Uprchlická krize versus krize českého mediálního prostoru

Jak ukazuje analýza mediálního pokrytí uprchlické krize[1], četnost mediálních zmínek o tématu uprchlíků a migrace se od dubna do září roku 2015 zvýšila zhruba desetkrát. Tzv. uprchlická krize zároveň přinesla poměrně ostré rozdělení společnosti ve vztahu k médiím (útoky na veřejnoprávní média za domnělé prosazování „multikulti-propagandy“ na jedné straně, vzestup proruských propagandistických webů úspěšně šířících hoaxy o migrantech na straně druhé). Může se tedy zdát, že klesá důvěra velké části společnosti v tzv. klasická média jako televize, denní tisk a rozhlas, ale zároveň se zvyšuje tlak na novináře v souvislosti s tím, jak a o čem informovat. Výsledkem je situace, kdy se většina shodne na tom, že média svou úlohu v rámci informování o uprchlické krizi nezvládají tak, jak by měla – ale málokdo už dokáže říct, jaká je příčina a jak by tedy vlastně měl vypadat ideální stav.

Směr Bulharsko

Způsob, jakým česká média o situaci uprchlíků informují, je pro čtenáře v drtivé většině případů matoucí a vede k již zmiňované klesající důvěře v klasická média – což na druhé straně nahrává šíření neověřeného obsahu z různých propagandistických webů skrze sociální sítě. Role Facebooku a sociálních médií obecně v transformaci mediálního trhu by vydala na samostatnou analýzu, nicméně tyto trendy lze sledovat celosvětově. V českém mediálním prostředí však najdeme několik lokálně specifických rysů, které můžeme rozkrýt, když se pokusíme odpovědět si na dvě základní otázky. Zaprvé, kdo je producentem mediálního obsahu, za jakých podmínek tento obsah vzniká? A za druhé, jaké jsou hlavní zdroje informací, které česká média využívají v případě informování o uprchlících?

Kdo řídí média? Šéfredaktor nebo majitel?

Otázka vlastnické struktury českého mediálního trhu je hojně diskutovaná přinejmenším od té doby, kdy je majitelem dvou největších novin ministr financí.  Na rozdílném přístupu jednotlivých vlastníků velkých vydavatelství lze ale právě ilustrovat, že soukromé vlastnictví nemusí být nutně problémem – protože tak jako se zmiňovaný iDNES i tištěná MF Dnes pod vedením Jaroslava Plesla a taktovkou Andreje Babiše nebezpečně přibližuje bulváru, tak například Aktuálně.cz patřící Zdeňku Bakalovi naopak posiluje zahraniční zpravodajství, soustředí se na datažurnalistiku a jiné nové trendy.  Z monitoringu tisku navíc vyplývá, že pokrytí uprchlické krize a soustavné online zpravodajství, které Aktuálně nabízelo, patřilo k tomu nejlepšímu, k čemu se český čtenář mohl dostat. Lze jistě diskutovat o politickém podtextu médií jako je například týdeník Respekt (který koneckonců sám začíná razit přístup, kdy se redakce ke své politické orientaci sama hlásí), ale na rozdíl od Babišových médií zde (zatím) neprobíhá tak očividné slaďování politických preferencí redakce a majitele. Na druhou stranu lze velký rozdíl lze také vypozorovat mezi veřejnoprávními Českou televizí a Českým rozhlasem – zatímco Rozhlas spustil na webu uprchlický speciál a spolupracoval se specializovaným data týmem, zpravodajství České televize se podle již zmiňované analýzy jen velmi málo lišilo od komerčního zpravodajství Novy. Pohled do zahraničí navíc napovídá, že mnohé z nejkvalitnějších a nejpokrokovějších projektů mediální scény vznikají právě jako soukromé projekty a státní vlastnictví není podmíněno sledováním veřejného zájmu.  Na rozdílu mezi vydavatelstvími Mafra a Economia lze tedy spíše ilustrovat, že když dva dělají totéž, není to totéž – a zatímco Andrej Babiš čelí obviněním i poměrně pádným důkazům o tom, že se snaží ovlivňovat obsah „svých“ titulů ve svůj politický prospěch, v případě Zdeňka Bakaly zaznívají takové stížnosti jenom velmi zřídka. Zásadním problémem je zde nikoliv samotná vlastnická struktura, ale její napojení na politickou moc. Se soukromým vlastnictvím médií mají zkušenosti tradičně třeba právě ve Velké Británii a politické kauzy magnátů jako je Rupert Murdoch, nepřinášejí zrovna pozitivní svědectví.  A to není Rupert Murdoch zároveň britským ministrem financí.

