Zákon provádí v českém právním řádu Úmluvu o právním postavení uprchlíků. Důvody pro udělení azylu zná zákon čtyři: A) obecně mezinárodně přijímaná definice Ženevské úmluvy z roku 1951, tedy prokázání odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v cizincově vlasti, B)uplatňování politických práv a svobod (dle článku 43 Listiny základních práva a svobod), C) sloučení rodiny (s osobou, které byl udělen azyl), D) humanitární důvod. Zákon upravuje komplexně právní postavení cizinců, kteří požádali o azyl (žadatelů o azyl) nebo kterým byl azyl udělen (azylantů): vstup a pobyt na území, práva a povinnosti osob s tímto statutem, řízení o udělení azylu, státní integrační program a přijímací, pobytová a azylová integrační střediska. Zákon začal platit současně s novým zákonem o pobytu cizinců od 1.1.2000 a přiblížil úpravu azylu v českém právu normám platným ve státech Evropské unie (i terminologicky: azylant namísto uprchlíka, dále např. zavedením pojmů bezpečná země původu a bezpečná třetí země, s kterými zákon spojuje možnost zamítnout bez provádění dalšího řízení žádost o udělení azylu jako zjevně neodůvodněnou). Zákon byl naposledy novelizován v únoru 2002, novela je připojena mezi souvisejícími dokumenty.