Útok ve Vídni: Selhal multikulturalismus? Jaké jsou limity, za které už nesmíme jít?
Vždy když dojde k podobnému útoku, dostávám jako ředitelka Multikulturního centra Praha otázku a upřímně se i já ptám sama sebe: „Není to skutečně důkaz toho, že multikulturalismus selhal?“ Odpovídám, že ne. Okamžitě však dodávám, že v žádném případě nelze tvrdit, že multikulturní soužití není obtížné a v některých aspektech problematické. Co tedy lze a co naopak nelze tolerovat? A na to odpovídám jednoznačně – nulová tolerance se musí vyhlásit nejen islámským fundamentalismem motivovanému násilí, ale veškerému kázání a agitaci postojů, které jsou v rozporu s evropskými ústavními principy. Teď opouštíme oblast soužití odlišných kultur a dostáváme se do oblasti zákonného a nezákonného. A v této oblasti už opravdu není prostor pro diskuzi.
Naše soužití s muslimy by neměly komplikovat „kulturní záležitosti“ jako dobrovolné nošení šátku, halál (a tím pádem i košer) porážka, jaký kdo slaví svátek, co pije nebo nepije či existence mešity v sousedství. To vše jsou svobody garantované naším právním řádem. Diskutovat ale už nesmíme nejen o projevech násilí, ale také o hlásání tezí, které jsou s tímto právním řádem v rozporu. Nesmíme připustit a často i z ekonomických důvodů (viz investice Saúdské Arábie v Bosně a Hercegovině) přivírat oči nad působením salafistických kazatelů, kteří jsou vysíláni do světa hlásat své extremistické pojetí islámu.
Řešením není zakázat islám či o něm přestat mluvit. Pohoršovat se, když se ve škole evropské děti dozvědí základy islámu nebo tam přijde vyprávět muslimský lektor (ideálně se zástupci dalších náboženství). Naopak! O islámu musíme mluvit co nejvíc. Víc se s ním často potřebují seznámit i sami mladí muslimové, kteří se v rámci působení různých radikálních skupin a extremistických kazatelů dozvědí pokřivené verze, které s islámem samotným a jeho výklady, které například hlásá náboženská autorita káhirská univerzita Al-Azhar, nemají nic společného. Je dokumentováno mnoho případů působení vězeňských imámů, kdy mladí lidé teprve v ten moment poznali, v čem učení islámu spočívá a jaké karikatuře vlastního náboženství předtím věřili.
Dezinformace a dezinterpretace islámu je něco, co bují na obou stranách současného konfliktu, tedy mezi muslimy i většinovou společností. A v tomto momentě si musíme říci, že je to i naše společnost, kdo do tohoto konfliktu „přilévá olej“. Děje se to ze stejného důvodu, který jsem popsala výše – chybí nám informace a často uvěříme některé vyhrocené, zkarikované verzi. A to se netýká jen islámu, ale i ostatních náboženství a jinakosti. Jen se zkusme zamyslet, kolik procent (v tomto případě zejména naší české ateistické společnosti) by dalo bez zaváhání rovnítko mezi kněz a pedofil (často bez rozlišení, zda jde o katolického kněze s celibátem nebo protestanského pastora s rodinou). Nebo pomocí jakých předsudků a karikatur je vykreslována romská či LGBT+ komunita. Prim v budování těchto šablonovitých představ o islámu hrají příslušníci krajní pravice, kterým bohužel v posledních letech začali přizvukovat i někteří politici mainstreamových politických stran. Šum, předsudky a dezinterpretace často doplňuje i reálný pocit ohrožení muslimských komunit, když jsou na ulicích napadány ženy s šátkem, či pravicoví teroristé útočí na mešity.
K pocitu ohrožení je nutné přidat i nezpochybnitelný pocit vykořenění, který často zažívají mladí lidé z migrantských komunit. O sociálních příčinách radikalizace už nikdo nepochybuje. Segregované školy, odsouvání migrantů na špatně placené pozice, institucionální rasismus, to vše jsou faktory, které u samotných mladých muslimů k zesílení jejich pocitu odlišnosti i k přijetí oné nálepky „zlého muslima“. Obrácení se k náboženskému radikalismu je prostě obdobně patologickým jevem motivovaným podobnými pohnutkami jako kriminalita či drogová závislost. Teroristická organizace zvaná Islámský stát byla sice defacto poražena, ale my si neuvědomujeme, jak silné a skvěle psychologicky propracované dezinformační kampani jsou vystaveni mladí muslimové ze strany emisarů tzv. Islámského státu.
Nikdo neupírá muslimům právo vyjádřit pohoršení nebo nesouhlas nad karikaturami jejich Proroka. Ať se obrátí na soud, ať demonstrují. Ale naše společnost je vystavěna na svobodě projevu a tu je nutné bránit. V rámci svobody projevu a vyznání zde mohou žít všichni lidé bez ohledu na vyznání, rasu nebo etnický původ. Všichni mohou svobodně hlásat své názory. Jenže je tu jedno velké ALE, tyto názory nesmí být v rozporu s právními principy evropských zemí a nesmí ohrožovat někoho jiného nebo mu třeba upírat právo veřejně působit. Integrace musí být oboustranný proces. Nelze žít v evropské zemi a přitom odmítat její základní principy. Jedním z principů islámského náboženského práva je povinnost řídit se zákony země, ve které žiji. Pokud jsou tyto zákony v rozporu nebo já je vnímám jako překážku k praktikování islámu, měl bych se odstěhovat.
Pokud jsou hlásány názory v rozporu s právními principy, máme jako společnost povinnost se bránit. Masivnějším monitoringem sociálních sítí a zde šířených extremistických agitací a dezinformací, sledováním podezřelých nebo zákazem vstupu do země pro radikální imámy. Tato opatření se nám ale nepodaří uskutečnit bez vynikající znalosti kultury, jazyka a islámu. A právě zde jsou díky svým znalostem našimi spojenci „běžní muslimové“, kterých je většina a opravdu nechtějí nic jiného než v poklidu žít svůj každodenní život.
Zdroj ilustrace: https://imgur.com/xqaYDrL