Vlastník média je navíc podstatný také z jednoho čistě pragmatického pohledu – je naprosto zásadní, jaké podmínky svým zaměstnancům, jednotlivým redaktorům a editorům nastaví. A tak zatímco redaktor iDNESu produkuje velké množství krátkých a úderných zpráv založených na přebíraném agenturním zpravodajství, redaktorovi Aktuálně nebo třeba Respektu je mnohem častěji umožněno vyjet na zahraniční cestu a natočit důkladnou reportáž.  Výsledek tak mnohem více vypovídá o tom, jaké podmínky panují v redakci než o individuálních schopnostech toho kterého novináře napsat kvalitní reportáž.

Kromě politických tlaků majitelů médií navíc v České republice téměř neexistují na Západě běžné etické kodexy redakcí a stejně tak zde (zatím) neexistuje veřejný tlak na nestrannost. Možná právě tím se Česko nejvíc blíží „východnímu“ zpravodajskému modelu – zatímco např. ve Francii nebo Británii existují stovky watchdogových organizací velmi dobře schopných mobilizovat čtenáře a komunikovat své kauzy, veřejná odezva českého konzumenta mediálního obsahu na kauzy, jako je např. zmiňované zpravodajství Primy, je eufemisticky řečeno vlažná.  Čtenáři, diváci a předplatitelé snadno propadají pocitu, že „jim beztak všichni lžou“ a podobné kauzy v nich utvrzují nedůvěřivý postoj, o to méně se pak snaží kriticky pracovat s tím, co jim které médium předkládá a naopak cíleně vyhledávat informace, které souzní s jejich názorem. Česká mediální scéna se tak ocitá v podstatě v začarovaném kruhu.

Dobrovolník reportérem – odkud se berou informace o uprchlících v českých médiích?

Na příkladu uprchlické krize lze také dobře ukázat problém s informačními zdroji, který se v českých médiích objevuje dlouhodobě. Jak již bylo zmíněno, velká část zahraničního zpravodajství je založená na přebíraných agenturních zprávách, ať už z ČTK nebo ze zahraničních zdrojů. Vlastní reportážní činnost v případě uprchlické krize prezentovala jenom veřejnoprávní média, další velké zpravodajské zdroje reportovaly z místa spíše jen zřídka. Problém s agenturním zpravodajstvím dobře ilustruje např. článek, který v květnu letošního roku zveřejnily Novinky.cz. Kromě toho, že se jedná o nepřesný překlad článku z německého deníku Die Welt, obsahuje text na novinkách také informaci o tom, že „provizorní tábořiště v Idomeni vzniklo samovolně poté, co asi před třemi měsíci Makedonie a další země na takzvané balkánské cestě uzavřely hranice pro migranty, kteří proudili do Evropy. Loni jich touto cestou přišlo více než milión.“ Tábořiště v Idomeni ve skutečnosti vzniklo už na podzim roku 2015 a touto cestou do Evropy přišlo dle údajů UNHCR cca 850 tisíc lidí (milion je číslo, které se uvádí jako odhadovaný počet pro všechny příchozí do Evropy, ne pouze ty na tzv. Balkánské trase). Shodou okolností zrovna tuto informaci zopakovala v jiném kontextu i další média – údaj totiž pocházel z tiskové zprávy ČTK. Podobných nepřesností, které čtenáře nepraští do očí, ale celkově vedou ke zkreslenému portrétování toho, co se na Balkánské trase skutečně děje, je možné zaznamenat mnohem více.

Přebírání agenturního zpravodajství bez možnosti ověřit si informace skrze reportéra na místě pak vedlo mnohá média k tomu, že využívala jako informační zdroj české dobrovolníky, kteří v poměrně velkém počtu vyjížděli na Balkán. Dobrovolníci, tzv. Czech Team, médiím také aktivně nabízeli informace prostřednictvím tiskových zpráv. Zatímco relativně lze tuto skutečnost hodnotit pozitivně – tzn. je zde snaha ověřit informace přímo z místa a poskytnout prostor lidem, kteří mají s „uprchlickou krizí“ přímou osobní zkušenost, role dobrovolníků coby zpravodajů z Balkánu má také dva problematické důsledky – jednak dobrovolníci nejsou profesionální novináři a nemohou je nahradit, protože na to zkrátka nemají znalosti a schopnosti a jejich pohled na věc je nutně zkreslený a za druhé také jejich masivní mediální přítomnost přispěla k tomu, že v českých médiích téměř vůbec nemluvili uprchlíci samotní.  To lze jistě přičíst i tomu, že v České republice bylo reálně jen velmi málo uprchlíků, kteří Balkánskou trasu prošli (pokud skončili v detencích, novináři k nim nebyli puštěni a  a nebylo možné se k nim dostat) a samozřejmě také jazykové bariéře – nicméně absence hlasu uprchlíků samotných je (opět například v porovnání s Německem) velmi zarážející.  Dobrovolníci často působili jako „překladatelé“, kteří mluví za uprchlíky – což vedlo buď k tomu, že byli portrétováni jako hrdinové (např. v Magazínu Reportér) nebo kritizování za naivitu a tzv. „sluníčkářství“ (notoricky v týdeníku Reflex).  Mediální reprezentace dobrovolníků se tak pohybovala ve stejných limitech jako reprezentace uprchlíků samotných, kteří skrze dobrovolníky mluví: padouch nebo hrdina (a nic mezi tím). Naprostá absence uprchlíků v mediálním prostoru tak vedla k černobílému, zjednodušenému a realitě naprosto neodpovídajícímu vykreslení toho, jací lidé a proč vlastně do Evropy přicházejí.

