Publikace je sestavená ze závěrů jednání Kulatého stolu (26.2.2003) zaměřeného na problematiku „slučování rodin cizinců a uznaných azylantů“. Otázku slučování rodin cizinců a uznaných azylantů nelze dle přítomných odborníků na cizinecké právo podceňovat, přestože se v případě České republiky zatím jedná o marginální záležitost. Na základě odborných predikcí i aktuální dynamiky vývoje ve sféře azylu a migrace lze důvodně předpokládat, že počet těchto případů bude intenzivně narůstat.

V České republice se problematikou slučování rodin zabývá zákon o azylu, který může z „důvodů hodných zřetele“ udělit blízkému příbuznému uznaného azylanta azyl, i když nebyl pro udělení azylu prokázán důvod. Nutno ovšem podotknout- pokud se rodinnému příslušníkovi azylanta podaří vstoupit na území České republiky. Rodinní příslušníci azylanta jsou nuceni žádat o víza ke vstupu do ČR na zastupitelských úřadech v zahraničí. Zastupitelský úřad hodnotí jejich žádosti podle zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí zastupitelského úřadu je konečné a bez možnosti soudního přezkoumání. Rodinní příslušníci azylanta, chtějí-li využít práva na sloučení rodiny, jsou dle zákona o pobytu cizinců povinni předložit i ty doklady, které nemusí mít vzhledem ke svému postavení k dispozici (íránské děti nesmí být zapsány v pase a ani jim nemůže být vystaven samostatný doklad) včetně cizineckou policií ověřeného pozvání, které je spojeno s prokázáním značné finanční částky (několik desítek až set tisíc korun-podle počtu rodinných příslušníků). Přítomní odborníci se shodli na tom, že pro mnohé žadatele tyto požadavky nejsou reálné. Zdůraznili také, že ani předložení všech příslušných dokumentů nezaručuje vydání kladného rozhodnutí. Na udělení víz není právní nárok a zastupitelský úřad nemusí udat ani důvod svého negativního rozhodnutí. Žadatel tak nemá efektivní možnost jak ovlivnit konečné rozhodnutí či se proti němu odvolat (pokud je vůbec vydáno).

Aktivity Ředitelství cizinecké a pohraniční policie včetně Odboru pro azylovou a migrační politiku MZV (OAMP) jsou ve věci slučování rodin dle přítomných právních expertů uspokojivé, což ovšem nelze říci o Konzulárním odboru MZV a jednotlivých zastupitelských úřadech v zahraničí. Absence relevantního komunikačního kanálu je pociťována zejména v případě zastupitelského úřadu v Pákistánu. Konzulární odbor MZV odmítá přijmout za jednání jednotlivých zastupitelských úřadů v zahraničí odpovědnost. Ředitelství cizinecké a pohraniční policie s OAMP mohou sice vydat kladná doporučení (tzv.vstřícná stanoviska) Konzulárnímu odboru MZV, ovšem konečné rozhodnutí je v rukou příslušného zastupitelského úřadu.
Zastupitelský úřad nejednou po žadateli požaduje oprávnění k pobytu, tedy formalizovanou záruku, že mu bude udělen azyl. Zmiňovanou záruku ale OAMP vydat nemůže, neboť řízení o azylu bude zahájeno až na území. Jednorázové dokumenty Mezinárodního výboru červeného kříže pro udělení víz rovněž nemusejí zastupitelskému úřadu stačit.
Případy sloučení rodin se často táhnou neúměrně dlouhou dobu, což v konečném důsledku vede k vzájemnému odcizení či rozpadu rodiny. Zjednodušení a urychlení procesu slučování rodin, efektivní komunikace mezi partnery a inkorporace speciálního druhu víz pro rodinné příslušníky do zákona o pobytu cizinců včetně možnosti získat tyto víza na hraničních přechodech, by dle přítomných expertů vedlo k eliminaci role zastupitelských úřadů ve věci slučování rodin.
Určitým řešením by rovněž mohla být i realizace řízení o azylu přímo v zemi původu rodinného příslušníka azylanta, což je věcným záměrem i připravované směrnice EU o právu na sloučení rodiny. Podle EU by neměly být kladeny překážky procesu sloučení rodin, ale některé země trvají na splnění určitých podmínek. Německo je toho názoru, že slučování rodin by se nemuselo odehrávat na území Německa. Jiné země prosazují podmínku, aby věk rodinného příslušníka azylanta nepřekročil 15 let.

Ze závěrů jednání Kulatého stolu vyplývá, že všeobecná zásada „jednoty rodiny“, i když je součástí platných právních ustanovení, zůstává stále na úrovni realizace problematickou otázkou. Změny v krátkodobém horizontu jsou dle přítomných odborníků na cizinecké právo prakticky nemožné, proto je nutné se nejprve zaměřit na zlepšení komunikace mezi jednotlivými partnery a vytvoření tak funkčních komunikačních kanálů.
(anotovala A.Gerstnerová)