Češi si již zvykli na to, že práci, kterou sami dělat nechtějí, často vykonávají cizinci. Donedávna to byli hlavně lidé z Ukrajiny, ale kvůli obtížnosti získávání víz a po vstupu nových zemí do EU je na mnohých těchto místech vystřídali pracovníci z Rumunska a Bulharska, kteří mohou v české republice pracovat bez jakéhokoliv omezení. Tato práce probíhá mnohdy mimo pozornost veřejnosti, ve skladech, na polích, v továrnách, na stavbách apod. Není jasné, kolik takových zaměstnanců u nás působí, neexistuje přesná evidence, mluví se o tisících. Jaké jsou pracovní podmínky těchto lidí, které k nám i do dalších zemí EU často žene chudoba, vysoká nezaměstnanost v jejich zemi či výdělky, za které nemohou své rodiny uživit? Na zodpovězení těchto otázek se soustředil výzkum Diakonie ČCE – Střediska celostátních programů a služeb (dále SCPS), který mapoval pracovní podmínky rumunských, bulharských a moldavských pracovníků pohybujících se převážně na nízkokvalifkovaných pracovních pozicích. Mezi hlavní poznatky z dvou stovek analyzovaných dotazníků patří, že dvě třetiny respondentů se potýkaly se závažnými pracovně - právními problémy. Šlo zejména o potíže při vyplácení mzdy, placení dodatečných poplatků pracovním agenturám, o podmínky na pracovišti, špatné ubytování, slovní i fyzické násilí apod. Často byly zmiňovány obtížně splnitelné pracovní normy, nastavené tak, že reálné výsledky neodpovídaly těm slibovaným. Normy se také často měnily v průběhu práce. Jako výrazně problémovější se ukázalo agenturní zaměstnávání oproti zaměstnání přímo zaměstnavatelem.