Získávání kvalifikovaných pracovníků v zahraničí

(vybrané informace o Německu, Austrálii, Kanadě, Spojených státech a Velké Británii)

Většina rozvinutých zemí se v devadesátých letech začala uzavírat uprchlíkům, ale zároveň otevírat imigrantům, kteří přinášeli jistou odbornost. Některé země (např.Austrálie) mají programy zjednodušeného přístupu kvalifikovaných pracovníků k pracovním vízům a pobytovým vízům již velmi dlouho, jiné (např. Německo a Velká Británie) začaly s aktivním náborem kvalifikované síly mezi cizinci teprve ve druhé polovině devadesátých let. Snadnější přístup do země pro movité nebo kvalifikované lidi není ničím novým. Jde naopak o jeden z typických znaků migrace napříč historií.

Obecně existují dva modely získávání kvalifikovaných pracovníků: buď jde o programy, které zvýhodní vybrané profese, takže lidem s požadovanou kvalifikací udělí hostitelská země vízum. Vízum je časově omezené a ne vždy je možné po jeho vypršení požádat o jinou formu pobytu. Druhý model otevřeně počítá s tím, že držitel pracovního víza získá v budoucnosti jiný status - dlouhodobý nebo trvalý pobyt. V takovém případě se logicky zohledňuje také schopnost integrace konkrétního člověka.

Odliv nebo cirkulace mozků?

Pro odchod odborníků ze země, která tím výrazně ztrácí, se vžilo označení odliv mozků - brain drain. Ve vyspělých zemích se však hovoří spíše o brain circulation. To je stav, kdy odchod kvalifikovaných odborníků danou zemi výrazně neohrozí, ale ve vysoce specializovaných oblastech (biotechnika, genetika, IT apod.) může být ztráta citelná. Nejčastěji se zmiňuje v souvislosti s odchodem specialistů z evropských zemí a především Kanady do USA. Někdy se objevuje i termín brawn drain, a to zejména ve spojení s odchodem talentovaných sportovců do zemí, které nabízejí lepší podmínky. Méně často se toto označení používá v souvislosti s odlivem nekvalifikované síly, což je zase případ afrických států.

Materiály OECD uvádí, že v zásadě neexistují data dokládající, kolik lidí se během roku zapojí do mezinárodní migrace ve snaze najít lepší práci. Obecně platí, že z mobility kvalifikovaných pracovníků plynou větší výhody bohatším zemím. Zároveň ovšem také méně rozvinuté země, které kvůli odchodu elit ztrácejí, mohou z odborníků v zahraničí dlouhodobě těžit. Podle časopisu Economist generuje každý dolar poslaný z USA další 3 až 4 dolary v Mexiku, podle údajů IMF rozvojové země získávají takto ročně kolem 60 miliard USD. Přestože je vysoce obtížné získat relevantní data, podle informace uveřejněné původně britským ministerstvem zahraničí, že populace narozená v zahraničí platí v Británii asi o deset procent více na daních a poplatcích, než kolik dostává zpět. Podle údajů Americké národní rady pro výzkum (NRC) zaplatí průměrná rodina imigrantů v USA během života na daních o 20 až 80 tisíc dolarů více než z federálních a státních rozpočtů dostane zpět.

Německo:

V roce 2000 bylo v Německu legálně 7,3 milionů cizinců, což je celých devět procent celkové populace. Oněch devět procent se vztahuje na ty, kteří nemají německé občanství. Německo, na rozdíl od USA nebo Kanady, uznává ius sanguinis, tedy nárok na občanství na základě německé krve. Narození na německém území rodičům, kteří nejsou Němci, proto nezaručuje nárok na občanství. Proto jsou v Německu i přistěhovalci druhé generace vedeni jako „cizinci“. V roce 2000 pobývalo kolem 40 procent cizinců v Německu déle než 15 let. Naopak narození v USA nebo Kanadě zaručuje občanství bez ohledu na to, jaké národnosti byli rodiče, případně, zda byli v zemi legálně.

