Směrnice vstoupila v platnost 6.2.2003 a je závazná pro všechny členské státy EU kromě Dánska a Irska. Třináct zbývajících členských států Unie musí do 6.února 2005 přizpůsobit domácí legislativu závazkům Směrnice. Toto datum je závazné také pro nově přistupující členy. Cesta k přijetí směrnice začala už v květnu 2001, kdy Evropská komise navrhla směrnici, která by určovala minimální požadavky na přijímací střediska žadatelů o azyl v členských státech. Členské státy pak protahovaly přijetí především kvůli otázce přístupu žadatelů na pracovní trh a jednání byla znovu otevřena až během podzimu 2002. V té době už Směrnice obsahovala právo členských států odmítnout přístup do přijímacího střediska těm žadatelům, kteří o azyl nepožádali v přiměřené době (reasonably practicable). Nakonec byla Směrnice podepsána 27.1.2003.

Směrnice stanoví minimální standardy přijetí žadatele o azyl v členských státech EU, tj. podmínky, které EU garantuje žadatelům o azyl především v přijímacích střediscích (uprchlických táborech), ale i obecně (například v otázce vstupu na pracovní trh).

Směrnice se vztahuje na žadatele o azyl spadající do definice Ženevské úmluvy, pokud je jim (podle článku 3.1) dovoleno zůstat na území členského státu. (Jinými slovy, pokud daný členský stát nejprve neaplikuje princip bezpečné třetí země a nevyužije readmisních dohod a nevrátí žadatele do země mimo EU, na níž se pak tato směrnice samozřejmě nevztahuje.)

Členské státy mohou vztáhnout použití směrnice i na osoby v jiném než uprchlickém režimu (nebo režimu žadatele o azyl), stejně tak jako mohou žadatelům poskytnout vyšší standardy než jaké stanoví směrnice.

Směrnice stanoví následující práva: na veškeré informace týkající se výhod a také povinností souvisejících s pobytem v přijímacím středisku (do 15 dnů od podání žádosti o azyl), na doklady (nebo jinou dokumentaci) dokládající, že jde o osobu žádající o azyl (do 3 dnů od podání žádosti), dále svobodu pohybu na území daného členského státu nebo území, které žadateli členský stát vymezí (článek 7), právo na jednotu rodiny (čl.8), vzdělávání nezletilých ve veřejných státních školách nebo v přijímacích zařízeních (článek 10). Pokud jde o přístup na pracovní trh, Směrnice říká, že je možný po 12 měsících čekání na rozhodnutí první instance (článek 11). V podstatě musí každý členský stát EU stanovit nějakou dobu, po kterou nesmí žadatel od podání žádosti o azyl, v konkrétní zemi pracovat. Tato doba nesmí být delší než jeden rok, pokud k prodloužení nevedou důvody, které mohou být připsány na vrub žadateli.
Směrnice garantuje žadateli základní zdravotní péči (článek 15).

Směrnice vymezuje také podmínky, za kterých je možné omezit nebo zcela zrušit minimální záruky: nevyhovění podmínkám pro azylovou proceduru, pokud žadatel nepožádá o azyl v době z praktického hlediska opodstatněnou (16.2) nebo v případě nepřijatelného (násilného) chování žadatele (16.3). Dalším důvodem zamítnutí může být nedovolené opuštění ubytovacích zařízení, nesplnění ohlašovacích podmínek nebo podání žádosti v jiné členské zemi EU. Článek 21 garantuje žadatelům možnost odvolat se v případě negativního rozhodnutí vtahujícímu se k přijímacím střediskům.

Originální název: Council Directive 2003/9/EC of 27 January 2003 laying down minimum standards for the reception of asylum seekers.

(s použitím podkladů ECRE anotovala H.Kabeleová)