávili stáří v domově důchodců. Navíc většina žen se provdá podle muslimských tradic do rodiny manžela a stará se o tchyni. Tyto ženy byly pyšné na své tradice, na to, jak pečují o své rodiče a uctívají staré lidi vůbec. Najednou jedna z nich začala plakat - uvědomila si, že už asi své rodiče nikdy neuvidí, nepostará se o ně v nemoci, nebude truchlit s rodinou na jejich pohřbu... možná je i vojáci či bandité zabijí a žádný hrob mít nebudou. Snažila se zadržet slzy, ale nešlo to. Připomnělo mi to moji osobní zkušenost. Často myslím na to, jak muselo být mým rodičům, když před válkou utekli do Anglie a nechali tu své rodiče napospas Hitlerovi. Prarodiče chtěli mé rodiče zachránit, proto je do Anglie poslali. Sami však utéci nechtěli. Myslím, že podobné subjektivní pocity jako dnešní uprchlíci museli mít za války a po válce i moji rodiče - zvláště proto, že se (až na jednu výjimku) s mými prarodiči po válce už neshledali. Nikdy mi o tom neřekli ani slovo.
To mě přivádí k tématu mlčení v rodinách. K tabu, které - jak již víme - se i tak přenáší nevědomě na další generaci, které je "ve vzduchu" a objevuje se často v nočních můrách či v jiných projevech. Zakera z Afghánistánu, žena, s níž jsme se ze začátku domlouvaly rukama, nohama, ale hlavně srdcem, musela vždy svěřit své dvě invalidní dcery někomu na opatrování, aby mohla mluvit. Jakmile totiž začala před dětmi plakat, v brzké době dostalo jedno z nich epileptický záchvat. Zakeře v Afghánistánu vojáci před očima zabili malinké miminko i manžela. Pak napadli i ji, když chránila tělem ostatních sedm dětí. Se dvěma z nich se po této události v hrůzných podmínkách dopravila až do Čech a zbylé děti se snažila následně dostat k sobě. Když mi Zakera říkala, jak musí být statečná a jak nesmí plakat, uvědomila jsem si, že totéž je i časté židovské téma. Velmi často jsem ve skupině rodin po holocaustu i v individuální terapii slyšela: "O tom se u nás nikdy nemluvilo, z koncentráku se vyprávěly nanejvýš ty méně drastické historky. Rodiče byli vždy silní... neplakalo se". Vůbec téma kontroly citů je u obou skupin časté a vyplývá ze snahy vytlačit, spolykat či zakázat si pocity, aby vůbec bylo možné přežít. Tyto zakázané pocity se však často odrazí jinde, většinou v psychosomatických onemocněních. Uprchlíci i přeživší Židé a jejich potomci mají velmi často velké zdravotní potíže, ale lékaři při vyšetřeních nezjistí jejich zdroj. Obě skupiny velmi často trpí depresivními stavy.

Po dlouhé době se mi Zakera svěřila s tím, že v manželství nebyla spokojená. Jako městské dítě se provdala na vesnici a byla nešťastná z tradic, jimiž se musela řídit. I toto je u obou skupin téma, které bývá i během terapie dlouho tabuizováno. Jde o to, v jakých vztazích žili lidé před tragédií holocaustu či jinou tragédií. Jaká rodinná zatížení si s sebou nesli do koncentračního tábora nebo při útěku ze země původu. A jak si tyto vztahy idealizovali, či o nich naopak mlčeli poté, co o své blízké přišli. Zakera nakonec po mnoha letech dostala v České republice azyl a dokonce se jí podařilo dostat k sobě i zbylé děti. Byly to chvíle euforie a štěstí, po nichž však opět začala propadat do nemocí, do depresí. Cítila se osamělá, neměla si s kým ve svém rodném jazyce popovídat. Nakonec odešla se všemi dětmi do afghánské komunity do Německa. Připomíná mi to vyprávění jedné přeživší: často hovořila o tom, jak se oni, koncentráčníci, stále scházejí a vždy se vracejí ke společným zážitkům. Je to jejich život, jejich jazyk.

Vztek a strach z intimity

Na jedné skupině v uprchlickém táboře jsme se zabývaly neverbální technikou, při níž jedna z nás představovala bezmocnou a ležela bezvládně na zemi. Ostatní ženy se o ni okamžitě, samy od sebe začaly starat, pečovat o ni. Při následné reflexi v kruhu jsme se dostaly k tématu bezmoci. Odtud byl jen krůček k emocím, které bezmoc provázejí, tedy ke hněvu a vzteku - k jejich zpracovávání i k tomu, jak se projevují či neprojevují. Uprchlice byly většinou tradičně vychovávány k tomu, aby vztek kontrolovaly a neprojevovaly. Ale našla jsem zde i téma, které znám ze skupin rodin po holocaustu. A sice, že projevovat hněv je triviální, nedůstojné. Že hněv či vztek je určen jen pro věci zásadní a závažné, jako bylo prožité utrpení - a někdy ani pro to ne. V následnosti na tento postoj ovšem znám neudržitelné výbuchy vzteku - a to jak z rodin po holocaustu, tak z praxe s uprchlíky. U obou skupin jsou velkým problémem a zasévají velký zmatek do další generace, která jim většinou nerozumí.
Téma druhé uprchlické generace je pro mě velice bolestivé. Terezka, dvanáctiletá dcera Klémy, uprchlice z Angoly, trpí častými urputnými bolestmi hlavy jako její matka. Kléma je v uprchlickém táboře již přes pět let, bez muže. V Angole byla opakovaně znásilněna a ač velmi touží setkat se s manželem, má strach z intimity a tato nejistota se promítá na dospívající dceru. Jedna moje klientka mi vyprávěla, jak si po příchodu z nacistického koncentračního tábora jako žena nevěřila, neměla ráda svoje tělo, bála se intimity, a přitom toužila po nahrazení ztracené rodiny. V manželství však nebyla šťastná a téma strachu z intimity nevědomě přenášela na svoji dceru. Dvě děti z čečenské rodiny se pravidelně každou noc počurávají od doby, kdy zažily silné bombardování a mnoho týdnů trvající ukrývání ve sklepě. Často křičí ze spaní, mají noční můry. Ze své matky Zulji cítí nejistotu, stesk po domově, rodičích, obavy, co s nimi bude, když nedostanou azyl a budou muset pryč. Z otce Ali cítí nervozitu, nespokojenost, že nemá možnost uživit svoji rodinu, k čemuž byl vychován, podrážděnost, že by měl být doma a něco dělat proti těm hrůzám, co slyší v rádiu. Bydlí s pěti dětmi v jednom pokoji. Tradice jim přitom velí, že otec, který se svléká před dětmi, ztrácí autoritu. Těžko hledají chvilku ztišení k modlitbě. Oba se upínají na své děti, chlubí se jejich vysvědčením, v noci je však musí tišit, aby zahnali jejich křik. Uvědomují si, jak jejich dětem chybí prarodiče, kteří jsou tak důležití při vytváření rodinného zázemí. Je to zoufalé přežívání, čekání na azylové rozhodnutí. Nevědí, kdy a jak to skončí, obávají se, že se pravděpodobně budou muset vrátit do Čečny před skončením konfliktů a pronásledování. Jeden muž, přeživší holocaust, se zajímal o jejich příběh a říkal mi, že je to hrozná situace, že ví, co to je čekat každý den na transport.