Každý rok přichází do země asi 250 000 lidí v rámci sloučení rodiny, kolem 80 tisíc žadatelů o azyl a asi 100 000 etnických Němců. V srpnu 2000 představila německá vláda program tzv. zelených karet pro zahraniční softwarové a IT specialisty. V té době se odhadovalo, že je v této oblasti asi 25 % neobsazených míst. Vláda předpokládala, že projekt poběží dva roky, nakonec jej prodloužila na 3 roky. Program počítal s rozdělením asi 20 000 pracovních povolení a pětiletých pobytů pro neevropské zájemce. Během prvního roku bylo vydáno přes 10 000 karet (respektive razítek v pasu), ale v následujících letech se počty žadatelů snížily, takže celkově bylo k červnu 2003 vydáno něco přes 14 560 zelených karet. Karty bylo možné vyřídit během 10 pracovních dní, zatímco vyřízení normálního víza může trvat až dva měsíce. Německá vláda chystala další program, který by na zelené karty navazoval, ale protože jeho spuštění letos v létě se opozdilo, zůstávají zelené karty platným programem až do 31.12.2004.

Austrálie:

Přes 70 000 imigrantů (80 610 v 2000-2001), kteří získávají v Austrálii každoročně trvalý pobyt, spadá do jedné ze dvou imigračních kategorií. Asi polovina získá různá víza v rámci schématu Programu kvalifikovaných migrantů nebo Programu obchodních migrantů. Tato víza jsou navázána na získání trvalého pobytu. Druhá polovina připadá na sloučení rodin a přesídlení nebo návraty bývalých občanů nebo rodiny Novozélanďanů.

Bodový systém, typický právě pro Austrálii, hodnotí způsobilost k získání víza trvalého pobytu na základě doloženého vzdělání (odbornosti), zdravotního stavu, věku, finančních prostředků, znalostí angličtiny a příbuzných nebo obchodních kontaktů v zemi.

Austrálie nabízí řadu typů víz, v rámci Skill Matching Scheme mohou zájemci od roku 1999 vložit údaje o odbornosti do databáze, z níž čerpají zaměstnavatelé nebo vládní agentury, pokud si přejí takového člověka navrhnout k udělení víza. V roce 2003 zavedla Austrálie ještě zvýhodněná opatření pro ty, kteří v zemi žili na dočasné obchodní vízum. V případě, že je firma nebo společnost úspěšná a její majitel nebo ředitel žije v Austrálii více než dva roky na dočasné vízum, může zažádat o vízum trvalého pobytu pro kvalifikované pracovníky.

Kanada:

Kanada přijímá relativně vysoké procento imigrantů, jako stát nabízí štědrý sociální systém a imigrace je obecně vnímána převážně pozitivně. To vyplývá z toho, že přijímacím procesem projdou jen ti, kteří získají dostatečný počet bodů v přistěhovaleckých testech. Cílem testů je ověřit, zda jsou žadatelé pro zemi ekonomickým přínosem. Dalším důvodem pozitivního vnímání migrace v Kanadě je minimální ilegální migrace. To je dáno prostou geografickou polohou, Kanada sousedí pouze s velkým státem, který je jasně imigrační. Pokud jde o uprchlíky, považuje Kanada Spojené státy za bezpečnou zemi, takže také neuděluje azyl nikomu, kdo do země přicestoval skrze USA. Kanada je jednou z mála zemí, které utrácejí více za integraci imigrantů, než za výkon imigrační a azylové politiky.

S přispěním organizace, která od roku 1992 sdružuje kanadské softwarové odborníky a společnosti a zaměřuje se na mapování lidských zdrojů v této oblasti na území Kanady (Software Human Resource Council), byl v roce 1997 spuštěn Software Development Worker Pilot Program (SDWPP). Kanada nabídla snazší možnost získat pracovní povolení kvalifikovaným IT pracovníkům. V říjnu 1998 byl navíc zahájen doprovodný projekt pro manžele/ky odborníků, kteří přicházejí do země v rámci uvedeného programu. Doprovodný program umožnil partnerům vstup do země a snazší přístup na kanadský pracovní trh. Evaluace pilotního projektu SDWPP vyhodnotila program jako nejefektivnější vzhledem k vynaloženým nákladům. Délka pracovního povolení se pohybovala kolem 15 měsíců, přičemž udělené vízum nebylo předstupněm k získání dlouhodobého nebo trvalého pobytu. Zaměstnávání cizinců je v Kanadě možné i v jiných profesích, ale v tom případě je nutné mít záruku budoucího kanadského zaměstnavatele, že vyčerpal možnosti najmout na dané místo kanadského občana a že zaměstnání cizince umožní udržet nebo rozšířit nabídku pracovních míst.

Pro hodnocení kvalifikace zvolila Kanada také bodový systém. V poslední době se právě bodový systém stal terčem veřejné kritiky, protože v dotazníku se započítává i kvalifikace manžela nebo manželky. (Médii navíc proběhl případ kvalifikovaného biochemika s PhD. a osmi lety praxe na německé prestižní univerzitě, který získal pouze 72 bodů v bodovacím systému, protože jeho paní měla jen střední školu a žádnou praxi). Dalším problémem je skutečnost, že za přihlášku do systému se platí. Jenže těm, kteří se přihlásili podle starých pravidel, ale neodpovídají novým, nebyly peníze vráceny, což vyvolalo u veřejnosti další nevoli. Nová pravidla byla pravděpodobně vytvořeno proto, aby se využilo práce cizinců, kteří již v Kanadě žijí.

V době mezi červnem 2002 a únorem 2003 se v rámci programu přihlásilo 26 000 lidí, což představuje pokles o 75 procent oproti stejnému období předcházející rok. V současnosti se čeká, že letos bude naplněno asi 67 000 míst, což je výrazně méně než se na tento rok plánovalo (150 000). Není ovšem jasné, zda nakonec místa nebudou obsazena těmi, kteří se přihlásili v předcházejících letech. Vzhledem ke geografické a demografické situaci v Kanadě je možné získat více bodů v hodnocení, pokud žadatelé souhlasí s tím, že budou žít v odlehlejších částech země, které se potýkají s nedostatkem odborníků. Zatím žije 52% imigrantů v Torontu, 15% ve Vancouveru a 11% v Montrealu. Do Kanady přichází ročně pracovat asi 100 000 lidí, z nichž asi deset procent připadá na IT profese. Jedním z důvodů, proč Kanada také potřebuje softwarové specialisty, je odchod samotných kanadských odborníků do USA. K červenci 2000 odešlo do USA přes 62 000 Kanaďanů, dvakrát více než pět let předtím.

Spojené státy americké:

USA nabízejí celou škálu nejrůznějších typů víz, obecně je lze dělit do dvou skupin:

• na ne-imigrační víza, což jsou víza dočasná,
• víza imigrační, což jsou víza trvalého pobytu.

Imigrační víza mohou být udělena na základě:

 1) sloučení rodiny, včetně uznaného uprchlíka (2)

 2) výhry v imigrační loterii (asi 50 tisíc ročně)

 3) mezinárodní adopce

 4) zákona na ochranu proti násilí na ženách

 5) registrace (vychází z imigračního zákona a týká se těch, kteří přišli do země před rokem 1972, nemají jinak nárok na americké občanství, ale chtějí svůj status zlegalizovat).

Dvě cesty k získání trvalého pobytu vedou přes: (7) zaměstnanecké vízum a (8) vízum pro investory. Kvóty na imigrační víza (pracovní zelené karty) jsou v současnosti stanoveny na 140 000 ročně.

Pod ne-imigrační víza umožňující pouze krátkodobý pobyt v zemi spadají obchodní a turistická víza, studentská víza, časově omezená pracovní víza, víza pro občany zemí NAFTA a další. Na neimigrační víza nejsou celkově žádné kvóty, ale existují omezení v jednotlivých typech víz.

Největší kategorií příchozích do USA (přes 70%) tvoří rodinní příslušníci amerických občanů, kteří zažádají vládu o umožnění vstupu. Druhou skupinou jsou držitelé imigračních zaměstnaneckých a pracovních neimigračních víz a členové jejich rodin (12 procent), asi 7 - 9 procent připadá na uprchlíky.

Odborné profese, zejména specialisté IT, mají nárok na vízum typu H-1B, což je neimigrační typ víza. Kongres už v roce 1990 stanovil na tato víza roční kvóty na 65 000 ročně. V té době byl ovšem ještě daleko boom softwarových společností. V polovině devadesátých se však už stanovená kvóta vyčerpávala během prvních pěti měsíců roku. Imigranti sice tvoří asi 10 procent americké populace, ovšem ve vysoce odborných oborech (vývojoví inženýři a vědci s tituly PhD.) je jejich podíl asi 30 procent. Uvádí se, že více než jedna třetina inženýrů v Sillicon Valley se narodila v zahraničí. Kvóty na víza pro kvalifikované pracovníky byly nakonec v roce 1998 zvýšeny na 115 000 s tím, že se v roce 2003 zase vrátí na původních 65 000. Obecně je možné přecházet mezi různými typy ne-imigračních víz a je možné přejít z ne-imigračního do imigračního statutu.

Velká Británie:

Migranti mohou přijíždět do Velké Británie legálně na základě jedné z pěti možností:

1) systému pracovních povolení

2) různých kategorií pracovně-profesních schémat jako jsou například sezónní práce, podnikové stáže, konzultantské smlouvy

3) jako studenti

4) v rámci azylového systému

5) sloučení rodiny

Systém pracovních povolení byl v říjnu 2000 novelizován. Byla například prodloužena doba některých typů povolení až na dobu pěti let. Nyní fungují ve Velké Británii čtyři programy pro pracovní migranty. Dva jsou zaměřené na kvalifikované pracovníky a dva na nekvalifikované. Britský zaměstnavatel může zažádat o pracovní povolení pro člověka, který není občanem EU, skrze organizaci Work Permits UK. Jde o vládní agenturu napojenou na Ministerstvo pro vzdělávání a zaměstnanost. Každý rok je podáno asi 150 000 žádostí, z nichž asi 90 procentům je vyhověno. Druhý program (Highly Skilled Migrant Programme) představilo v lednu 2002 britské Ministerstvo vnitra. Před zahájením programu nebylo pro cizince, který by neměl britské příbuzné nebo předky, možné přijít do země a až tam hledat práci. To nyní program, jehož pilotní část trvala dvanáct měsíců, umožnil. Program měl ulehčit mobilitu kvalifikovaných lidí, ale nebyl přitom součástí schématu udělovaných pracovních míst a nespadal ani do programu jiných obchodních kategorií víz (nevyžaduje se investiční plán nebo strategický rozvojový plán společnosti). Programu se může účastnit neomezený počet cizinců, kteří získají alespoň 75 z celkových 100 bodů v testu. Platnost víza je jeden rok. Bodový systém zvýhodňuje žadatele podle dosaženého vzdělání, let praxe, úspěchů v oboru a předchozích příjmů. Zvláštní zvýhodněnou kategorii tvoří navíc praktičtí lékaři a sestry, kterých je v Británii citelný nedostatek. V kategorii dosaženého vzdělání mohl získat žadatel maximálně 30 bodů za PhD., 25 za magisterský titul a 15 za středoškolské vzdělání. V kategorii lze obdržet 15 bodů za minimálně pět let pracovní zkušenosti v oboru (3 roky pro držitele PhD.) Dalších 10 bodů dostane žadatel s minimálně dvěma lety praxe ve vyšší (senior) pozici anebo ve specializované funkci v daném oboru. Dosažené finanční ohodnocení se klasifikuje s ohledem na minimální a průměrné mzdy v různých zemích. V roce 2002 bylo do programu zařazeno 1 300 žádostí. Programu se mohou účastnit cizinci uvnitř státu i mimo území Velké Británie. Lidé, kteří na základě programu přijdou do VB, nemají nárok na veřejné fondy. Rodinní příslušníci (manželé, manželky a děti do 18 let), mohou také zažádat o vstup do země spolu s uchazeči. Pokud je vyhověno i jejich žádosti, mohou v zemi pracovat. Od ledna 2003 funguje v Británii revidovaný program, který na pilotní program navazuje.