Dublinská smlouva stanovuje dvě pravidla: jednak říká, že povinnost zabývat se podanou žádostí o azyl má první členský stát EU, jehož hranice žadatel překročí (byť by šlo o přejezd, případně přestup na letišti). A dále, že žádost projedná stát, na jehož území se již nachází rodinný příslušník žadatele, ovšem pouze v případě, že byl tomuto rodinnému příslušníkovi přiznán status uprchlíka. Členské státy mohou z humanitárních důvodů projednat žádost o azyl i v případě, že by žádost podle úmluvy měl projednat jiný stát. Dublinskou úmluvu podepsalo 12 členských států EU, vstoupila v platnost 1.9.1997. Později se k úmluvě připojilo: Rakousko a Švédsko (1.10.1997) a 1.1.1998 Finsko.

Dublinská úmluva byla po vlně kritiky částečně přepracována, v současné době platí tzv. Dublin 2, což je Nařízení Rady, které najdete v souvisejících odkazech. Přikládáme také kritické stanovisko ECRE, organizace zastřešující evropské nvládní organizace pracující s uprchlíky, která byla výrazným oponentem Dublinské úmluvy.
Originální název: Convention determining the State responsible for examining applications for asylum lodged in one of the Member States of the European Communities - Dublin Convention (97/C 254/01)