Život po apartheidu, první díl: Čeští exulanti
Když jsem před několika lety poprvé pracovně odjížděl do Jihoafrické republiky a můj dlouholetý přítel Neil Star – vyhledávaný kadeřník a rádiový moderátor – mě pozval k sobě domů na večeři, otevřel jsem po nějaké době u sklenice vína téma, s nímž jsem se čas od času ve virtuálním prostoru setkával. „Jak je možné, že tu jsou bílí farmáři vyvražďovaní a nikdo to neřeší?” zeptal jsem se. On, původem bílý Angličan, na mě vyvalil oči. „Tohle u sebe doma vážně nechci poslouchat,” odvětil a později ve zprávě na Messengeru dodal, že nepředpokládal, že bych zrovna já byl nacionalista. Potkali jsme se přece v Praze na festivalu romské hudby Khamoro. „Protože tohle téma tady tlačí rasisti,” dodal a já zůstal jako opařený. O vyvražďování bílých farmářů a bílé genocidě jsem totiž průběžně slýchal a četl. Bral jsem informace, které se šířily jak po sociálních sítích, tak občas prosakovaly i do mainstreamových médií, jako fakt. Neil i další Jihoafričané, které jsem postupně během svých opakovaných cest do JAR potkával, začali naznačovat, že je situace mnohem složitější. Proto jsem začátkem letošního roku do JAR odjel znovu, abych se pokusil situaci kolem údajné bílé genocidy v zemi osvětlit.
Podle české politologa se zaměřením na extremismus Jana Charváta z FSV UK není narativ o bílé genocidě ničím novým. Vystopovat se dá až do Třetí říše. „Obecně jde o představu, že existuje plán na nahrazení bílé populace jinou skupinou. Dnes jde zejména o představu nahrazení migranty – ať už ze severní Afriky nebo Blízkého východu. Ten původní narativ předpokládal, že za tím stojí především židé. Tahle představa doteď u části krajní pravice přetrvává,” vysvětluje Charvát. Ve spojitosti s Jihoafrickou republikou se pak podle něj objevuje už od pádu rasistického režimu apartheidu, který v JAR trval až do roku 1994. Podle Charváta se pak krajní pravice snaží narativem o bílé genocidě své počínání a postoje legitimizovat. „Je snaha ukázat, že otevřeně rasistický režim apartheidu byl zcela v pořádku, zatímco dnes je země v naprosté katastrofě. A že o to hůř na tom nyní běloši jsou. Z toho vyplývá představa o bílé genocidě, které se pak dá využít,” vysvětluje a doplňuje, že narativ vzniká v samotné JAR a šíří se i díky novým médiím po celém světě.
Albertonský buřtguláš
Je parný únorový podvečer, slunce pomalu zapadá a halí městečko Alberton jižně od Johannesburgu do příjemného teplého světla. Mačkám zvonek ukrytý pod reliéfem slunce na bráně rozlehlého bungalovu. Patří Šebestovým, českým emigrantům, kteří podobně jako tisíce Čechů odešli do Jihoafrické republiky jako země zaslíbené v roce 1969 po okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Šebestovi však přiznávají, že nastupující normalizace nebyla tím hlavním důvodem. „My jsme byli vždycky na dobrodružství. Částečně jsme se rozhodli odejít proto, že chtěl člověk poznat něco jiného, částečně taky proto, že jsme byli rok spolu, chtěli jsme mít děti, ale bydleli jsme tři generace ve dvoupokojovém bytě. A tak jsme si mysleli, že zkusíme štěstí ve světě,” říká později při procházení fotoalb jednasedmdesátiletá Jiřina. Pětasedmdesátiletý Honza do jejího vyprávění skáče: „Měli jsme kamarády, co jsme s nimi hráli Kanastu, a ti taky chtěli utéct. Z jejich domu tady už jedni sousedé byli a v dopisech psali, jak to tu je fantastické. A tak jsme se s tou rodinou dohodli, že do té Afriky pojedeme.”
