Migraceonline.cz

Portál pro kritickou diskuzi o migraci
12. 10. 20
Zdroj: migraceonline.cz

Život po apartheidu, druhý díl: Na konci světa

Život po apartheidu, druhý díl: Na konci světa

V kontextu násilné kriminality v postapartheidním období jsou po celém světě nejviditelnější zprávy o údajném cíleném vyvražďování bělošských farmářů. Některé stránky na sociálních sítích jsou zaplaveny fotografiemi brutálně zmučených lidí a volají po zastavení bílé genocidy.

Abych zjistil, jak bělošští farmáři žijí, a jakým výzvám v kontextu bezpečnosti čelí, vypravuji se na sedmihodinovou cestu autem napříč jihoafrickou krajinou z Johannesburgu až do Severního Kapska, kde už po sedm generací farmaří rodina mladého chovatele ovcí Josefa. Identifikuje se jako Afrikánec – tedy potomek přistěhovalců z Francie, Německa a Holandska, kteří do Jižní Afriky připlouvali od druhé poloviny 17. století. Josefovu farmu v 18. století koupily od britské koruny dvě sestry, které ji postupně vybudovaly. Na farmě se ubytovávám na dvě noci a s farmářskou rodinou trávím volné večery na jejich vzdušné verandě před domem. „Tady u nás je bezpečno,” reaguje Josef na mou otázku na útoky na bílé farmáře. „My tu máme velmi mírumilovné vztahy, pečujeme o sebe navzájem, hledíme si svých zaměstnanců a oni nás. Jsme jedna rodina. Protože jsme tu odloučeni od zbytku světa, jsme to jediné, co navzájem máme,” doplňuje. Kriminalita se v Severním Karoo, jak se tato oblast nazývá, v kontextu farem podle něj projevuje téměř výhradně krádežemi dobytka. „Za tím jsou ale lidé, kteří mají hlad,” zdůrazňuje.

Josef s manželkou Marjeanne.

 

Zprávy o útocích na bílé farmáře se dostávají ale i k Josefovi a jeho rodině, zejména přes sociální sítě nebo mobilní aplikaci WhatsApp, skrz níž afrikánští farmáři ve skupinových chatech sdílejí různé informace, které se jich týkají. Právě tyto zprávy přiměly Josefa přistoupit k většímu zabezpečení farmy. „Když slyšíš, co se všude jinde děje, dodává ti to pocit bezpečí. Můžeš v noci v klidu spát,” připouští. Že by za útoky na farmáře byl ve větší míře rasový motiv, jak tvrdí zprávy šířené po sociálních sítích, si nemyslí. A nemyslí si to ani jeho matka Kay, která si k nám po chvíli přisedá. „Myslím, že to je opravdu menšina případů. Naopak mám dojem, že je snaha tyto činy zveličit a tím plodit více nenávisti mezi lidmi,” domnívá se a tento pohled sdílí také její manžel Andrés, který před pár lety po třech dekádách chování ovcí farmu synovi Josefovi předal. „Útoky na farmy jsou rozhodně vážný problém. Nemůžu říct, že by byly politicky motivované, je ale otázka, zda jde skutečně jen o běžnou kriminalitu,” říká, zatímco usrkává brandy s colou. „Prostě někoho neumučíš k smrti jen proto, že mu chceš ukrást chleba nebo pistoli. Na druhou stranu ale při těchto loupežích neumírají jen bílí farmáři. Vražděni jsou také černoši a barevní,” dodává.

Josefův otec Andrés, manželka Marjeanne a matka Kay.

 

Tři tragédie

Přes WhatAapp dostávám souřadnice. Označují na mapě benzínku u města Krugersdorp, které je asi hodinu autem severozápadně od Johannesburgu. Když dorazím na místo, vytáčím číslo muže, kterého jsem nikdy neviděl. „Vidíš ten bílý pickup?” ptá se. „Vem si věci a naskoč ke mně, tím svým autíčkem by ses asi tam, kam pojedeme, nedostal,” směje se.

Trevor je majitelem vyhledávané bezpečnostní agentury v tomto okrese. Dnes je mu přes šedesát, už jako mladík se ale o bezpečnost venkovských komunit staral a jako dobrovolník pomáhal farmářům se zabezpečením a hlídáním farem. Později si zaregistroval firmu a začal budovat funkční systém. „Komerčně to dělám už asi 20 let, dobrovolnictví vám nezaplatí účty a benzín,” vysvětluje v autě na cestě ke svým klientům, manželskému páru Binggeliových, kteří jsou v seniorském věku. Manželé farmaří už čtyřicet let. Před dvaceti lety se rozhodli na svou farmu po odchodu do důchodu přestěhovat a žijí na samotě v kopcích. Jejich farma se specializovala na pěstování květin, které dodávali jak pro jihoafrický, tak mezinárodní trh.

Do životů postarších farmářů zasáhlo několik katastrof. Při nečekaném mrazu v minulosti přišli o celou úrodu a museli začít znovu. Před nedávnem se zase na pahorek, kde jejich farma stojí, rozšířil z údolí oheň a většinu jejich rostlin spálil. Manželé se tak rozhodli ve farmaření už nepokračovat a užívat si důchodu uprostřed dechberoucí krajiny a nekonečných luk. Tragédie, k níž došlo téměř před patnácti lety, se však do jejich života zapsala mnohem zásadněji. A dodnes nejsou sto se s ní vyrovnat.

