Nový německý zákon potvrzuje, že je Německo přistěhovaleckou zemí

Přelom června a července přinesl důležitou změnu na poli německé imigrační politiky. Obě komory německého parlamentu totiž schválily nový „Zákon o řízení a omezení přistěhovalectví, o regulaci pobytu a integraci občanů EU a cizinců“, který k 1. 1.2005 vstoupil v účinnost. Cesta k výsledné podobě zákona byla nejen dlouhá a trnitá, ale pro nás zároveň poučná.

Německo už nepatří jen Němcům

Fakt, že Spolková republika Německo je přistěhovaleckou zemí, je nesporný. Z 82 milionů obyvatel Německa má něco přes 7 milionů status cizince. Pikantní je, že bezmála milión a půl těchto „cizinců“ žije na území našeho souseda již více než 30 let a další 3 miliony více než 10 let. Jedná se převážně o tzv. gastarbeitery a jejich potomky. Tito „pracovníci načas“ přicházeli v době poválečného hospodářského boomu do tehdejšího západního Německa z jižní Evropy a severní Afriky, a to na základě bilaterálních smluv. Místo předpokládaného návratu se však většina z nich v Německu usadila a založila rodiny. Dnes tvoří jen část velmi heterogenní „masy“ cizinců v Německu. Velkou skupinou jsou tzv. vysídlenci - tj. osoby, kterým bylo mezi lety 1933-45 odňato německé občanství z politických, rasových či náboženských důvodů. Ti od konce 80. let přicházejí doslova ve vlnách převážně ze zemí bývalého Sovětského svazu, kde byly v různé míře diskriminováni. Vysídlenci mají automaticky nárok na německé občanství. Za posledních 10 let navíc požádalo ve Spolkové republice o azyl 960 000 lidí, což je absolutně nejvíce ze zemí EU.

Němečtí politici až do roku 1998, kdy vládu převzali Sociální demokraté kancléře Schrödera, oficiálně tvrdili, že „Německo není přistěhovaleckou zemí“ a problematika migrace se spíše ignorovala. Důsledkem ovšem je, že dnes v Německu žije jakási paralelní společnost tvořená těmi přistěhovalci, kteří se do většinové společnosti neintegrovali, kteří žijí na jejím okraji a leckdy ani nemluví německy, což jim zabraňuje uplatnit se na trhu práce. Pro kvalifikované cizince, kterých je dnes nedostatek, není Německo dostatečně atraktivní, a to především kvůli byrokratickým překážkám. O to větším průlomem je návrh nového přistěhovaleckého zákona.

Význam přistěhovaleckého zákona

Aktuální verze přistěhovaleckého zákona se zrodila po ztroskotání prvního návrhu koncepce imigrační politiky v roce 2002 a po následných složitých jednáních. Opoziční Křesťanští demokraté (CDU) mají momentálně přesilu v horní komoře parlamentu, a tedy potenciál jakýkoli návrh zákona zablokovat.

Dosažením konsensu se podařilo vnést do problematiky přistěhovalectví racionalitu a dostat se ven z bludného kruhu až demagogických a vyhrocených diskusí. Návrh zákona nejen uznává, že přistěhovalectví a jeho důsledky jsou realitou, ale poprvé v historii explicitně vyjadřuje připravenost pomoci přistěhovalcům při jejich integraci do většinové společnosti. Navíc má sloužit ekonomickým zájmům země - zjednoduší se podmínky vstupu na německý trh pro vysoce kvalifikované zahraniční pracovníky. Cílem Německa je zvýšení své atraktivity pro „mozky“ ze zahraničí.

Zákon je již třetí krok na cestě k otevírání se, tj. ulehčení integrace cizincům jak nově příchozím, tak v Německu dlouhodobě žijícím. Prvním krokem byla úprava zákona o státním občanství z let 1999/2000. V Německu platí tzv. ius sanguinis (= právo krve) narozdíl od tzv. ius soli (právo země) platného např. ve Francii nebo v USA. Novorozenec získává občanství podle toho, jaké národnosti jsou rodiče. Nezáleží tedy na tom, zda se narodil na území SRN. Podle nového zákona získávají od 1.1.2000 děti narozené neněmeckým rodičům v Německu dvě občanství - německé a občanství rodičů. Nejpozději do 23. roku života se musí rozhodnout pro jedno z nich. To, jak se ale dnes čtyřleté děti budou rozhodovat, se nikdo neodváží odhadovat.

Druhým krokem bylo zavedení tzv. zelené karty pro specialisty v oboru informačních technologií v březnu 2000, na jejímž základě mělo přijít až 20 000 expertů s povolením k pobytu na pět let. Tato iniciativa napomohla rozpoutání diskuse o přistěhovalectví a jeho důsledcích.

Co nový zákon řeší?

V zákoně lze vysledovat čtyři základní okruhy.

Integrace: Dosavadní Spolkový úřad pro uznávání uprchlíků se změní ve Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, zodpovědný za přípravu a organizaci integračních kurzů pro cizince. Náplň kurzů má část jazykovou a část orientační. Záměrná neúčast kurzu může hrát roli při posuzování, zda bude dotyčnému prodlouženo povolení k pobytu či nikoliv. Náklady na kurzy nese německá vláda. Úřad bude také fungovat jako celostátní registr cizinců, jako instituce řídící výzkumy v oblasti migrace a také jako koordinátor dalších institucí (např. cizineckými úřady, Spolkovou agenturou práce a německými zastupitelskými úřady).

Migrace za prací: Doposud se otázka pobytu a otázka pracovního povolení řešily odděleně, to se změní. Cizinecké úřady budou jednorázově rozhodovat o obou otázkách. Podmínky pro zahraniční pracovníky budou nastaveny nejen podle stupně kvalifikace, ale také podle země původu. Například vysoce kvalifikovaní pracovníci mohou povolení k trvalému pobytu získat v podstatě ihned. Bude také podporován příchod osob samostatně výdělečně činných, které přinesou investici ve výši minimálně 1 milión eur a vytvoří alespoň 10 pracovních míst. Země původu hraje na trhu práce také důležitou roli. Platí zde totiž tzv. „princip upřednostnění“, který se významně dotýká i nás, občanů nové členské země EU. Pouze v případě, kdy pracovní místo neobsadí německý občan či občan jiné staré členské země EU, může být nabídnuto pracovníkovi z nové členské země a až poté přichází řada na osoby z tzv. třetích zemí, tj. těch, které nejsou členy EU.

Migrace z humanitárních důvodů: Nejdůležitější změnou je, že od 1.1.2005 se bude pro získání statusu uprchlíka (definován v Ženevské konvenci) uznávat i tzv. nestátní pronásledování a pronásledování na základě pohlaví, což je v souladu s tendencemi v migrační politice EU. Pokud by návrat uprchlíka do jeho země původu po 18ti měsících strávených v Německu i nadále představoval reálné ohrožení na zdraví a životě, má tento uprchlík nárok na získání povolení k pobytu.

Bezpečnostní otázky: Nově se zavádí nařízení o vyhoštění (§ 58a zákona o pobytu), které mohou vydat nejvyšší zemské či spolkové úřady, představuje-li daná osoba „reálnou pravděpodobnost ohrožení“. Vyhoštěni mohou být ti, jimž se prokáže činnost ve společenství podporujícím terorismus nebo tzv. „duchovní žháři“, tj. osoby, které veřejně nabádají k aktivitám, které jsou v rozporu s demokratickými principy. Zákon tak reaguje na reálnou situaci - v Německu totiž existuje množství fundamentalistických spolků, které veřejně hlásají zničení demokracie.

Velmi sporným bodem zákona se ukázala otázka dodatečného přistěhování dětí, tj. stanovení věkové hranice, do kdy se mohou děti za svými rodiči žijícími v Německu přistěhovat . Důvodem sporů je fakt, že čím později se děti přistěhují, tj. čím delší dobu stráví v zemi původu, tím těžší je jejich integrace do německé společnosti. Na druhé straně zde existuje snaha umožnit rodinným příslušníkům jedné rodiny být pohromadě. Obecně byla hranice stanovena na 16 let, ve výjimečných případech na 18 let.

Závěrem

Podtrženo a sečteno nový přistěhovalecký zákon je dlouho očekávanou a potřebnou reakcí na realitu, která nebyla celá desetiletí záměrně brána v potaz. Největší bariérou byl nedostatek politické vůle postavit se problémům vyplývajícím z dlouhá léta neřešeného přílivu cizinců a jejich integrace do většinové společnosti. A to i přesto, že odborníci na migraci na tyto problémy již od konce 70. let upozorňovali a volali po jejich řešení.

Přestože situace v ČR je se stavem věcí v Německu nesrovnatelná, vyplývá pro nás důležité ponaučení - neodsouvat problémy, ale naopak snažit se je včas řešit. Lze totiž předpokládat, že množství cizinců přicházejících do naší země s cílem zde žít a pracovat bude narůstat. Bude tedy třeba včas čelit různým negativním trendům vyplývajícím z migrace a naopak podporovat její pozitivní vliv na společnost, stát i hospodářství.