„Pojď dál!” volá na mě Jiřina od plotny. Automaticky, jako Honza, nabízí tykání. „Vařím buřtguláš!” přidává. Míchání vařečkou v hrnci rytmicky doplňuje na počítači puštěné české country rádio, v němž akorát hrají Plavci a jejich šlágr Ta zem je tvá zem. Jiřina po chvíli guláš nalévá do talířů, Honza krájí vlastnoručně pečený český chléb a sedáme si na venkovní terasu k zurčící fontánce. Zatímco lžícemi nabíráme tradiční českou pochoutku, Honza vysvětluje, že výběr Jižní Afriky coby nového domova byl v podstatě náhodný. Manželé původně plánovali, že půjdou do Ameriky nebo jinam na Západ. Když ale dorazili vlakem exulantů – jak mu sami říkají, jelikož jím spolu s nimi jelo mnoho prchajících Čechoslováků – do Vídně, zjistili, že jsou na víza do populárních destinací poměrně dlouhé čekací lhůty. Na JAR se čekalo pouhý měsíc, a tak padla volba na ni.
Paradajs!
„To byl paradajs tady, hotovej paradajs!” opakuje stále dokola Honza a vystihuje tak pocit mnohých českých uprchlíků, s nimiž jsem se měl možnost v JAR setkat. Už od chvíle, kdy mladý pár v Johannesburgu přistál, se o ně tamní úřady postaraly. Protože byla Jiřina těhotná, dovezl je na letišti přistavený autobus spolu s dalšími imigranty na hotel určený matkám s dětmi. V něm zůstali do chvíle, než se jim podařilo najít práci a bydlení. „Týdně nám navíc dávali pět randů, což byly docela slušné peníze,” pochvaluje si Honza, který si brzy našel práci v kabelářské firmě, kde i díky svému vyučení v oboru rychle stoupal a vypracoval se na manažera. Jiřina, vyučená hodinářka, našla uplatnění ve výrobě tachometrů.
Manželé si dodnes pochvalují vysoký životní standard, jakého se jim i ostatních Čechoslovákům v Jihoafrické republice během apartheidu dostávalo. „Byla tu větší volnost. Vezmi si ty obrovské vzdálenosti. Řekli jsme si třeba, že jedeme na pivo, a jeli jsme 100 kilometrů,” smějí se Šebestovi. Lidé si podle nich nezáviděli a v rámci české komunity vznikala pevná přátelství. „Všichni jsme museli začínat úplně od začátku. Neuměli jsme jazyk, neměli jsme práci ani lžičku do kafe,” vysvětluje Honza. „Ke komukoliv jsi přišel, dostal jsi modré z nebe. Vůbec se o tom nediskutovalo,” říká a dodává, že bylo všeho dost a zboží bylo v porovnání s platy velmi levné. Po pádu apartheidu se to změnilo. Manželé zdůrazňují, že dnes už si nemohou dovolit to, co dříve, protože lokální měna – rand – postupně oslabuje. Pořád si ale svůj zdejší životní styl nemohou vynachválit a do Česka už by se nevrátili.
„Žádný rasismus, jen rozdělení ras“
Podle Šebestových bylo v JAR za dob apartheidu jednoznačně lépe. O pár dní později s nimi souhlasí také asi desítka dalších Čechoslováků, kteří se pravidelně scházejí na české ambasádě v Pretorii. Se směrem, jakým se země ubírá, spokojeni nejsou. „Apartheid nebyl žádný rasismus, to bylo jen rozdělení ras. Normálně chodili mezi námi, až pak večer museli odejít,” říká Honza, zatímco lžící nabírá guláš. „U nás v malé firmičce nás měli černoši rádi, nikdo je nemlátil, nikdo je tam neterorizoval, líbilo se jim u nás,” říká a Jiřina dodává, že řada starších černochů, které znají, by podle nich chtěla apartheid zpět, protože měli práci a jistoty.
Abych o okolnostech života minulého jihoafrického režimu zjistil víc, vypravuji se později do Muzea apartheidu v Johannesbugu. To bylo na začátku nového milénia vybudováno na velkorysé rozloze sedmi akrů. Jeho poznávacím znamením jsou zdi ostrých tvarů stavěné z klasických červených cihel, betonu a kovu. Pod botami návštěvníkům při kroužení kolem samotných budov chroupe bílý štěrk. Cestu ke vchodu pak lemují díla současných umělců.