S otázkou zdrojů informací souvisí také jedna kuriozita českého mediálního prostoru, kterou nelze nakonec nezmínit, a to je velmi časté zaměstnávání samozvaných odborníků. Z citované analýzy mediálního pokrytí uprchlické krize vyplývá, že osobami vůbec nejčastěji citovanými v souvislosti s uprchlíky byli ministr vnitra, premiér a tisková mluvčí policie. Mezi desítkou nejcitovanějších osobností se pak z nepochopitelného důvodu objevuje například i maďarský premiér Viktor Orbán.  Česká televize vzbudila nevoli akademické obce, když do diskuzního pořadu Hyde Park k tématu migrace pozvala jako názorové oponenty Michala Kocába a Kláru Samkovou – ve stížnosti, kterou zástupci akademické obce ČT zaslali, se oprávněně upozorňovalo na to, že ani jeden z těchto hostů není na dané téma odborníkem, nikdy se jim více nezabývali a jejich jedinou kvalifikací pro mediální vystoupení je, že mají navzájem od sebe odlišné názory. Totéž platí i pro mediálně hojně využívané odborníky na vše typu Václava Cílka – který je sice vzděláním geolog, ale migrační krize byla nejčastějším tématem rozhovorů s ním (entomologa Konvičku asi ani není nutné zmiňovat). Skuteční odborníci na problematiku migrace se v médiích nevyskytovali téměř vůbec, stejně jako religionisté či odborníci na islám a Blízký východ (s čestnými výjimkami mediálně zdatných akademiků jakým je např. doc. Bronislav Ostřanský).

Česká cesta

České mediální prostředí se potýká se stejnými problémy jako novináři, vydavatelé a editoři všude jinde na světě – například s nástupem internetu, sociálních sítí a dalších „informací zdarma“. Řešení, která v této situaci volí prestižní média jinde ve světě (jako je právě důraz na přítomnost redaktorů na místě a akční zpravodajství, detailně kurátorsky vybraný informační obsah zasazený do kontextu nebo naopak důraz na dlouhé, důkladné reportáže a eseje v literárním stylu) se však Česku zatím vyhýbá. Uprchlická krize je jedním z fenoménů, který ukazuje, že špatně placení redaktoři pracující pod tlakem majitele-politika. Jazyková nevybavenost, neochota ověřovat zdroje a neschopnost rozlišovat mezi fakty a názory samozvaných odborníků nevede jen ke špatné informovanosti čtenářů, diváků a posluchačů, ale také k nebezpečnému vzedmutí všeobecné naštvanosti, nekritickému přejímání všeho, co potvrzuje předem vypěstovaný názor a náchylnosti k řešení ve stylu „pevné ruky“. Jak novináři, tak ti, kdo určují podmínky, ve kterých pracují, by si to měli uvědomit a nést za to zodpovědnost.

[1] Tkaczyk, Pospěch, Macek – Analýza mediálního pokrytí uprchlické krize, Brno, 2015. Analýza sice pracuje pouze s výstupy televizního zpravodajství, ale lze předpokládat, že v tištěných i online médiích byla situace podobná.

Citované zdroje:

TKACZYK, Michal, Pavel POSPĚCH a Jakub MACEK. Analýza mediálního pokrytí uprchlické krize (výzkumná zpráva). Brno: Masarykova univerzita, 2015.

Moving Stories – International Rewiev of How Media Cover Migration, Ethical Journalism Network 2015 (dostupné na: http://ethicaljournalismnetwork.org/en/contents/moving-stories-international-review-of-how-media-cover-migration)

Článek vznikl v rámci projektu "Znepokojení občané" a uprchlíci v Česku a Německu: výzva pro pedagogy, podpořeného grantem Česko-německého fondu budoucnosti.