Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Po stopách protifašistického odboje v Banské Bystrici

Po stopách protifašistického odboje v Banské Bystrici

Přinášíme Vám zajímavý text o protifašistickém odboji v Bánské Bystrici od našich slovenských partnerů a přejeme vám příjemné čtení. 

Na konci třicátých let byl odboj v Banské Bystrici a celkově na Slovensku teprve v plenkách.[1] Až do roku 1938 bylo Slovensko součástí demokratické první Československé republiky, ale k jejímu konci už bylo možné pozorovat problémy, jimž bude zakrátko čelit. Po mnichovském diktátu, který byl přímým důsledkem Hitlerovy agresivní politiky v Evropě, se republika okleštěná o značnou část svého území ocitla v mezinárodní izolaci. V březnu 1939 stát přestal po dalším německém nátlaku a vnitřních problémech následujících po ztrátách území existovat. V těchto posledních chvílích jeho existence a v prvních měsících poté, co se zhroutil, již bylo možné sledovat reakce členů zakázaných politických stran (demokratů, sociálních demokratů, komunistů atd.) i většinového obyvatelstva. Ti byli pochopitelně k tomu, jakým směrem se vývoj ubírá, nejkritičtější. Větší množství negativních reakcí lze sledovat v souvislosti se vznikem Slovenského štátu 14. března 1939. Slováci však byli, pokud jde o jejich „nový“ stát v mnoha ohledech rozpolcení. Zpočátku ho vnímali jako završení stovky let trvajícího procesu emancipace a sebeurčení. Na druhou stranu vnímali, za jaké situace stát „vznikl“, nátlak nacistického Německa, otevřeně kolaborantskou vládu a územní ztráty, které zanechaly stovky tisíc Slováků pod nadvládou cizích mocností, zejména Maďarska. Na destrukci demokratického systému na Slovensku také stále více lidí pohlíželo kriticky.

Všichni Slováci vyhlášení autonomie 6. října 1938 a následně 14. března 1939 také vyhlášení Slovenského štátu nepřijali nadšeně a s radostí.[2] Mnoho z nich mělo důvody k nesouhlasu. Vznik politického systému jedné strany – Hlinkovy slovenskej ľudovej strany – Strany slovenskej národnej jednoty –, zákaz činnosti a následné rozpuštění všech předmnichovských politických stran, zákaz svobodného tisku. Rozpuštění spolků, odborů, občanských organizací, vytvoření jednotného odborového svazu, jediné mládežnické organizace, existence paramilitárních Hlinkových gard.[3] Intenzivní protičeská a protižidovská kampaň, orientace země směrem k fašistickým státům a politická, vojenská a ekonomická závislost na Hitlerově Německu. To vše velmi znepokojovalo Slováky jiného politického přesvědčení, zastánce čechoslovakismu, stoupence panslovanství, demokraty a odpůrce totalitarismu.

Byla to úrodná půda pro opoziční a odbojové skupiny, které v těchto kruzích vznikaly, zejména pro bývalé členy politických stran, jako například komunisty, demokraty či sociální demokraty.

V Bratislavě se 5. listopadu 1938 sešli členové parlamentu s představiteli Agrárnické strany, aby probrali otázku, zda se připojit ke Straně slovenskej národnej jednoty, či nikoliv. Panovala mezi nimi, v duchu zachování jednotného Československa, shoda na tom, že buď dojde ke vzniku nové strany, anebo pokud ne, bude to znamenat rozpuštění Agrárnické strany.[4] Kdyby rozhovory neměly kladný výsledek, Agrárnická strana by se musela rozpustit. Delegáti však svůj úkol splnit nedokázali. Naopak se členové strany rozhodli Agrárníky sloučit se Stranou slovenskej národnej jednoty. Mnoho místních organizací Agrárníků (například v Liptově nebo v Horní Nitře) však s tímto rozhodnutím nesouhlasilo a odmítly se k HSLS[5] přidat.