Na to, co zmiňovali Šebestovi o starších černoších ze svého okolí, se pak ptám zástupkyně ředitele muzea Wayde Davy. „Já jsem to od pár lidí také slyšela, je jich ale menšina. Faktem je, že se pro chudé černochy moc nezměnilo. Nemají dosud žádnou ekonomickou moc, nejsou pracovní místa, je tu vysoká kriminalita. Říkají to, protože to tak cítí, ale pravda to není,” zdůrazňuje. „Skutečnost, že tu dnes sedím a mluvím s vámi jako zástupkyně ředitele, je toho důkazem. To by se za tehdejšího systému nikdy nemohlo stát,” dodává.
Segregace v kině, čistírně i divadle
„Apartheid byl oficiální politikou, jejímž cílem bylo od sebe oddělit lidi na základě barvy jejich kůže. To, do jaké skupiny jste byl zařazen, předurčovalo život, jaký jste žil. Proces rozdělování lidí podle ras byl čistě nevědecký a svévolný,” vysvětluje Wayde Davy princip režimu, který hluboce jihoafrickou společnost poznamenal. Ona sama patřila do jedné z podrobených skupin – do skupiny barevných, tedy míšenců. Právě ti měli na rozdíl od černochů, kteří patřili v rasové hierarchii nejníže, o trochu lepší postavení. Zatímco černoši mohli pracovat pouze na nekvalifikovaných a špatně placených pozicích, barevní směli zastávat pozice úředníků, zdravotních sester nebo učitelů. Běloši se pak těšili všem privilegiím a zdrojům. Vedle nich pak systém rozlišoval ještě čtvrtou diskriminovanou rasovou skupinu – Indy.
Jednotlivé rasy žily striktně odděleně. Zatímco běloši obývali bohaté bělošské čtvrti s veškerou infrastrukturou, černoši žili v často prostorově i společensky vzdálených townshipech. Většina z nich denně dojížděla i několik hodin do bělošských domovů za prací, úderem šesté pak museli čtvrti, do nichž měli umožněn vstup pouze za účelem zaměstnání, opustit. Veškeré potřebné informace měli uvedeny ve vnitrostátních pasech, jimiž se museli na vyžádání prokázat. „Segregace se týkala úplně všeho. Kin, čistíren, divadel. Oddělené byly dokonce i vstupy do obchodů. Vchod pro černochy býval vzadu. Rozdělené byly také části nástupišť na vlakových nádražích. Segregovalo se prostě vše,” vypočítává Davy.
Jiřina s Honzou pak zmiňují to, co také řada dalších bílých Jihoafričanů, které během svých cest do JAR potkávám – podle nich s koncem apartheidu explodovala kriminalita a násilí. Své postřehy pak často ilustrují příklady ze života, kterými změnu společnosti a bezpečí ve veřejném prostoru ilustrují. „My jsme běžně v neděli večer chodili z Hillbrow – dnes si tam nedovolíš jít ani přes den – pěšky do City, kde jsme bydleli. Dnes by to nikdo neriskoval,” mávne rukou Honza a Jiřina po chvíli při přehrabování fotek dodává: „A i když tam ti černoši třeba ve dvě ráno byli, nemusel jsi mít vůbec žádný strach. Tenkrát ne.”
Wayde Davy se proto při návštěvě muzea na změny v pocitu bezpečí bílých Jihoafričanů ptám. „Možná je to tím, že se to nedělo jim. Apartheid bílým komunitám poskytl tolik zdrojů, že byly od spousty věcí uchráněny,” říká a hořce se zasměje. „Kriminalita tu byla vždycky. My jsme ji zažívali. Zažívali jsme války gangů, lidé umírali co týden. Oni to možná neviděli.” Její slova pak dokládají i dlouhodobé statistiky. Přestože dnes s 21 tisíci vraždami ročně patří JAR mezi jednu z nejnebezpečnějších zemí světa, mnohem horší, co do poměru počtu vražd na obyvatele, byla situace na přelomu 80. a 90. let, tedy před koncem apartheidu.
Titulní foto: Pas Jiřiny Šebestové. Autorem všech fotografií, kde není přímo uvedeno jinak, je Lukáš Houdek.
Líbil se Vám článek? Přečtěte si i ostatní díly seriálu o životě po apartheidu v Jihoafrické republice od Lukáše Houdka: