V zajetí extremistů

Ve čtvrtek 29. října otřásl Francií další teroristický útok. Cílem se tentokrát stali věřící v katolickém kostele Notre-Dame v jihofrancouzském letovisku Nice, které napadl muž ozbrojený nožem. Oběťmi mladého útočníka se stali tři lidé – pětapadesátiletý kostelník Vincent Loquès, původem brazilská pečovatelka Simone Barreto Silva a šedesátiletá žena, jejíž jméno dosud policie nezveřejnila.

K incidentu došlo jen necelé dva týdny poté, co jiný útočník ve městě Conflans-Sainte-Honorine nedaleko Paříže popravil středoškolského učitele Samuela Patyho. Oba zločiny byly podle všeho nábožensky motivované a nejspíš souvisely s dlouholetým sporem o karikatury Proroka Mohameda.

Publikaci karikatur satirickým týdeníkem Charlie Hebdo před pěti následoval útok na pařížskou redakci časopisu, při kterém zemřelo dvanáct lidí včetně šéfredaktora. Karikatury Mohameda se od té doby nejen pro sekulární Francouze staly symbolem boje za svobodu slova a médií. Právě v tomto kontextu je měl svým studentům Samuel Paty představit, za což zaplatil životem.

Náboženství v sekulární zemi

Nábožensky motivovaný terorismus se stal ve Francii v posledních letech nejvážnější bezpečnostní hrozbou a zároveň tématem, které ještě zvyšuje napětí ve společnosti, už tak provázené problémy s integrací a sociálním vyloučením částí přistěhovalců a jejich potomků i nejmladší generace obecně. Ekonomické nerovnosti už před dvěma lety vyústily v živelné protesty hnutí žlutých vest.

Náboženství je navíc v zemi historicky citlivé téma: Francie se nejpozději od roku 1905 definuje jako přísně sekulární, laický stát, kde jsou projevy víry vytlačené z veřejného prostoru a symboly různých vyznání nesmí viditelně nosit žáci škol ani státní zaměstnanci. V minulosti se proti tomuto pojetí vztahu mezi státem a církvemi vymezovali zejména konzervativní katolíci, od konce minulého století je vystřídali konzervativní muslimové z početně se rozrůstajících imigrantských komunit a samozřejmě i z řad konvertitů.

Především radikální až extremistické pojetí islámu, mnohdy šířené a štědře financované kleriky a organizacemi ze zahraničí, je sekulárními Francouzi považováno za životní ohrožení ideálů republiky. Zároveň se ale stálo živnou půdou pro extrémní pravici, která se sice zaklíná laickým státem, avšak zároveň se nostalgicky odkazuje na předrevoluční křesťanskou minulost a tvrdí, že islám ze své podstaty nemá ve francouzské společnosti místo.  Fakticky z ní tak vylučuje milióny muslimů, často žijících v zemi po několik generací, kteří se ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny krajní pravice a islámského fundamentalismu.

Vzestup krajní pravice

Krajní pravice v posledních dvaceti letech posilovala na politické scéně a už dvakrát se její představitelé dostali na dohled prezidentského paláce. Mnozí umírnění muslimové navíc mají pocit, že islamofobní postoje pronikly také do mainstreamové politiky – zákazy burkin na plážích nebo hidžábů ve školách byly zpravidla obhajovány odkazem na sekulární charakter státu, ale jejich cílem byly zjevně symboly spojené výlučně s islámem, nikoli s ostatními náboženstvími.

Šátek se mimochodem stal neakceptovatelným nejen ve státní sféře, jak je tomu ostatně i v mnoha muslimských zemích. Nespočet případů z pracovního prostředí ukazuje, že jeho nošení dnes u řady zaměstnavatelů znamená ztrátu místa, ani nemluvě o narážkách a urážkách, se kterými se ženy setkávají na ulicích. Toto chování se dostalo dokonce až na nejvyšší politickou úroveň: koncem září zorganizovala vládní poslankyně protestní odchod svých kolegů ze sálu proto, že na půdě parlamentu promluvila šéfka studentských odborů s šátkem na hlavě.