Rozšířený výkonný výbor Slovenskej národnej strany, který se sešel 23. listopadu 1938 v Žilině, takřka jednohlasně odmítal připojení k HSĽS-SSNJ. Dlouhá jednání pokračovala a 15. prosince 1938 se výkonný výbor Slovenskej národnej strany sešel znovu. Po vášnivé debatě došel k rozhodnutí připojit se ke Straně slovenskej národnej jednoty. Šest členů výkonného výboru hlasovalo proti sloučení s Hlinkovci – Ľ. Šenšel, O. Škrovina, J. Paulíny-Tóth, M. Kvetko, J. Kada a Š. Adamovič – a vyhlásili rozpuštění Slovenskej národnej strany. Mnoho členů SNS v různých částech země (Liptov, Turiec, Novohrad, Pohronie) se k Hlinkově Straně slovenskej národnej jednoty také nepřidalo.[6]

Ani slovenští komunisté, ani sociální demokraté do podobných jednání s HSĽS nevstoupili, neboť o ně Hlinkovci neměli zájem. Čelní představitelé sociálně demokratické strany na Slovensku se pokusili zakázanou stranu v listopadu 1938 nahradit novou tzv. Stranou práce, neboli Národnou stranou slovenského pracujúceho ľudu. Ani tyto pokusy však neuspěly. Jedinou legitimní stranou na Slovensku byla HSĽS, nebo jak se v té době nazývala Strana slovenské národní jednoty, SSNJ. Ostatní politické strany měly na výběr pouze to se k SSNJ připojit nebo přejít do pasivity a vyčkávat, nebo eventuálně přejít do ilegality a zapojit se do odbojové činnosti a bojovat proti novým podmínkám na Slovensku. Členové a představitelé bývalých politických stran a spolků se postavili na odpor novému režimu nejen kvůli svému politickému přesvědčení a tomu, že se s režimem názorově rozcházeli, nebo kvůli svému československému smýšlení a napojení na politický vývoj v Československu, nýbrž i kvůli represím, ztrátě svých funkcí, zaměstnání, kvůli vyloučení z politického života a nedůvěře v nový režim. Do opozice se postavili navíc i členové a představitelé zakázaných organizací a spolků, junáci a bývalí legionáři.[7]

Hlavní obtíže při navazování spolupráce mezi různými odbojovými skupinami (demokraté, sociální demokraté, komunisté) vycházely z jejich odlišných názorů na to, v jaké formě a jakým způsobem má být Československo nebo Slovensko po válce obnoveno. Komunistická strana zastávala velmi radikální stanovisko – sovětizaci Slovenska – Slovensko se tak mělo stát součástí Sovětského svazu.[8] Demokratický odboj prosazoval obnovení Československa na původních národnostních a politických základech, které – samozřejmě – nevyhovovaly Slovenským představitelům. V tomto smyslu aktivnější ideu zastávali představitelé sociální demokracie. Konkrétně jim šlo o obnovení Československé republiky v tom smyslu, že oba národy, Češi i Slováci, si budou ve společném státě politicky rovnocenné (demokraté na tuto ideu přistoupili, na rozdíl od komunistů, poměrně záhy). Nakonec vývoj dospěl k tomu, že po Vánoční dohodě z konce roku 1943 a vzniku Slovenské národní rady všichni představitelé odboje přistoupili na společný cíl obnovy Československa.[9]

Pro potřeby této studie se zaměříme na počátky odbojového hnutí, na období, kdy měla spousta skupin své vlastní cíle a představy ohledně vývoje událostí v letech 1938 až 1939 a celkové situace v zemi. Po zrušení demokratických politických stran zůstalo těmto prvním zástupcům odboje jen málo prostředků, jak prezentovat své názory. Těmi byla zejména tichá propaganda, organizování stejně smýšlejících osob a výroba a distribuce letáků, plakátů apod. Budeme-li hovořit o cílené antipropagandě nebo organizaci odboje, nepochází paradoxně první aktivity od domácích Čechů a Slováků, nýbrž od Čechů a Slováků v zahraničí, jimž nebyl osud jejich vlasti lhostejný. Krásným příkladem je leták „Nové Desatero slovenských přikázání“.[10] Jeho kopie se ve stále větším množství začaly objevovat v dubnu 1939, i když se ve stejné době různé části tohoto textu kopírovaly, zkracovaly a různými způsoby šířily, a lze o nich nalézt zmínky ve zprávách různých státních orgánů. Že státní moc považovala takové aktivity za nebezpečné, si lze přímo odvodit z rozkazů dochovaných ve Slovenském národním archivu v oddělení Ministerstva vnitra. Uvádí se zde, že „…ty, kdo takové texty rozšiřují, je nutné co nejrychleji zadržet“.[11]

