Seriál Chalífát se zamýšlí nad příčinami islámské radikalizace mladých lidí ze západních zemí
Před dvěma lety jsem měla pro jednu evropskou organizaci, která se věnuje demokratickému vzdělávání, zpracovat report o českých státních koncepcích prevence radikalizace mládeže. Moje překvapení bylo, když jsem radikalizaci (v případě České republiky tehdy rozdělenou na pravicovou a levicovou) nalezla v úhledném balíčku spolu s dalšími sociálně patologickými či psychologickými jevy jako užívání drog, promiskuita, poruchy příjmu potravy nebo působení sekt. Tehdy mi přišlo toto zařazení úplně nesmyslné, ale právě seriál Chalífát z produkce švédské televize mi přinesl uvědomění, že většina těchto jevů včetně náboženského islámského radikalizmu pramení ze stejných pocitů vykořenění, beznaděje, nepřijetí, a to vše hojně přiživované pubertální revoltou.
Je nezpochybnitelným faktem, že se v řadách bojovníků Daeš tzn. „islámského státu“ nacházelo velké množství mladých lidí ze západní Evropy či skandinávských zemí, a to nejen mladých mužů, ale i žen, které se vzhlédly v představě stát se manželkou bojovníka. Příběh, který sledujeme v seriálu, bohužel kopíruje příklady radikalizace ze skutečného světa a autorům opravdu jen stačí popisovat a rozvíjet autentické osudy. Sestry Sulle a Lisha v seriálu by se stejně tak mohly jmenovat Ayan a Leila, což byly dvě Norky somálského původu, které podlehly stejné manipulaci ze strany emisarů ISIS, a jejichž příběh popisuje reportážní kniha z produkce Voxpot Dvě sestry.
Nebudu líčit děj a strhující zápletku seriálu plného překvapivých zvratů, ale ráda bych se soustředila na několik momentů, které mě obzvláště oslovily. Příběh začíná v prostředí školy, která je několikrát popsaná jako přistěhovalecká. I když disponuje zázemím, o kterém by se nám ani nesnilo, včetně sociálních pracovníků, asistentů, ovládá většinu studentů pocit zmaru, otupělosti a rezignace, kdy pro sebe nevidí jinou budoucnost než v podřadných manuálních profesích. Jako nákaza se v těchto segregovaných školách šíří přesvědčení, že na kvalifikované pozice nikdy nedosáhnout, protože se přece jmenují Omar nebo Fatima a dobré postavení jako třeba práce u police je vyhrazena pouze pro „bílé“ Švédy. Což zpochybní druhá dějová linie seriálu, kde v jednotce švédských tajných služeb sledujeme hned několik policistů s migračním původem.
Může se stát, že škola je (a ne zrovna vyrovnanou) protiváhou působení tradičně nábožensky orientované rodiny. V seriálu je ale velmi dobře popsána situace, kdy mladé ženy pocházejí z arabské rodiny, která se ze všech sil snaží asimilovat – mluví mezi sebou pouze švédsky, ženy nenosí šátek, otec rodiny se dokonce explicitně od islámu odvrátil. A v tento moment se spojí (oprávněný či neoprávněný) pocit nepřijetí většinovou společností s pubertální revoltou a příchutí zakázaného ovoce. Pokud je můj arabský původ a islám to špatné, kvůli čemu mě společnost nepřijme, udělám z toho něco, k čemu se upnu.
Zároveň seriál ukazuje, že opravdu není jen „jeden islám“. Můžeme sledovat ateistu muslimského původu, sekulární muslimy, kteří svou víru prožívají zhruba tak, jak ji prožívá průměrný nevěřící Čech, jenž slaví Vánoce, zbožné muslimy, kteří se snaží respektovat právo šarí'a ve svém každodenním životě, ale bez rozporu se zákony země, kde žijí, v seriálu vidíme i teroristy, schopné ve jménu islámu zabíjet nevinné. Zeptejme se sami sebe, koho z těchto několika skupin vídáme v médiích? Nejsou to náhodou především ti poslední zmínění?
Dalším vynikajícím momentem je, že pro islámskou radikalizaci vlastně není ani tak nutný migrační původ. Postava emisara Islámského státu Ibbeho kromě radikalizace dívek působí i na Jacoba a Emila, dva bratry-rodilé Švédy, kteří se mají stát pachateli teroristického útoku. Jacob je zlodějíček, opilec, výtržník a chronický potížista z nefunkční rodiny, který se k islámu dostal během svého pobytu ve vězení. I v jeho případě to opravdu není jeho etnický původ či náboženství, co jej přivede k radikalizaci, ale nepřijetí a beznaděj. První řešení, které by se nabízelo, potírat ve věznicích všechny projevy islámu, by nefungovalo, zvýšilo by to jeho atraktivitu jako něčeho zakázaného a navíc by zákaz určitého náboženství byl v rozporu právě s tolerancí a respektu k lidským právům, na které jsme právem pyšní v naší euroamerické civilizaci. Mnohem efektivnější je působení tzn. vězeňských imámů, vystudovaných na evropských univerzitách, kteří dobře znají Korán a jsou schopni vyargumentovat, že to, čemu dotyčný věří, ve skutečnosti není vůbec islámské.
Celým seriálem se jako červená niť táhne ještě jeden, podle mého názoru nejděsivější motiv. Postavy se upnuly k islámskému radikalismu jako k něčemu, co dá jejich životu smysl. K něčemu, co dá snadnou odpověď na jejich smutek a beznaděj. K ideálnímu světu, vylíčenému v těch nejrůžovějších barvách, což je umocněno ještě propracovaným psychologickým působením emisarů ISIS a profesionálně natočenými propagačními videi. V nich se zdůrazňují vznešené pojmy jako solidarita, hrdinství či rodinné hodnoty a centrum Islámského státu Rakka je vylíčeno jako prázdninový rezort s palmami a luxusně zařízenými pokoji.
Na to, jak takovým případům předcházet, bohužel neexistuje jednoduchá odpověď. Je však poměrně snadné pojmenovat, co k nim přispívá. Vyloučení, vzájemné předsudky, nepřijetí většinovou společností, segregované školy. Jedinou cestou jsou pomalé, drobné krůčky, práce na tom, aby se mladí lidé bez ohledu na jejich etnický či náboženský původ cítili platnými, rovnoprávnými a aktivními členy společnosti, ve které žijí.
Foto: netflix.com