Migraceonline.cz

Portál pro kritickou diskuzi o migraci
12. 10. 20
Zdroj: migraceonline.cz

Život po apartheidu, třetí díl: Spory o půdu

Život po apartheidu, třetí díl: Spory o půdu

Apartheid se systematicky snažil znemožnit zejména černošské většině jakýkoliv ekonomický rozvoj a vliv. Přestože k systematickému omezování práv podrobených skupin došlo až v průběhu otevřeně rasistické vládní strategie segregace po roce 1949, nárazově se to dělo už dříve. V roce 1913 vešel například v platnost zákon, který zakazoval nebílému obyvatelstvu vlastnit půdu. Na tom později stavěl právě apartheid, kdy bylo vymezeno deset oblastí, tzv. bantustánů, které měly částečnou autonomii, jejich správa však podléhala centrální vládě. Řada lidí byla do těchto poloautonomních oblastí přesunuta násilím, zatímco jim byla zabavena půda, kterou do té doby vlastnili. Byla totiž prohlášena za bělošské území. V rámci těchto celkem deseti rezervací pak mohli černoši z jednotlivých kmenů žít a pohybovat se po nich. Někteří směli také odkoupit pozemky.

Pád apartheidu v roce 1994 obnažil alarmující stav. Bantustány tvořily jen přibližně 13 % jihoafrického území, zatímco v nich žila naprostá většina obyvatel země. Oproti tomu 87 % jihoafrické půdy bylo ve vlastnictví bělochů, kteří tvořili pouhou desetinu populace. Od počátku demokratického zřízení proto vládnoucí Africký národní kongres mluví o nutnosti pozemkové reformy, která by půdu přerozdělila a napravila křivdy z minulosti. Právo na pozemkovou reformu je také zaneseno v jihoafrické ústavě, která současně garantuje právo na soukromé vlastnictví. A tato dvě práva do sebe ve svém důsledku naráží. Aby totiž stát mohl půdu, k níž byl většině populace na základě rasistických zákonů znemožněn přístup, přerozdělit, musel by některé pozemky jejich majitelům vyvlastnit. „V rámci naší pozemkové reformy máme tři programy, z nichž jedním jsou restituce. Ty se týkají lidí, kteří byli zbaveni vlastnictví půdy a nyní o ni mohou požádat,” říká profesorka práva Elmien du Plessis, která aktivně participuje na snahách o změnu jihoafrické Ústavy s cílem přerozdělení půdy urychlit. „Současně ale s ohledem na naši koloniální historii nejde jen o apartheid, ale o období, které započalo už před 350 lety. Je to o férovosti a spravedlnosti. Musíte lidem alespoň zajistit možnost přístupu ke zdrojům na rovném základě,” dodává. Změna ústavy by pak možnost vyvlastnění bez náhrady měla za jistých okolností umožnit.

Profesorka práva Elmien du Plessis.

 

Právě o vyvlastňování se aktuálně vedou na parlamentní půdě i mimo ni vypjaté debaty. Krajně levicová strana Ekonomických bojovníků za svobodu (EFF), která v posledních volbách získala kolem 10 % hlasů, totiž volá po konfiskaci půdy bílých majitelů bez jakékoliv finanční náhrady. To vládnoucí Africký národní kongres je ve svých vyjádřeních opatrnější, tím je ale také i podle profesorky Du Plessis nečitelný, což působí značnou nejistotu zejména mezi bělošskými farmáři, kteří se logicky bojí o své farmy, které jejich rody často budovaly po generace.

V nejistotě žije také rodina farmáře Josefa v Severním Kapsku, s nímž jsem měl možnost strávit tři dny. I přesto se zejména jeho rodiče domnívají, že slova o vyvlastňování půdy bez náhrady jsou čirým populismem a snahou lídra EFF Julia Malemy zakrýt vlastní korupční skandály.

 

Ovčí ocásky

Je sobotní večer a Josefova rodina mě zve na grilování, které je základem afrikánské společenské kultury. Budou se podávat skopové steaky a jako předkrm grilované ovčí ocásky, které jsou zdejší specialitou. „Nikdy v životě jsem to nejedla, je to strašně nechutné, když si představíš, co přesně jíš,” směje se Josefova žena Marjeanne, zatímco její manžel ocásky vytahuje z pytlíku a rozkládá po grilovacím roštu. Na farmu za ním přišla z hlavního města Pretorie. „Je to jediná část ovčího těla, kterou můžeš sníst, aniž by ovce zemřela,” vysvětluje Josef, když si všímá mých rozpačitých pohledů. „Ocasy ovcím střiháme z hygienických důvodů. Nevyhazujeme je. Opečeme si je. Jsou pak jako chipsy,” usměje se.