Trevorův bílý pick up už téměř čtvrt hodiny drkotá po kamenité polní cestě vzhůru do kopců. Cestou potkáváme mršinu lišky. Trevor proto zastavuje, aby ji prozkoumal. „V poslední době se nám tu šíří vzteklina,” říká. Vrací se do auta a pokračujeme dál, až dorazíme k jednoduché kovové brance. Tu Trevor otevírá a projíždíme dál po pozemku Binggelliových až k malému bungalovu. Ze dveří k nám pohotově vyráží téměř osmdesátiletý Peter a za ním mává jeho žena Anne Marie.

Zleva: Trevor, Anne Marie a její manžel Peter.

 

Vysoká tráva

„Stála jsem tady, když Peter otevřel dveře. Tam se objevili ti chlapi a já si už jen pamatuju, jak začaly padat výstřely,” líčí rozechvělým hlasem Anne Marie. „Vykřikla jsem, otočila se a dala se na útěk zadním vchodem,” pokračuje a rukou obkresluje trasu svého úniku. Stojíme u vchodových dveří a ona mě vzápětí vede přes kuchyň ven až k zahradní brance. „Tady jsem ještě pořád utíkala, neohlížela jsem se, jen jsem běžela. Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže rychle utíkat, když mu jde o život,” zamýšlí se a zastavuje se až u vzdáleného křoví. „Tady jsem padla do vysoké trávy, ty keře tu tehdy nebyly. Odtud jsem vše pozorovala a zůstala tu, dokud neodjeli,” dodává.

Ane Marie na místě, kde se ukrývala.

 

Manželský pár byl spolu se svou dcerou napaden pěticí lupičů. Útok očekávali, celý večer totiž měla rodina pocit, že je něco v nepořádku. Jejich pozemek vykazoval znaky něčí přítomnosti. Když pak vyšli před dům, aby vyprovodili dceru, která bydlela v nedaleké chatě, narazili do ozbrojených mužů. Peter se jednoho z nich snažil zpacifikovat, jiný však začal pálit a Petera tak zasáhly tři střely – jedna do nohy, jedna do paže a jedna do břicha. „Byl jsem ve velmi špatném stavu,” hodnotí Peter. Dceru útočníci svázali a pustili se do hledání Anne Marie. Ta se v děsu stále ukrývala v trávě a pozorovala zmatené útočníky, jak pobíhají kolem. „Bylo to příšerné,” vzpomíná a chvěje se jí hlas. Nakonec vzali dceřinu kabelku, auto a odjeli.

Návrat do domu nebyl pro Anne Marie snadný. Jednak nevěděla, zda skutečně všichni lupiči odjeli, jednak byla přesvědčená, že jsou její blízcí po smrti. „Nikdy v životě jsem se tak strašně nemodlila,” přiznává Anne Marie a v očích jí stojí slzy. „Když jsem pak přišla blíž, slyšela jsem hlasy. Byla to má dcera, která držela telefon a volala o pomoc.”

Dcera Lilian volala právě Trevorovi, který sedl do auta a vydal se rodině na pomoc. Ženám doporučil raněného naložit do auta a odvézt do údolí. A tím mu patrně zachránily život. Sanitka totiž cestou zabloudila. Peter pak strávil v nemocnici čtrnáct dní ve vážném stavu.

Anne Marie a Peter před svým domem.

 

„Byla to klasická loupež,” říká rozhodně Peter. „Nejsem si jist, zda jsou tyto činy rasově motivované. Jednotlivé případy být mohou, ale tenhle případ nebyl,” dodává. Dostává se tak k předmětu četných debat – zda k útokům na farmáře a jejich vraždy dochází z rasových důvodů. „Farmy jsou velmi snadným cílem. Kvůli naší izolaci musíme být soběstační. Očekávají proto, že tu máte zbraně, jídlo a peníze,” říká Peter. To potvrzuje také Trevor. Na rozdíl od Petera se však domnívá, že řada z přepadení bělošských farem je motivována rasově nebo politicky. „Nevejdete prostě do domu, kde vytáhnete sedmdesátileté důchodce, ty mučíte, zavraždíte je, znásilníte a pak jim ukradnete mobil.” Podle něj nejsou takové oběti pro útočníky hrozbou. Mohou jim proto ukrást, co chtějí, bez jakéhokoliv odporu. „Jeví se mi to tak, že chtějí vyslat nějaké poselství. Že mají odejít,” odhaduje Trevor a dotýká se tak tématu pozemkové reformy, které je v jihoafrické společnosti živé od pádu apartheidu. A budí vášně.

Mapa kriminality v Trevorově kanceláři.

 

Titulní foto: Pohled od domu Petera a Ane Marie. Autorem všech fotografií, kde není přímo uvedeno jinak, je Lukáš Houdek. 

Líbil se Vám článek? Přečtěte si i ostatní díly seriálu o životě po apartheidu v Jihoafrické republice od Lukáše Houdka:

První díl: Čeští exulanti

Třetí díl: Spory o půdu

Čtvrtý díl: Útoky na farmáře

Pátý díl: Důležitý je kontext

Lukáš Houdek

je romista, umělec, dokumentarista a stojí za kampaní HateFree Culture. Je držitelem Novinářské ceny na svůj rozhlasový dokument o stigmatizaci albínů v Ghaně. Letos odjel do JAR, aby zmapoval situaci bílých farmářů a jejich údajné genocidy. Vznikla tak série reportáží i podcast Českého rozhlasu s názvem Pohrobky apartheidu.

12. 10. 20
Zdroj: migraceonline.cz
...nahoru ▲