Časové období dubnem a březnem 1939 na jedné straně a dobou předcházející volbám do slovenského Sněmu na straně druhé je obzvlášť bohaté na zahraniční antipropagandu. Jednou z nejaktivnějších byla maďarská propaganda, jejíž součástí byla cílená kampaň zaměřená na nepřátele československé vlády na Slovensku. Text údajně vytvořil „Klub věrných Slováků v Uhrách“ nebo „Klub přátel Jehlicsky“[12] Tento leták je zajímavý tím, že pojmenovává mnoho problémů, je napsán velmi agresivním stylem a podporuje maďarské územní nároky vůči Slovenskému státu.[13] Nutno říci, že takové anti-propaganda však nikdy nebyla příliš úspěšná, jak lze ostatně spatřit na výsledku voleb, a jakéhokoliv vlivu v podstatě pozbyla po vypuknutí Malé války mezi Slovenskem a Maďarskem. I když byly snahy ji osvěžit, situace mezi Maďarskem a Slovenskem po celou dobu války zkrátka neumožňovala udržovat jakoukoliv podporu. Na území anektovaném Maďarskem v listopadu 1938 byla situace odlišná, ale to není předmětem tohoto textu. V období, kdy se leták šířil (před květnem 1939) vedla státní správa několik vyšetřování, ale žádné z nich nakonec nebylo úspěšné.

Odboj na Slovensku procházel svým vlastním vývojem, který souvisel s podporou a politickou i celkovou situací v zemi. Ačkoliv je to příliš brzy, aby se dalo hovořit o nějaké formě „vizuálního odboje“, leták s titulem „Československé zprávy“ je velmi zajímavý. Šířil se po Slovensku v srpnu 1939 a obsahoval několik článků, z nichž obzvlášť významné byly dva články nazvané „Zkažené Slovensko“ a „Jak organizovat odboj“. Druhý z nich v zásadě dává obecný návod, jak organizovat skupiny stejně smýšlejících lidí, a to dokonce ještě v době před začátkem druhé světové války. V tomto případě nehovoříme o zahraniční propagandě, ale spíše o krajanské, protože tento leták pocházel z československých kruhů ve francouzském a britském exilu.[14]

Cílenou propagandu nebo „odboj“ lze spatřit už velmi brzy nejen v krajanských kruzích, ale také doma. Jednou ze skupin, které se pustily do odbojové činnosti velmi brzy, byli komunisté. Odboj tvořený zastánci této strany, byl jednou z nejlépe organizovaných skupin, byť zároveň byl také skupinou nejméně početnou. Samozřejmě, že zpočátku nemůžeme hovořit o nějaké soustředěné činnosti, avšak propaganda byla aktivní od samého počátku. Příkladem je leták nazvaný „Zbavme se zrádné trojice TISO – HENLEIN – ESTERHÁZY. Vznikl v Praze a je typickým protiautonomistickým tiskem, který podporuje zachování Československa. Samozřejmě, že vyzývá k volbě komunistické strany při volbách v roce 1938. Zajímavé jsou však také antisemitské narážky v textu letáku.[15]

I obyvatelstvo Banské Bystrici a přilehlého okolí zareagovalo i ve svých místních podmínkách na celonárodní politické události konce třicátých let a v souvislosti s verbální kritikou režimu se první zárodky odporu začaly organizovat právě zde. Nijak se nelišil od podobných skupin po celé zemi, a tak lze říci, že můžeme odboj v Banské Bystrici rozlišit na komunistický, klerikální, armádní a mládežnický.

Odboj rekrutující se z komunistických řad byl jednou z nejorganizovanějších forem odporu na Slovensku v letech 1938–1945. Zároveň je však také nutné říci, že trpěl mnoha represáliemi ze strany jak státních orgánů, tak i německých policejních a bezpečnostních složek. Místní komunističtí představitelé v Banské Bystrici přešli po zákazu a rozpuštění jednotlivých politických stran a jejich odborových organizací do ilegality. Organizace komunistické ilegální činnosti spočívala v rychlém vytvoření Ústředního výboru na Slovensku s Karolem Černockým v čele skupiny v Banské Bystrici. Zejména během prvních let existence Slovenského štátu se odbojová činnost v Banské Bystrici zaměřovala především na vytváření organizační sítě, výrobu a shromažďování zakázaných tiskovin a materiální a finanční podporu zadrženým členům odboje a jejich nejbližším. Bylo také důležité nelenit a lákat nové členy ochotné se zapojit do odbojové činnosti. V souvislosti s distribucí letáků hrála důležitou roli bývalá budova firmy Rosenthal na Náměstí SNP – v současné době je v domě restaurace – kde tehdy byl obchod s ortopedickou obuví.[16]

Lze předpokládat, že majiteli obchodu byla židovská rodina, což činí tajnou činnost této firmy ještě výjimečnější. V domě firmy Rosenthal byla tiskárna, kde vznikaly ilegální letáky. Tiskoviny, které odtud pocházely, zásobovaly celou oblast Banské Bystrice. Papír do tiskárny dodávaly tiskařské závody v Harmanci, které samy představují zvláštní kapitolu v dějinách odboje. Aktivně se do odboje zapojili také dělníci pracující na stavbě železniční dráhy Banská Bystrica – Diviaky. Přidali se k dělníkům v tiskařských závodech, a jelikož mnoho z nich žilo v nedaleké vesnici Špania Dolina, dokázali spolu velmi úzce spolupracovat. Ilegální tiskoviny se vyráběly také v místní kolářské dílně na Radvanské ulici, odkud se distribuovaly do Sásové, Malachova, Podlavic a Rudlové. Až patnáct různých letáků regionálního, ba i celonárodního charakteru vzniklo také na tajném tiskařském stroji v Medeném Hámoru. Letáky měly svá čísla a po přečtení se měly vracet ke svým tvůrcům, aby nepadly do rukou bezpečnostním úřadům. Tento druh letáků se ve větším množství začal šířit po Banské Bystrici od jara 1939. V menší míře se však letáky začaly objevovat už během podzimu 1938, zejména v souvislosti s volbami. Jejich prostřednictvím se vedla kampaň, která místní obyvatele vyzývala k bojkotu voleb nebo jim doporučovala vhodit do volební urny prázdnou obálku a hlasovat tak proti HSĽS.[17] Letáky nebo nápisy na zeď se nejčastěji objevovaly na rušných místech a veřejných budovách, jako například na radnici, na Národním domě nebo na domech v Lazovné ulici, na chodnících před okresním soudem, na Kalvárii pod Urpínom, na Medeném Hámoru, na Radvanské ulici atd.[18]

Letáky nejčastěji informovaly o novém režimu a jeho podřízeném vztahu vzhledem k Německu, pohotově reagovaly na důležité politické, ekonomické i vojenské události nejen doma, ale i v zahraničí. Jejich šíření nabralo na intenzitě po vypuknutí druhé světové války, když se slovenská armáda po boku Německa podílela na útoku na Polsko. Tento krok byl zároveň prvním velkým otřesem jinak poměrně stabilního režimu na Slovensku. Letáky konkrétně vyzývaly občany Slovenska a vojáky, aby odmítli bojovat s bratrským národem Poláků. Kromě toho se zmiňovaly o ekonomickém vykořisťování Slovenska za účelem vlastního vyzbrojení, čímž se podle jejich slov Slovenský štát podílí na dobyvačných plánech Německa. Účast Slováků na válce proti Sovětskému svazu na straně Německa definitivně prohloubilo krizi režimu a nakonec vedlo ke ztrátě jeho největší opory – Slovenské armády, jejíž vojáci i důstojníci se začali přidávat k odboji. Idea slovanské vzájemnosti měla vůbec v letech druhé světové války, zejména na Slovensku, velmi specifický charakter a byla jak demonstrací solidarity a budoucího politického závazku, tak i hledání nového spojence po zkušenostech s Mnichovem a selháním západních mocností ve vztahu k Československu. Hlavní komunistickou tiskovinou byl ilegální časopis Hlas lidu. Odboj v Banské Bystrici navíc vydával ještě vlastní časopis Jánošík, později přejmenovaný na Iskru. Ten se vydával v Podlavicích v bytě J. Klinčoka. Nejvíce do něho přispíval profesor  J. Telúch.[19]

 

Radnice – sídlo starosty Viliama Paulínyho

Pěkným příkladem osobní vzpoury proti novým podmínkám v období vyhlášení slovenské autonomie, tedy během podzimní krize v říjnu 1938, byl starosta Banské Bystrici Viliam Paulíny. Podle záznamů v městské kronice došlo během manifestací na oslavu vyhlášení autonomie 6. října  1938 k incidentu. Místem oslav bylo Náměstí SNP, tehdy Masarykovo náměstí. Mezi úřadujícím starostou Viliamem Paulínym a zostuzeným bývalým starostou Michalem Samuhelem z Hlinkovy strany, který v městské radě prohrál volbu na místo starosty, došlo ke sporu. Starosta Paulíny se odmítl postavit, zazpívat hymnu Hej, Slováci! a připojit se k oslavám a promluvit k jejich účastníkům. Následoval konflikt mezi starostou a Samuhelem. Paulini byl vládou zbaven funkce a veškerá starostovská agenda byla svěřena Samuelovi, který se tak nezákonným způsobem stal opět starostou. Státní úřady totiž v nové politické situaci takové zásahy do místní samosprávy umožňovaly až nařízením z 19. října 1938. Paulínyho jasný postoj, a to nejen protest proti vládě autonomního Slovenska, jasně směřoval proti ostatním činům, které oslavy vyhlášení autonomie provázely – rabování, fyzické útoky, krádeže a rozbíjení výloh obchodů patřících Židům a Čechům, o nichž noviny Pohronský hlásník psaly jako o „...živlech, které se snaží zničit to, z čeho se celý národ raduje.[20] Také ho mrzel vznik Slovenského štátu za současné situace, což uvedl ve svém testamentu: „Čím dál hůře to s námi vypadá. Autoritativní režim Hlinkovy lidové strany odkopnutím Čechů a československé ideje vhání národ do náruče Hitlera, který za cenu odtrhnutí Slováků od Čechů dává Slovákům samostatný Slovenský stát a vzal ho pod ochranu německé říše.“ – napsal si do svého deníku 6. dubna 1939. Jeho demokratické myšlení bylo také často cílem útoků mladých příslušníků Hlinkových gard, kteří ho nazývali „židobolševikem“ a pokřikovali na něho, že patří do Ilavy (věznice), do Prahy, anebo nejlépe na šibenici. I přes to zůstal k takovým výkřikům lhostejný a aktivně se zapojil do Slovenského národního povstání. Spolupracoval s ilegální skupinou Vavro Šrobára a stal se členem předsednické rady povstalecké Slovenské národní rady. Po porážce povstání a útěku spolu se zbytky armády do hor se krátce vrátil do Banské Bystrici, kde byl zatčen gestapem. Převezli ho do Bratislavy a odtud byl spolu s generály Golianem a Viestem odvlečen do Berlína, kde jeho stopa končí. O jeho dalším osudu nejsou žádné informace. V době Slovenského národního povstání mu bylo 67 let a s největší pravděpodobností skončil stejně jako oba generálové v koncentračním táboře Flosenbürg.[21] Je důležitou postavou v dějinách města, jehož starostovský úřad krátce držel ve svých rukách, a důležitým členem odboje.

 

Protifašistická činnost evangelické církve v Banské Bystrici

Evangelická církev na Slovensku měla tisíce členů, mezi něž patřily desítky evangelických kněží, kteří se aktivně zúčastnili odboje.[22] Otevřené a organizované projevy nesouhlasu se týkaly protestů proti činnosti Hlinkových gard (Pamätný spis Spolku evanjelických kňazov z 21. listopadu 1939) a proti perzekucím a deportacím židovských obyvatel (prohlášení evangelických biskupů a kněží  z května 1942). Protiľudácké a pročeskoslovenské názory projevili zorganizováním poutě na Bradlo k výročí tragické smrti generála M. R. Štefánika, ale také prvním setkáním Zväzu evanjelickej mládeže v Banské Bystrici (1939) a v Liptovském Mikuláši (1940). Další setkání už úřady zakázaly a ze stejných důvodů byly zrušeny evangelické tábory mládeže.[23] V roce 1940 byly zakázané noviny Církevní listy a v roce 1943 potkal stejný osud i vydavatelství Tranoscious v Liptovském Mikuláši. Mnoho Slováků evangelického vyznání se aktivně zapojilo do odboje, zejména jako vůdcové nekomunistického odboje: J. Lichner, M. Zibrin, D. Ertl, J. Kapinai, A. Bahurinsky, P. Zaťko, J. Ursin, J. Lettrich. Nebyla náhoda, že právě oblasti středního Slovenska se nejaktivněji zapojily do SNP, zejména Turiec, Liptov, Gemer, Novohrad a dolní Orava. Města Banská Bystrica, Brezno a Zvolen, na západním Slovensku Myjava, Brezova pod Bradlom a Turá Lúka, Podjavorie a Uhrovská dolina, kde byly početné enklávy evangelického obyvatelstva.

Členové evangelické církve byli z různých náboženských skupin nejaktivnější. Po vyhlášení Slovenského štátu se nedokázali identifikovat s novým režimem. Jako obhájci československé ideje měli proti nedemokratické povaze nového státu mnoho výhrad, a samozřejmě byli také největšími kritiky politického zneužívání katolictví. To konkrétně znamená toho, že se hlavou státu stal Jozef Tiso, katolický kněz a pro mnoho věřících autorita. Svůj nesouhlas s politickou a sociální situací dávali najevo už od prvních dní po vyhlášení nezávislosti. Zejména evangelická mládež formou organizovaných průvodů a letních táborů, které měly jasně protiľudácký a protinacistický charakter. Namísto toho kladli důraz na ideu čechoslovakismu a připomínali lidem, že generál M. R. Štefánik byl jejím velkým obhájcem. V Banské Bystrici, kde se mladí evangelíci v tomto duchu angažovali v organizaci evangelické mládeže, také hlasitě protestovali proti režimu a kolaboraci s Německem. Veřejně vystoupili při jedné události, která se ve městě konala v roce 1939. Další podobný protest byl zorganizován v Liptovském Mikuláši, avšak další manifestace už státní úřady zakázaly a tvrdě trestaly. Mezi evangelickým klérem v Banské Bystrici zaujímal zvláštní místo v protifašistické činnosti kněz Ján Bakoss. Aktivním se stal krátce po mnichovském diktátu v září 1938 a kromě kázání také publikoval několik textů. Stal se také jedním ze signatářů Pamätného spisu Spolku evangelických kňazov datovaného 21. listopadu 1939, který se zaměřoval proti radikální činnosti Hlinkových gard. Později se také podepsal pod protestní nótu proti perzekucím a deportacím Židů.[24] Jeho činnost úzce souvisela s Domem Evanjelického na Horné ulici, jemuž se také říkalo „Dům osvícení“. I zde se Ján Bakoss věnoval odbojové činnosti, od křtění Židů po poskytování finanční pomoci chudým a perzekvovaným z různých politických, náboženských nebo rasových důvodů. Na konci roku 1944 byl dům dán k dispozici Slovenskému národnímu povstání a 30. srpna 1944 odtud poprvé vysílal Slobodný slovenský vysielač. Dnes v Banské Bystrici památku Jána Bakosse připomíná takzvaný stolperstein, kámen zmizelých, umístěný na ulici Lazovná před vchodem do evangelického kostela.

 

Mládež v odbojovém hnutí

Jasný postoj k režimu Slovenského štátu, který byl v příkrém rozporu s demokratickým myšlením a snahami zachovat pouto k Československu, byl také ústředním motivem hnutí mládeže. To platilo i pro situaci v Banské Bystrici. K odboji se přidávali středoškolští a vysokoškolští studenti, členové zakázaných mládežnických organizací jako například Junák, Evangelická mládež nebo členové stranických mládežnických organizací předmnichovských politických stran. Dvě největší odbojová hnutí v Banské Bystrici, jejichž členové pocházeli z celého Slovenska, Revoluční mládež Slovenska  a Všeslovanská revolučná organizácia, vznikly v roce 1938, nepodařilo se jim však vytvořit ve městě organizační síť. Nejtrvalejší organizace byla známá pod názvem „Protifašistická skupina mládeže“.[25] Vytvořili ji studenti Státní pedagogické školy v květnu 1939. Skupinu založil profesor J. Styk. Jádro skupiny si říkalo Mor ho!.[26] Odboj v této formě fungoval následujícím způsobem: organizaci tvořily čtyřčlenné buňky. Každá buňka měla svého velitele, který činnost buňky koordinoval. Ostatní členové se mezi sebou neznali a komunikovali pouze se svým velitelem. Od roku 1939 tyto odbojové skupiny vytvářely a distribuovaly po Banské Bystrici různé letáky, z nichž většina obsahovala věty jako „Československá republika žije!“ Na všech letákách šířených touto skupinou také byl úryvek básně Jána Chalupky Mor ho! Nejčastěji napadaly vládu, nacistické Německo a obhajovaly ideu slovanství.[27]

Jedna z méně známých protifašistických skupin působila na středních školách pod vedením Ladislava Sáry, profesora působícího na Státní střední průmyslové škole v Banské Bystrici. Její činnost státní orgány odhalily krátce po jejím vzniku, ale díky zásahu státního obhájce J. Brota nešli členové skupiny před soud a mohli si ponechat své zaměstnání.

Hlavně po vzniku Slovenského štátu v roce 1939 se do odbojové činnosti zapojila další část obyvatel Banské Bystrici. Představovali největší skupinu – občanský demokratický odboj. Zejména šlo o skupinu Legalita, jejíž jádro tvořili především Češi pracující v Banské Bystrici, slovenští úředníci a zaměstnanci různých firem, jejichž hlavním zájmem bylo obnovení Československa. Pokud jde o politická stanoviska, tvořili ji především bývalí agrárníci a členové Národní strany. Podíleli se na organizování útěků pronásledovaných osob, výrobě protirežimní propagandy a všelijak se snažili narušovat chod režimu HSĽS.

Tato studie představuje výsledky bádání zaměřeného na identifikaci počátků organizovaného i neorganizovaného odboje v Slovensku, se zvláštním důrazem na město Banská Bystrica. Nejde samozřejmě o vyčerpávající výčet faktů, jako spíše o popularizaci období, které jakoby stálo ve stínu velkých událostí roku 1939. Příběh „malých dějin“ na pozadí velkých událostí vhodně osvětluje každodenní realitu lidí nespokojených se Slovenským štátom a ukazuje jejich schopnost správně pochopit skutečný sled událostí, které vážně a velmi negativně ovlivnily vývoj na Slovensku od roku 1939 do roku 1945. Jejich upřímné snahy – za velmi nebezpečných podmínek a neustálé hrozby, že budou odhaleni –, vzájemně propojit osoby podobného smýšlení nakonec vedly k největší vojenské akci Slováků v jejich dějinách – ke Slovenskému národnímu povstání v roce 1944.

 

 

 

[1] Banská Bystrica se později v roce 1944 stala dějištěm největší vojenské operace Slováků v historii. Už od počátku však byla místem, kde se členové odboje setkávali s příslušníky vojenských kruhů, aby pracovali na přípravách povstání.

[2] To se týkalo velkého množství Slováků, včetně vojáků, učitelů, a dalších. První vlna nespokojenosti nastala po nuceném odchodu státních zaměstnanců a učitelů českého původu, kteří byli na Slovensku déle než 10 let a měli zde rodiny (důvody pro vyhnání byly spíše sociální než politické). Ti museli žádat o výjimky, které se udělovaly jen v určitých případech. Více viz: RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992. Vyšehrad. 2015. 688 s. ISBN 9788074296314

[3] Paramilitární organizace, analogická, pokud jde o fungování a cíle, s oddíly SA v nacistickém Německu.

[4] K. Hušek, M. Polák, O Devečka, J. Botto a J. Podhorány byli pro rozpuštění Agrárnické strany. Přítomní delegáti se nakonec přiklonili k názoru J. Ursínyho a V. Moravčíka vést s HSLS jednání o vzniku nové strany.

[5] Hlinkova slovenská ľudová strana

[6] FREMAL, Karol: Slovenská spoločnosť, odboj a SNP. In: SNP v pamäti národa: materiály z vedeckej konferencie k 50. výročiu SNP. Donovaly 26. – 28. apríla 1994. Banská Bystrica: Múzeum SNP, 1994. s. 184–196. ISBN 80–85727–22–6

[7] Velké množství publikací a studií zabývajících se tématem demokratického, komunistického i dalších typů odboje pochází z pera prof. Karola Fremala. Více viz: SNOPKOVÁ, Blanka: Prof. PhDr. Karol Fremal, CSc. Výberová personálna bibliografia. In: V turbulentnom tridsaťročí. Kapitoly z dejín Slovenska v rokoch 1918-1948. Zost. MIČKO, Peter; ŠMIGEĽ, Michal; SYRNÝ, Marek a kol. Krakow: Spolok Slovákov v Poľsku, s. 369–419. ISBN 978–83–7490–659–3

[8] ŽIKEŠ, Vladimír: Slovenské povstání bez mytú a legend. Praha 1992, s. 72

[9] Podrobnější pojednání o různých názorových proudech u různých odbojových hnutí lze nalézt v publikaci: Kamenec, Ivan: Koncepcie a ciele protifašistického odboja na Slovensku Bratislava, International 1994. In: SNP v pamäti národa. Materiály z vedeckej konferencie k 50. výročiu SNP. Bratislava, International 1994 s. 135–148.