Také ze strany mainstreamových politiků přišly letos na podzim kroky, jež si část muslimské komunity vyložila jako útok na islám jako takový, nikoli pouze na jeho extrémistické výklady. Dva týdny před vraždou Samuela Patyho pronesl prezident Emmanuel Macron v hlavním vysílacím čase před národem projev, ve kterém označil islám za náboženství v „celosvětové krizi“, hovořil o nebezpečí „islámského separatismu“ a především přislíbil zbavit islám finančního i personálního vlivu ze zahraničí.

Prakticky by to mělo obnášet rozpuštění desítek charitativních a neziskových organizací a náboženských spolků, například včetně Výboru proti islamofobii (CCIF), který se zabývá monitorováním diskriminace muslimů. Ministr vnitra Gérald Darmanin, jenž mezitím proslul také kritikou prodeje halal zboží ve francouzských obchodech, dokonce neváhal CCIF označit za „nepřítele republiky“, aniž by předložil jakékoli důkazy o jeho spojení s radikálním islámem. Za CCIF se naopak postavilo na sedmdesát lidskoprávních organizací z celé Evropy a zastřešující Evropská síť proti rasismu (ENAR).

Obav francouzských muslimů z rozpouštění spolků a možného zavírání mešit nebo soukromých škol okamžitě zneužili politici ze zahraničí, především pak Recep Tayyip Erdoğan. Turecký prezident si kritikou Macrona vylepšuje upadající přízeň domácí veřejnosti a zároveň se pasuje do role obránce muslimů po celém světě, ačkoli jinak mlčí kupříkladu o probíhající genocidě Ujgurů v Číně.

V řadě muslimských zemí od Egypta přes Kuvajt až po Bangladéš se mezitím rozšířilo hnutí požadující bojkot francouzských výrobků, které ještě zesílilo poté, co Emmanuel Macron v reakci na Patyho vraždu podpořil právo karikovat Mohameda. Podobně před čtrnácti lety rozhořčení muslimové z mimoevropských zemí bojkotovali dánské produkty poté, kdy karikatury Mohameda otiskl tamní týdeník Jyllands-Posten.

Uprostřed krize

Francie se tak na vrcholu řádící druhé vlny koronaviru ocitla zároveň uprostřed vnitrostátní i mezinárodní krize, i když útok v Nice volání po bojkotu poněkud utišil a muslimské státy včetně nepřátelského Turecka teroristický incident kategoricky odsoudily, stejně jako to udělala káhirská univerzita Al-Azhar.

Těžit z toho bude opět krajní pravice, jejíž vlastní zločiny se ocitly ve stínu islamistických teroristických útoků. Jen v průběhu října přitom došlo s výkřiky o „špinavých Arabkách“ k pobodání dvou muslimských žen v Paříži nebo k napadení jordánského bratra a sestry v Angers jen proto, že se spolu bavili arabsky. „Tohle je Francie, nemáte v ní co dělat,“ křičeli útočníci na sourozence, které brutálně zbili.

Ke krajní pravici náležel i útočník v Avignonu ze stejného dne, kdy došlo k vraždě v Nice, přestože o něm původně média informovala rovněž jako o nebezpečném islamistovi. Nakonec se ukázalo, že ohrožoval zbraní obchodníka maghrebského původu. Policie jej zastřelila, když neuposlechl výzvu k odložení zbraně.

Za situace, kdy se islámští fundamentalisté i pravicoví extrémisté svorně pokouší vyvolat atmosféru strachu a obležení mezi muslimy a nemuslimy, je v ohrožení elementární soudržnost francouzské společnosti. Zvláště ve spojení s ničivými dopady pandemie koronaviru, která dále zhoršuje zoufalou životní situaci části obyvatel a Francouze, už tak dlouho strádající hospodářskou stagnací, připravuje o poslední zbytky naděje na lepší budoucnost.

Foto: Beatrice Preve