Return Migration; Policies and Practices in Europe
Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) vydala v lednu 2004, za podpory Nizozemské poradní komise pro otázky cizinců (Netherlands‘ Advisory Committee on Aliens Affaires), studii s názvem Return Migration; Policies and Practices in Europe.
Studie vyhodnocuje existenci a podobu návratových politik (dobrovolných i nedobrovolných) ve 27 evropských státech (tj. 25 členských státech EU, v Norsku a Švýcarsku).
Cílem je analyzovat kladné a záporné stránky národních návratových politik a rovněž podnítit zájem politiků, akademické obce a dalších zainteresovaných osob na vytváření strategií pro odstranění legislativních a praktických nedostatků návratových politik jednotlivých evropských států a Evropské unie jako celku. Návratové politice se bude během svého prezidenství EU věnovat i Nizozemí (červenec – prosinec 2004).
Studie uvádí, že návratová politika se stává součástí migračních strategií valné většiny evropských států. Implementací efektivní návratové politiky je podle autorů možné účinně předcházet nebo zabraňovat nelegální migraci a zároveň zachovat celistvost azylových systémů či imigračních programů. Studie dále poznamenává, že návratová politika je plně v kompetenci národních států, které maximálně využívají své suverenity k tomu, aby regulovaly podmínky vstupu a pobytu cizinců na svém území. V Evropské unii jednotný přístup k návratové politice (dobrovolné nebo nedobrovolné) neexistuje. Legislativní normy, které se touto otázkou zabývají nejsou právně závazné:
- Dublinská konvence z roku 1990 nabádá státy, aby vyhošťovací procedura byla jednotnější,
- Schengenská dohoda z roku 1985 hovoří o automatickém vyhošťování cizinců bez povolení k pobytu ze všech signatářských zemí,
- Zpráva EU o migrační a azylové politice z roku 1994 poznamenává, že návratová politika je jedním ze základních nástrojů boje proti ilegální migraci.
Autoři studie poznamenávají, že ve 27 evropských státech, které byly předmětem pozorování, se rozšiřuje počet uzavřených readmisních dohod se zeměmi původu. Stejně tak počet programů asistovaných dobrovolných návratů má vzrůstající tendenci. V současné době je v 18 evropských státech implementováno 20 programů asistovaných dobrovolných návratů (pro porovnání v roce 2003 to bylo pouze 10).
Za největší slabiny současného stavu autoři považují rozdílné definování slov (např. vyhoštění, zadržení, nelegální migrace, dobrovolný návrat, reintegrace atd.), které znemožňuje tvorbu jakékoli společné návratové politiky. V této souvislosti autoři poukazují na nedostatečnou vůli evropských států tuto skutečnost aktivně řešit.
Podle autorů je dále nezbytné systematicky analyzovat situaci v oblasti návratové politiky v jednotlivých evropských státech a získané údaje použít k implementaci harmonizované návratové politiky Evropské unie.
Poznámka:
Dobrovolný návrat- informované rozhodnutí jednotlivce.
Nedobrovolný návrat- rozhodnutí soudu nebo správního orgánu o vyhoštění cizince.
Cílem je analyzovat kladné a záporné stránky národních návratových politik a rovněž podnítit zájem politiků, akademické obce a dalších zainteresovaných osob na vytváření strategií pro odstranění legislativních a praktických nedostatků návratových politik jednotlivých evropských států a Evropské unie jako celku. Návratové politice se bude během svého prezidenství EU věnovat i Nizozemí (červenec – prosinec 2004).
Studie uvádí, že návratová politika se stává součástí migračních strategií valné většiny evropských států. Implementací efektivní návratové politiky je podle autorů možné účinně předcházet nebo zabraňovat nelegální migraci a zároveň zachovat celistvost azylových systémů či imigračních programů. Studie dále poznamenává, že návratová politika je plně v kompetenci národních států, které maximálně využívají své suverenity k tomu, aby regulovaly podmínky vstupu a pobytu cizinců na svém území. V Evropské unii jednotný přístup k návratové politice (dobrovolné nebo nedobrovolné) neexistuje. Legislativní normy, které se touto otázkou zabývají nejsou právně závazné:
- Dublinská konvence z roku 1990 nabádá státy, aby vyhošťovací procedura byla jednotnější,
- Schengenská dohoda z roku 1985 hovoří o automatickém vyhošťování cizinců bez povolení k pobytu ze všech signatářských zemí,
- Zpráva EU o migrační a azylové politice z roku 1994 poznamenává, že návratová politika je jedním ze základních nástrojů boje proti ilegální migraci.
Autoři studie poznamenávají, že ve 27 evropských státech, které byly předmětem pozorování, se rozšiřuje počet uzavřených readmisních dohod se zeměmi původu. Stejně tak počet programů asistovaných dobrovolných návratů má vzrůstající tendenci. V současné době je v 18 evropských státech implementováno 20 programů asistovaných dobrovolných návratů (pro porovnání v roce 2003 to bylo pouze 10).
Za největší slabiny současného stavu autoři považují rozdílné definování slov (např. vyhoštění, zadržení, nelegální migrace, dobrovolný návrat, reintegrace atd.), které znemožňuje tvorbu jakékoli společné návratové politiky. V této souvislosti autoři poukazují na nedostatečnou vůli evropských států tuto skutečnost aktivně řešit.
Podle autorů je dále nezbytné systematicky analyzovat situaci v oblasti návratové politiky v jednotlivých evropských státech a získané údaje použít k implementaci harmonizované návratové politiky Evropské unie.
Poznámka:
Dobrovolný návrat- informované rozhodnutí jednotlivce.
Nedobrovolný návrat- rozhodnutí soudu nebo správního orgánu o vyhoštění cizince.
11. 5. 04