[10] Slovenský národný archív v Bratislave. Fond. Ministerstvo vnútra 1939–1945, k.č. 24., spisy č. 30–35. Litánie k sv. Adolfovi. Zadržanie protištátnej propagandy z. 18. 10. 1939.

[11] SNA Bratislava. f. Ministerstvo vnútra 1939–1945, k. č. 24, spis 33. Správa – zaistenie.

[12] František Jehlicska (20. Ledna 1879, Kúty – 3. Ledna 1939, Vídeň) byl slovenský římskokatolický kněz, politik a novinář. V době mezi válkami se zastával Maďarska a Maďarů.

[13] SNA Bratislava. f. Ministerstvo vnútra 1939–1945. k. č. 24. spis 41, č. 305/39. Letáky protištátneho obsahu, rozširovanie.

[14] SNA Bratislava. f. Ministerstvo vnútra 1939–1945. k. č. 24. spis 57. č. 1069/1939 prez., Rožširovanie tlačiva „Československé zprávy“ poštou z Londýna.

[15] SNA Bratislava. f. Ministerstvo vnútra 1939-1945. k. č. 24. č. 56. spis. 1425/1939. prez. Banská Bystrica – letáky protištátneho rozsahu – rozširovanie.

[16] FREMAL, Karol : Banská Bystrica v národnooslobodzovacom boji proti fašizmu v rokoch 1938-1945.  ONV : Banská Bystrica, 1984.

[17] SNA Bratislava, f.: Ministerstvo vnútra 1939–1945, k.č. 22. č. 21. prez. Banská Bystrica – protištátne letáky.

[18] FREMAL, Karol : Banská Bystrica v národnooslobodzovacom boji proti fašizmu v rokoch 1938-1945.  ONV : Banská Bystrica, 1984.  s. 69–84.

[19] FREMAL, Karol : Banská Bystrica v národnooslobodzovacom boji proti fašizmu v rokoch 1938-1945.  ONV : Banská Bystrica, 1984. s. 58.

[20] NIŽŇANSKÝ, Eduard , LÔNČÍKOVÁ, Michala : Dejiny židovskej komunity v Banskej Bystrici. ŽNO so sídlom v Banskej Bystrici, 2016. s. 15–16.  ISBN 978–80–89127–23–8.

[22] F. Ruppeldt v Žilině, J. Chochoľ z Tomášovců, J. Chabada ze Slovenské Ľupče, V. Hruška ze Sučan, Ľ. Šekal z Liptovské Porúbky, P. Neckár z Prešova, P. Škodáček z Púchova, P. Hronec z Hronseku, P. Valach z Turé Lúky, P. Chorvát ze Slatiny, J. Michálec z Pustých Úľan, J. Zeman z Trenčína, J. Koleček z Kochanoviece, J. Dérer z Kráľové Lehoty, J. Juraš z Liptova a další.

[23] FREMAL, Karol : Banská Bystrica v národnooslobodzovacom boji proti fašizmu v rokoch 1938–1945.  ONV : Banská Bystrica, 1984. s. 62.

[24] MARTULIAK, Pavol : Podiel evanjelického a.v. cirkevného zboru v Banskej Bystrici na protifašistickom odboji a SNP. In : Za živa v Bystrici...Bystrický permon, súborné vydanie časopisu 2003–2012.roč. 2, číslo 3, 2004. s. 8.

[25] MARTULIAK, Pavol : Banská Bystrica, kolíska vzdelanosti. Trian : Banská Bystrica, 2005. 180. ISBN 80–88945–77–1.

[26] Podle tradiční národní písně s tématem vzdoru, jejímž autorem byl slavný slovenský básník Ján Chalupka.

[27] FREMAL, Karol : Banská Bystrica v národnooslobodzovacom boji proti fašizmu v rokoch 1938–1945.  ONV : Banská Bystrica, 1984. s. 66.

 

Mgr. Juraj Lepiš, PhD
Mgr. Lucia Sotáková, PhD.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect