Recenze tematického čísla odborného časopisu Lidé města „Gender and Family in Migration“

Stejně jako v odborné literatuře zabývající se migrací z genderové perspektivy, tak i v této publikaci je věnována větší pozornosti tématu „péče“, resp. transnacionálním praktikám péče, které analyzují tři z pěti textů. Zatímco Pavla Redlová zpracovává (v migračních studiích již klasické) téma filipínských migrantek pracujících v českých domácnostech, Martina Sekulová se soustředí na to, jakým způsobem slovenské ženy, které migrují do Rakouska jako pečovatelky o starší pacienty a pacientky, kombinují profesní vytížení se svojí „mateřskou rolí“. Poslední z trojice příspěvků na téma migrace a péče představuje článek Adély Souralové, která zkoumá situaci českých chův ve vietnamských rodinách. Tematické číslo doplňuje příspěvek Julten Abdelhalim „Paradoxes of Pardha and Agency among Muslim Women in Kerala“, který se zabývá reprezentací religiozity a identity skrze oblečení (pardha) u muslimských žen v jihoindickém státě Kérala, a text Stefanie G. Meda „Single Mothers of Nairobi: Rural-Urban Migration and the Transformation of Gender Roles and Family Relations in Kenyas“. Meda zasazuje svůj výzkum do keňské metropole Nairobi, kde na příkladu migrace z venkova do měst analyzuje transformaci genderových a rodinných vztahů. Ať už jsou ženy "zanechány" v rurálním prostředí a zastávají role, jež zůstávají neobsazené po mužích, kteří odešli do města, anebo samy migrují do měst, v obou případech musejí novými způsoby vyjednávat podobu a fungování rodiny. Celé číslo uzavírají recenze odborných publikací Intimate Migrations. Gender, Family, and Illegality among Transnational Mexicans (Boehm 2012) a Irregular Migrant Domestic Workers in Europe: Who Cares? (Triandafyllidou 2013) a reporty z konferencí, které doplňují představu o podobě současného výzkumu na poli genderu a migrace a jeho dalším směřování.

V následující recenzi se zaměřím na tři výše zmíněné příspěvky, které z různých úhlů pohledů přistupují k tématu „transnacionální péče“. A to zejména z toho důvodu, že společně odhalují komplexnost a rozmanitost daného fenoménu a zároveň jsou (lokálně) relevantní vzhledem ke svému česko-slovenskému kontextu.

Kritická analýza společenských forem péče představuje jedno z hlavních témat genderově orientovaného výzkumu a feministické teorie. Dnes již klasické úvahy na téma seberealizace žen na trhu práce v kontrastu k jejich „tradiční“ pečovatelské roli, placené vs. neplacené práce, redefinice vztahu soukromého a veřejného, doplňují nové otázky, které vyvstávají v rámci reflexe globalizace a s tím spojených fenoménů. Konkrétně řečeno, jak ženy opouštějí soukromou sféru, se kterou byly v minulosti svazovány jakožto s prostředím, kde mají vykonávat svoji „tradiční“ pečovatelskou roli, a vstupují na trh práce, vyvstává potřeba zajistit po jejich „odchodu“ náhradu. Nejde jenom o skutečnost, že většina žen již aktivně pracuje a nezůstává v domácnosti. Další faktory, jako např. nedostatek státních zařízení pro děti, proměňující se struktura a složení samotných rodin (resp. zvyšující se počet rodičů-samoživitelů, pracující a tím pádem zaneprázdnění prarodiče) i odlišné představy o tom, jak trávit volný čas, vedou ke zvyšující se poptávce po placených pracovnicích – chůvách a hospodyních – v domácnostech. Autorky textů odkazují (str. 182) na statistiky Mezinárodní organizace práce, které uvádí, že placenou práci vykonává minimálně 52,6 milionů lidí, přičemž většina z nich (93%) jsou ženy. Tato data nicméně vycházejí z oficiálních národních statistik, které bývají značně podhodnocené. Kvalifikované odhady uvádějí, že se na světovém trhu pohybuje až 100 milionů pracovníků a (zejména) pracovnic v domácnosti. Velké množství této práce pak zastávají migrantky, které do svých „hostitelských“ domácností přicházejí z globálního Jihu nebo Východu. Zvyšující se poptávka po pomocnicích v domácnostech sice vytváří větší množství pracovních míst pro migrantky a umožňuje jim tak shromáždit větší ekonomický kapitál, na druhou stranu s sebou tento trend nese jistá úskalí. Ženy často vstupem na pečovatelské pozice upozaďují svoji profesní kvalifikaci. Zároveň musí zajistit náhradní péči o své vlastní děti, které zůstaly v zemi původu, a vyrovnat se s určitou společenskou stigmatizací, jež je založená na stereotypní představě, že svým odchodem za prací selhaly jakožto matky.

Z výše popsaného kontextu vychází i text Pavly Redlové „Employment of Filipinas as Nannies in the Context of Post-Socialist Czech Republic“, který analyzuje zkušenost filipínských migrantek v českých domácnostech. Přestože přítomnost filipínských pracovnic není v našem regionu nijak statisticky významná, jedná se o relevantní fenomén. V České republice neexistují zatím žádná vypovídající data o migrantkách pracujících v domácnostech. Nicméně dle informací neziskových organizací, na které Redlová odkazuje, má téměř každá druhá migrantka v České republice zkušenost s nějakou formou práce v domácnosti. Zajímavé jsou zejména post-socialistické reálie, do kterých fenomén filipínských pečovatelek autorka zasazuje. Na rozdíl od západních zemí (např. USA) není najímání profesionálních pomocnic strategií, kterou by české domácnosti volily běžně. Chůvy a pomocnice – zvláště pak ty filipínské, které s rodinou v rámci výkonu práce často bydlí – jsou vnímány jako znak společenské prestiže a bohatství. Konstrukci filipínských chův jako nového symbolu kosmopolitismu pomáhají upevňovat i zprostředkovatelské agentury. Redlová analyzuje webové stránky a propagační materiály těchto agentur a předkládá nám obraz filipínské pomocnice jako věrné, pracovité, diskrétní a loajální zaměstnankyně, která díky své jazykové výbavě naučí děti anglicky (resp. zvýší rodině kulturní kapitál) a zároveň nebude rozumět vašim soukromým hádkám. Nicméně odhaluje i druhou stranu mince. Skrze rozhovory se samotnými migrantkami ukazuje, že právě tyto pozitivně vykreslené (a zdánlivě inherentní) vlastnosti filipínských pracovnic, jako je zmiňovaná loajalita a pracovitost, často ústí v podmínky, které jsou nerovné až diskriminační. Účastnice výzkumu hovoří o nedodržování osmihodinové pracovní doby a předpokladu, že budou vždy a všude „po ruce“, špatném zacházení a nemožnosti dovolat se pomoci. Realitu zprostředkovatelských agentur, kterou popisuje ve svém výzkumu Redlová, dovedla ad absurdum reklamní kampaň fiktivní agentury Cizinky na úklid, která vznikla v rámci projektu „Rovné šance na prahu českých domácností“.[1] Neziskové organizace ve spolupráci s profesionální reklamní agenturou vytvořily službu, která nabízela právě takové „diskrétní“ a „loajální“ migrantky, které jsou „ochotné pracovat nad rámec smlouvy“. Daná kampaň měla přitáhnout pozornost široké veřejnosti k tématu placené práce v domácnosti a upozornit – stejně jako to dělá stať Redlové – na zranitelnost migrantek, které ji v českých domácnostech vykonávají.

Stejně jako filipínské pomocnice, které přicházejí do českých domácností, stojí i ostatní migrantky často před volbou, jak po svém odchodu zajistit péči o vlastní děti (případně staré rodiče nebo jiné nemohoucí příbuzné). Fenomén, kdy migrantky zastupují ostatní členové rodiny nebo někdo najatý za peníze, se v odborné literatuře nazývá globální řetězec péče a ve svém textu „Transnational Households in the Context of Female Migration from Slovakia to Austria“ se mu věnuje Martina Sekulová. Autorka mapuje osudy slovenských žen, které se vydávají v pravidelných intervalech pečovat o starší rakouské pacienty a pacientky, a soustředí se zejména na to, jakým způsobem tyto ženy vyjednávají fungování své „transnacionální rodiny“, jak udržují partnerské vztahy, zajišťují péči o své děti, a jak se s tímto odloučením vyrovnávají. Ze zkušenosti slovenských migrantek je často patrná deprivace a frustrace, Sekulová nicméně nevykresluje ekonomickou migraci jako jednodimenzionální (negativní) fenomén. Kromě genderu identifikuje další proměnou, která má značný vliv na zkušenost žen-migrantek, a tou je věk. Přestože většina respondentek hovoří o snaze zlepšit svoji ekonomickou situaci a uniknout genderové diskriminaci a ageismu na slovenském trhu práce, některé migrantky (konkrétně ty starší s dospělými dětmi) zmiňují psychologické důvody, resp. touhu po změně a seberealizaci. I když Sekulová ve svých závěrech nepřipisuje ekonomické migraci výraznější emancipační dopad na uspořádání genderových vztahů v transnacionálních rodinách těchto žen, nabízí zajímavou spojitost mezi migrací a určitou možností osobnostního růstu.

Poslední statí, která se zabývá tématem péče, je text Adély Souralové „She Gave us Family Life: Vietnamese Immigrant Families and their Czech Nannies Redefining Relatedness“. Zatímco výše popsané příspěvky vycházely z dominantního obrazu chův a pečovatelek jakožto znevýhodněných migrantek, které přicházejí do západních domácností z globálního Jihu a Východu, Souralová zkoumá relativně unikátní příklad se zcela odlišnou dynamikou. Řada vietnamských rodin, které se usadily v České republice, je převážně ekonomickými důvody (časově náročná práce a nemožnost vietnamských žen zůstat delší dobu na mateřské dovolené) donucena zajistit pro své děti náhradní péči. Najímají si proto české chůvy, na které často delegují všechny úkoly spojené s výchovou – každodenní výživa a péče, návštěva doktora, rodičovské schůzky, přenos společensko-kulturního kapitálu aj. Autorka skrze rozhovory se třemi typy respondentů a respondentek (vietnamské matky, děti a české chůvy) poodhaluje podobu a charakter této pracovní „symbiózy“, skrze niž rodiče naplňují ideální model (tradiční vietnamské) rodiny, která zahrnuje širší příbuzenstvo. České chůvy totiž – na rozdíl od filipínských pomocnic a slovenských pečovatelek – zaujímají ve vietnamské rodině pozice „babiček“ a „tet“, které pojí s opečovávanými dětmi silné emocionální pouto. Zajímavé je tedy sledovat nejenom „utilitární“ přístup vietnamských rodičů (sehnat hlídání potažmo zajistit „kulturního mediátora“ pro lepší integraci dítěte), ale i motivy a postoje samotných chův, které do značné míry vybočují z tradičního ekonomizujícího rámce placené péče. Když Souralová cituje na str. 270 jednu ze svých respondentek/chův, která vypráví, jak jí svěřený vietnamský chlapec jednou řekl „Granny, I know you are not my own granny, but aren’t we happy we met?“, poodhaluje emocionálně-psychologickou dimenzi, jež v předchozích dvou výzkumech absentuje.

Tematické číslo časopisu Lidé města „Gender and Family in Migration“ nepředstavuje vyčerpávající přehled současného výzkumu na poli genderu a migrace – někdo ze čtenářek nebo čtenářů by mohl namítnout, že zcela opomíjí v současném feministickém diskurzu populární téma maskulinity, případně že klade příliš velký důraz na „pečovatelskou“ roli migrantek (ať již v jejich soukromém nebo pracovním životě). Na druhou stranu je potřeba vyzdvihnout nesporná kvalitativní pozitiva této publikace. Právě na příkladu transnacionální péče nám totiž autorky ukazují, nakolik je nejenom daný koncept, ale migrace obecně komplexním a multidimenzionálním tématem. Tématem, které nelze redukovat na ekonomizující faktory a případně „napasovat“ jeho aktéry a aktérky do škatulky vykořisťovaní versus vykořisťující. Je proto publikací, která si zaslouží pozornost nejenom akademické obce, ale i neziskového sektoru a široké veřejnosti.

Bludau, Heidi, Petra Ezzeddine (eds.). 2013. „Gender and Family in Migration“. Lidé města/Urban People 15 (2).

Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.