Když maminka tolik vytrpěla

Znám dvě dospívající děvčata, která trpí mentální anorexií. Jedna je z Afghánistánu a druhá z Ruska. Obě jsou premiantkami třídy na české střední škole. Hamida, šestnáctiletá Afghánka, si pro sebe zakázala přidělávat mamince jakoukoli starost. Maminka je psychicky i fyzicky zničená šestiletým čekáním na azyl a i když se snaží, role se obracejí a pečující roli maminky přebírá spíše její dcera. I toto téma - nemohu mamince přidělávat starosti, když tolik vytrpěla - se často ozývá v podtextu v naší skupině rodin po holocaustu. Hamida mi vyprávěla, že si připadá ve škole jiná než ostatní: nemá finanční prostředky, aby se vyrovnala standardu, který je běžný u naší populace, ale hlavně svou odlišnost cítí. Spolužačky jí říkají, že je moc vážná. Znám tento pocit i u sebe. Již v dětství jsem nevěděla, proč beru věci moc vážně, jinak než ostatní. Teď už vím, že to je dědictví, které si nesu z domova, kde se o holocaustu nemluvilo, ale jeho fenomén byl trvale přítomen. Na třiadvacetileté půvabné Iráčance Neveen jsou silně závislí její rodiče. I když rodina u nás dostala azyl, jsou její rodiče naprosto nesamostatní a odkázaní ve všem, včetně překladu, na ni. V Iráku zažili hrůzné věci, proto si nedovedou představit vzájemné odloučení. Případný sňatek dcery by rodiče vnímali jako další ztrátu v rodině a dcera by opuštění rodičů vnímala jako zradu. Je to patová, nezdravá situace, připomínající též vztahové problémy a závislost v židovských rodinách, mezi první a druhou, poválečnou generací. Když si například vezme uprchlík za ženu Češku, je situace většinou obzvláště složitá. Znám několik takových párů. Žena se nejen musí srovnat s odlišným náboženstvím, s odlišným postavením ženy v jiné kultuře, ale také například i s projevy traumat, které si muž v sobě nese. Ramzan například neustále reaguje s obavami i výčitkami na zprávy přicházející z Čečny a jeho česká žena, která se mu snaží být oporou, je již velmi vyčerpaná. Pro Ramzana - a následně i jeho ženu - je nejtěžší pocit, že v naší společnosti není přijímán jako rovný mezi rovnými. Je hrdý, nedá to na sobě znát, ale projevy xenofobie a netolerance jej ponižují. Podobné pocity se probírají na skupinách rodin po holocaustu: pocit jinakosti i pocit rozhořčení či úzkosti z netolerantních, mnohdy antisemitských projevů.
Ráda bych skončila historkou, která zvláštním způsobem propojuje současnou uprchlickou a válečnou i poválečnou židovskou tématiku. Asi před čtyřmi lety, když u nás bylo mnoho uprchlíků z Afghánistánu, přišly na skupinu ženy, které přijely nedávno. Byly zbídačelé a měly nutkavou potřebu vyprávět o hrůzách, které zažily. Byly ve skupině v naprosté většině, zbývající ženy z ostatních zemí byly netrpělivé, až agresivní. Jedna Arménka se mě popuzeně zeptala: "A to si sem vezmete všechny Afghánky, když tam ta válka nepřestane?" Do hrobového ticha jsem po delší době řekla: "Ano, když to bude potřeba. Víte, já jsem Židovka a koho z mé rodiny nepřijala jiná země, ten byl zavražděn v koncentračním táboře." Arménka se hned omlouvala, že to tak nemyslela, že jí ujely nervy. Bylo cítit, jak napětí povoluje a ženy se vzájemně sbližují. Skupinu jsme nakonec ukončily zpíváním a tancem, které jsou úžasným katalyzátorem.

Ve výčtu podobností bych mohla pokračovat. Proč vám ale vlastně nabízím srovnání těžkostí a obtíží těchto dvou skupin? Uvědomuji si, že nemám sílu zabránit všem krutostem, které se po zeměkouli dějí. Mohu se však alespoň pokusit zúročit naše zkušenosti z projektu Rodiny po holocaustu, snažit se terapeuticky pomoci těmto lidem a zpracovávat jejich tragédie dříve než za padesát let. Nabídnout jim, především ve skupinách, náhradní domov, přijetí a podporu.

Obracím se tímto na další terapeuty, kteří cítí spřízněnost osudů a jejich následků u obou skupin, aby v rámci svých možností pomáhali uprchlíkům zpracovávat jejich traumata a předcházet tak, pokud možno, jejich přenosu na další generace.