Uprchlíci před Hitlerem (ne)vítáni?

20. století je někdy označováno za století uprchlíků. Lidé utíkající před nacismem rozhodně totiž nebyli prvními běženci v meziválečné Evropě. První světová válka a komunistická revoluce v Rusku vyvolaly v Evropě dosud nevídané přesuny. Po první světové válce bylo podle odhadů v Evropě v pohybu na deset milionů lidí: uprchlíci z Ruska, Ukrajiny, Arméni, kteří utekli nebo byli vyhnáni z východního Turecka za genocidy arménského obyvatelstva, Němci, kteří uprchli z území přičleněných k nově vzniklému Polsku, Židé, kteří utekli z Haliče a Ukrajiny před pohyby front a poválečnými pogromy, či oběti populačních transferů na Balkáně.

Zároveň se také změnila situace na hranicích v Evropě: zatímco před první světovou válkou ještě neexistovaly klasické pasové kontroly a minimálně lidé z vyšších společenských tříd mohli cestovat bez omezování, po první světové válce povolovaly státy v Evropě většinou přestup svých hranic pouze na hraničních přechodech a s platným cestovním pasem. Mezi většinou států pak platila alespoň v prvních poválečných letech vízová povinnost.

Kdo přicházel do Československa?

Již několik týdnů před nástupem nacistů k moci se mohli českoslovenští občané setkat s prvními uprchlíky z Německa. Adolf Hitler byl kancléřem jmenován 31. ledna 1933, během několika týdnů a měsíců po převzetí moci zvládli nacisté odbourat základní lidská práva a odstranit demokratický politický systém výmarského Německa. Zakázali konkurenční politické strany a pronásledovali své politické protivníky a okamžitě vylučovali Židy z veřejného i kulturního života. Do Československa odcházeli lidé, kteří byli pronásledováni jednak kvůli svému politickému smýšlení nebo kvůli svému židovskému původu. Mnoho z nich utíkalo z obou těchto důvodů. Mezi prvními uprchlíky byli sociální demokraté, komunisté a odboráři. Zpočátku tvořili v Československu Židé zhruba polovinu uprchlíků z Německa, ale s postupem času se jejich podíl zvyšoval a v roce 1938 jich byla mezi prchajícími z Německa naprostá většina.

Privilegovaní uprchlíci vs. zbytek

V mnoha pramenech bývá tehdejší Československo líčeno jako ostrůvek demokracie, který ochotně přijímal osoby utíkající před nacismem a dopřával jim možnost zde v klidu žít a také pokračovat v politické činnosti nebo profesní kariéře. Skutečnost však byla velmi odlišná: tyto možnosti byly pouze výsadou privilegovaných běženců, známých novinářů, politiků nebo umělců, kteří měli bohaté kontakty mezi zdejší kulturní a politickou elitou. Pro ostatní byl pobyt v Československu charakterizován ekonomickým nedostatkem, chybějícími perspektivami a obrovskou nejistotou. Mezi nejznámější takto privilegované běžence patří bratři Mannové, kteří dokonce získali československé občanství, o něž mnozí, kteří je potřebovali z existenciálních důvodů, žádali marně. Velké rozdíly byly i mezi špičkami německé sociální demokracie v exilu a řadovými členy této strany. Zatímco předsednictvo bydlelo ve velkých bytech v exkluzivní čtvrti Dejvice a mělo čas a prostředky na bohatý společenský a kulturní život, běžní členové se tísnili v přeplněných noclehárnách.

 

My chceme rozhodovat o tom, kdo je uprchlík

Celkově se Československo se vnímalo ve vztahu k uprchlíkům především jako tranzitní země, jeho politiku je možné popsat jako kombinaci tolerance a snahy o to, aby se zde prchající z Německa neusadili, měli pokračovat dále, především do zámoří. Právo azylu, tak jak je známe dnes, nebylo v Československu pevně zakotveno a přístup k běžencům závisel případ od případu na úřednících státní správy. Nejsilnější slovo mělo Ministerstvo vnitra, které drželi v rukou Agrárníci. Právě ministerstvo vnitra bránilo jakékoliv jasné definici uprchlíka a práva na azyl, přístup k lidem z Německa a Rakouska se tak řídil obecnými předpisy týkajícími se cizinců a od roku 1935 pak zákonem o pobytu cizinců, který mimo jiné určoval povinnost žádat při delším pobytu o zvláštní povolení. Československo také neratifikovalo ani provizorní ženevskou dohodu, ve které byla velmi všeobecná definice uprchlíka. České úřady si chtěly ponechat právo rozhodovat o tom, koho za uprchlíka považuje.

Stát o uprchlíky nepečoval

Co se týká pomoci uprchlíkům před nacismem, ta byla od začátku – na rozdíl od pomoci běžencům z Ruska a Ukrajiny – pouze na bedrech dobrovolníků z občanských organizací a levicových stran. Prvním pomocným výborem pro uprchlíky z Německa se stala Demokratická péče o běžence, první židovskou organizací pro pomoc uprchlým byl Linas Hacedek (v překladu zhruba útulek/noclehárna pro potřebné). O politické uprchlíky se staral dále například Sociálnědemokratický pomocný výbor pro uprchlíky, o odboráře Pomocný výbor Jednotného svazu soukromých zaměstnanců (podle zakladatele Roberta Kleina se mu říkal „Klein-Verband“), z potřeby koordinovat pomoc jednotlivých židovských obcí vznikl Pomocný výbor pro židovské uprchlíky a migranty z Německa. Praktickou organizací pomoci byla spolu s Hanou Steinerovou pověřena Marie Schmolková, která hrála v pomoci uprchlíků před nacismem centrální roli. Za zmínku určitě stojí také pražská pobočka mezinárodní organizace HICEM, která pomáhala pronásledovaným Židům vycestovat dále, například do Palestiny.

 

„Hospodářští migranti“ a zavírání hranic

 V prvních měsících po Hitlerově nástupu nasbíraly organizace pomáhající běžencům poměrně dost peněz, ale již od léta 1933 se potýkaly s nedostatkem financí. Na jejich činnost i přes opakované žádosti stát nepřispíval, fungovaly díky podpoře od soukromníků, židovských obcí nebo zahraničních židovských organizací. Stále se zhoršující situace pomocných organizací měla za následek neustálé snižování podpor uprchlíkům (kteří měli zakázáno pracovat) a ti živořili pod hranicí životního minima, často se bídně stravovali a bydleli v nedůstojných podmínkách.

Postupně se přístup českých orgánům vůči uprchlíkům do Německa zostřoval. Ze začátku byl útěk před rasovým pronásledováním považován legitimní, po přijetí norimberských zákonů v roce 1935 byli židovští uprchlíci stále častěji zahrnováni do kategorie „hospodářských migrantů.“ Situaci židovských běženců zhoršilo i uzavírání Palestiny od roku 1936. Přelomovým bodem byl potom „anšlus“ Rakouska, kdy českoslovenští úředníci reagovali s nebývalou rychlostí a uzavřeli rakouským uprchlíkům hranice. Přístup československého státu ilustruje třeba případ nočního vlaku z Vídně, přeplněného oponenty nacismu, kteří pohraničníci v Břeclavi bez váhání poslali zpět do Rakouska. Dalším křiklavým případem je uvíznutí zhruba padesátky židovských uprchlíků z rakouského Burgenlandu na lodi na Dunaji, na pomezí tří států, přičemž ani jeden z nich je nechtěl pustit na svoje území.

 

 

Utéct. Zn: kamkoliv.

Již před Mnichovskou dohodou přestalo být Československo vnímáno jako bezpečná země a po podpisu dohody začaly úřady vyvíjet tlak na německé a židovské uprchlíky, aby zemi co nejrychleji opustili. Po Mnichovu nastala skutečná sháňka po vízech: nejen do západní Evropy, ale v podstatě kamkoliv po světě, často do zemí, které neuměli uprchlíci o několik let dříve ani ukázat na mapě. Při snaze dostat se ze střední Evropy naráželi lidé na stále více formálních bariér a to, zda se jim podařilo vycestovat, záleželo na množství finančních prostředků, konexí, ale také štěstí a náhodě. Naprostá většina těch, kterým se nepodařilo z Československa včas utéct, byli během okupace uvězněni a zavražděni, Židé pak byli často deportováni do ghett a koncentračních táborů. A ti, kteří prchajícím pomáhali, často sami skončili v exilu nebo se na českém území zapojili do odboje proti nacistům. Mnoho z nich bylo odvezeno do koncentračních táborů nebo popraveno.

Tento text vychází z knihy Kateřiny Čapkové a Michala Frankla Nejisté útočiště. Dozvíte se v ní mnoho dalších podrobností o situaci běženců v meziválečném Československu, o přístupu úřadů k nim, o organizacích a lidech, kteří jim pomáhali, a také se zde můžete seznámit s osudy některých uprchlíků.