Náš rozhovor a smích sleduje z verandy Josefův otec Andrés. Kolem je slyšet zvedající se vítr, pokojné brebentění ptactva i cvrkot hmyzu. Andrés mě později ujišťuje, že se zabavení rodinné farmy nebojí. Podle něj si dokáže vládnoucí Africký národní kongres spočítat, co by následovalo. „Slýcháme, že většinu půdy v JAR vlastní běloši, ale to není pravda. Většinu vlastní stát a pokud chce půdu přerozdělovat, měl by začít tou vlastní,” myslí si Josef a do hovoru se přidává také jeho matka Kay. Vadí jí, že půdu, kterou stát vyvlastní, reálně černochům nepřerozdělí. Ve většině případů jim ji podle ní pronajme nebo propůjčí. „To mě znepokojuje. Žádný farmář, bez ohledu na barvu pleti, totiž nemůže úspěšně farmařit bez vlastnictví půdy. Potřebuje si půjčit peníze a k tomu potřebuje dát něco do zástavy,” načrtává a doplňuje, že pokud farmář nemá co zastavit a nedostane půjčku, nezaseje. Aspoň ne v takové míře, aby mohl svou farmu dále rozvíjet a podílet se na potravinové stabilitě země. „Vláda má směšnou agendu, kdy chce vlastnit půdu, aniž by měla plán, jak ji obhospodařit. Na tu půdu pak dá lidi bez zkušeností i nářadí a řekne jim: ‚Dali jsme vám půdu, vy nám dejte svůj hlas. S chudobou je konec!’ Ale takhle to nefunguje!” rozčiluje se Kay. Ona sama přitom vidí přerozdělení půdy jako nutnost. A to i za předpokladu, že by se musela její rodina části farmy vzdát. „Pokud by ji skutečně dávali lidem, a dávali jim tak také důstojnost, pak bych byla jednoznačně pro. Dnes jsou ale lidé odkázáni na smilování vlády a to je přesně to, o co jí jde,” říká. Její slova pak dokládá zjištění z roku 2010, které odhalilo, že 90 % nových černošských farem, které vznikly jako produkt pozemkové reformy, selhalo.

Také profesorka Elmien Du Plessis, která pozemkovou reformu pomáhá připravovat, vládu kritizuje za její netransparentnost v komunikaci. Vznikají tak podle ní mnohá nedorozumění, která podporují strach bílé menšiny. Ten však podle ní není založen na reálných základech. „Nemá jít o celoplošné vyvlastnění půdy bílých farmářů bez náhrady. Když se podíváme na zákon o vyvlastňování, který se nyní snažíme protáhnout parlamentem, tak identifikuje typy nemovitostí, o kterých je zamýšleno jako o těch, které by mohly být zkonfiskovány s nulovou náhradou. A to by byly pozemky, které nebyly nikým reálně využívány. Vláda opakovaně uklidňuje občany, že nemá jít o produktivní farmy. To, že by byla odebrána farma chudému bílému farmáři se tedy nestane,” ujišťuje profesorka.

Proti jejímu tvrzení však vystupují organizace, které zastupují zájmy farmářů nebo afrikánské menšiny. Jedna z nejstarších takových asociací, TAUSA, je hlasitým kritikem chystaných změn ústavy. Její ředitel Bennie van Zyl mě v sídle organizace v hlavním městě Pretorii ubezpečuje, že on sám se toho, že by k celoplošnému vyvlastňování půdy aktuální vláda přistoupila, neobává. Má ale strach z budoucnosti. „Co když se k moci za deset let dostanou Ekonomičtí bojovníci za svobodu a změny ústavy využijí? Proto přepisování ústavy nesmíme připustit,” zdůrazňuje a dodává, že se hodlá v případě jejích změn bránit u mezinárodních soudů.

Ředitel asociace TAUSA Bennie van Zyl.

 

Černí první

Krom parlamentních Ekonomických bojovníků za svobodu je velmi zvučným hlasem snah o vyvlastnění bělošské půdy bez náhrady hnutí Black First Land First (BLF), které vede bývalý poslanec Andile Mngxitama. Zatímco EFF v posledních volbách získala kolem 10 % hlasů voličů, BLF nakonec soud ani neumožnil se voleb účastnit. Prohlásil totiž jeho stanovy za protiústavní, jelikož strana programově odmítá přijímat bělošské členy do svých řad. Lídr i další členové hnutí jsou proslulí radikálními až nesnášenlivými názory, a právě Mngxitamovo jméno vedle toho Julia Malemy zmiňuje velká část bělošských farmářů a aktivistů, které během své cesty potkávám. Když se mi proto podaří získat číslo na jeho soukromý mobil, vytáčím ho a doufám v možnost rozhovoru. Andile Mngxitama ochotně souhlasí a nabízí mi setkání hned za pár hodin. Mám dorazit do baru s hlasitou hudbou u letiště.

Přijíždí pozdě. Když jeho sedan konečně na parkovišti zastaví a tento malý podsaditý usměvavý muž razí směrem ke mně, volá na přicházející servírku, že si dá kapučíno. „Zaplatí to tenhle běloch.” Myslí tím mě.

Andile Mngxitama z Black First Land First.

 

„Neuznáváme právo bělochů na občanství v této zemi, neuznáváme jejich vlastnictví půdy jako legitimní. Neuznáváme ani tuto vládu a ústavu Nelsona Mandely jako legitimní,” říká rezolutně a později vysvětluje, že jeho hnutí vystupuje velmi ostře. Jeho cílem je nastolit chaos, aby se prý věci pohly kupředu. Bílé farmáře nazývá zloději. A to i v případě, kdy si rodiny zemědělců před mnoha dekádami půdu legálně koupily. „Ale od koho? Od dalších zlodějů! Podíleli se tak na nelegální aktivitě,” odmítá mé námitky, že většina farmářů za své usedlosti zaplatila.

Jeho výroky na adresu bělochů jsou po celou dobu rozhovoru otevřeně nesnášenlivé. Ptám se ho proto, zda není jeho hnutí rasistické. Přeci jen mají jeho členové problém s nenávistnými výroky vůči bělochům a jejich stanovy členství bělochům zakazují na rasovém základě. „Černoši nemohou být rasisté, černoši jsou obětí rasismu. Když se bráním rasismu, nemůžu být rasista,” zdůrazňuje a přidává, že on vůči bělochům necítí nenávist, na což odpovídám, že je těžké tomu věřit po tom, co mi on sám do očí říká. „My chceme spravedlnost,” opakuje. A podle něj nastane až v momentě, kdy běloši odevzdají svůj nemovitý majetek.

Útoky na farmáře v souvislostech

Právě výroky Julia Malemy z Ekonomických bojovníků za svobodu a Andileho Mngxitamy někteří aktivisté dávají do souvislosti s útoky na bělošské farmáře. Domnívají se, že mohou některé útočníky k brutálnímu mučení obětí postrčit, a že nesnášenlivé výroky politiků takové činy v očích některých lidí legitimizují. Vláda se podle nich proti těmto výrokům jednoznačně nestaví, proto se objevují zejména na sociálních sítích konspirační teorie, že v JAR dochází k bílé genocidě za jejího souhlasu.

To rezolutně odmítá například bezpečnostní expert Gareth Newham z respektovaného Institutu pro bezpečnostní studia, když říká, že genocida bílé menšiny v Jihoafrické republice neprobíhá ani náznakem a podle něj nejsou ani žádné doklady, že by se útoky děly za přispění nesnášenlivé rétoriky politiků. „Farmáři jsou velmi organizovaní. Sdružují se v uniích, tyto aktivity sledují a informace mezi sebou sdílejí. To vzbuzuje velký strach v celé komunitě, zejména mezi bílými farmáři, kteří mohou být více konzervativní a ne tak integrovaní,” říká. „Integrace spíše probíhá ve městech, farmáři ale mají stále tendenci žít v oblastech, kde se stýkají zejména s dalšími bílými farmáři. Vypadají stejně jako oni, mluví stejným jazykem, mají stejné zájmy a jsou propojení. Mají proto pocit, že jsou pod útokem. To, čemu čelí, ale nezažívají pouze farmáři. Je to problém, který dopadá na všechny Jihoafričany,” pokračuje a přidává čísla: „V místech, kde v JAR běžně žijí běloši, se ročně odehraje 1 vražda na 100 tisíc obyvatel. V chudých lokalitách, kde většinou žijí černoši, průměr činí mezi 200 až 300 vraždami na 100 tisíc obyvatel.” Doplňuje, že zatímco bylo za ekonomický rok 2018/2019 (policie totiž nesleduje data kalendářně, ale od dubna do dubna) zavražděno na farmách 47 lidí, celkem došlo v JAR k 21 tisícům vražd. „Mohu s velkým sebevědomím říct, že tu žádná bílá genocida neprobíhá, a mohu také s velkou jistotou říct, že většina útoků na farmách není rasově motivovaná. Většinou jde o ekonomickou trestnou činnost,” říká Newham. „Bílí farmáři si myslí, že jde o útoky cílené na ně. Neradi slyší, že útočníci napadají také spoustu dalších lidí,” dodává.

Gareth Newham z Institutu pro bezpečnostní studia.

 

Titulní foto: Josefovy ovce. Autorem všech fotografií, kde není přímo uvedeno jinak, je Lukáš Houdek. 

Líbil se Vám článek? Přečtěte si i ostatní díly seriálu o životě po apartheidu v Jihoafrické republice od Lukáše Houdka:

První díl: Čeští exulanti

Druhý díl: Na konci světa

Čtvrtý díl: Útoky na farmáře

Pátý díl: Důležitý je kontext

Lukáš Houdek

je romista, umělec, dokumentarista a stojí za kampaní HateFree Culture. Je držitelem Novinářské ceny na svůj rozhlasový dokument o stigmatizaci albínů v Ghaně. Letos odjel do JAR, aby zmapoval situaci bílých farmářů a jejich údajné genocidy. Vznikla tak série reportáží i podcast Českého rozhlasu s názvem Pohrobky apartheidu.

12. 10. 20
Zdroj: migraceonline.cz
...nahoru ▲