Rozhovor s Artašesem Israeljanem

Radka Klvaňová: Mohl byste popsat svoji roli psychologa v uprchlickém táboře? Jak svoji roli vnímáte vy, a s jakými očekáváními se setkáváte v uprchlickém táboře – od vedení uprchlického tábora na jedné straně a od klientů na straně druhé?

Artašes Israeljan: Jedním z aspektů mé práce psychologa je diagnostika. Stává se, že sociální služba má pochybnosti ohledně psychického zdraví klienta. Je velmi důležité zavčas zjistit, zda se jedná o patologický stav, osobnostní rysy a nebo jen kulturní odlišnosti. Tady se často setkáváme s posttraumatickou stresovou poruchou, neurózou, závislostí na psychoaktivních látkách, občas i s psychózami, ale to už je parketa psychiatra. Další formou mé práce je podpůrné vedení klienta, kdy jde o to jej nějak podpořit, aby byl schopen přečkat období čekání na rozhodnutí o své žádosti o azyl, a nebo možná aby jen tak nečekal a něco učinil a řídil svůj život. Snažím se ho stimulovat k nějaké aktivitě, protože pasivní čekání je to nejhorší, co může dotyčný udělat, protože ho čeká spousta problémů, a to i když dostane azyl. Takže mým úkolem je klienta vést a pokusit se nějak ovlivnit jeho postoj, pokud je v jeho postoji nějaká chyba. Postoj totiž řídí chování člověka, a také hodnocení vlastního chování, tedy i prožívání vlastní úspěšnosti nebo neúspěšnosti. Klienti, kteří za mnou přijdou často očekávají, že změním jejich okolní svět. Málokdo očekává, že změním jeho, jeho niterní svět. Mým úkolem je tedy upozornit je, že okolní svět nezměníme, alespoň ne hned, a proto je zapotřebí změnit něco uvnitř nás. Přestavba toho postoje je velmi obtížný a dlouhodobý úkol.

R.K.: Co prožívá člověk, který je nucen odejít ze své země, co pociťuje když se dostane do nového prostředí? Jakým problémům čelí?

A.I.: Střídavě šok, nadšení, zklamání a nebo všechno najednou. Určitě pocit ztráty kořenů a identity. Dřívější identita v táboře neplatí. Člověk si bude muset vytvořit novou identitu, jakousi syntézu identit, vybudovat si nové zázemí. Některé lidi to deprimuje, jiné zase mobilizuje, zaleží na připravenosti překonávat problémy a na dalších faktorech jako je inteligence, vzdělanost, rodina, psychická odolnost atd. Základním problémem je překonávaní jazykových, kulturních a hodnotových odlišnosti a charakter vztahu vůči hostitelské populaci. Co se týče mě, tak já jsem byl strašně rád, že se mi podařilo emigrovat. Jsou ale lidé, kteří mají ke své emigraci jakýsi ambivalentní vztah. Na jedné straně, ano, chtěli utéct, a na druhé straně se jim nedaří v tom novém prostředí tak, jak by si představovali a pořád v sobě válčí. Dále jsou lidé, kteří chtějí vytvořit nějaký malý stát v tom cizím státě a neuvědomují si, že tímhle zvětšují trhlinu mezi sebou a tím novým prostředí. Kamarádí se jenom se svou etnickou skupinou, více důvěřují jenom těm svým, všude preferují to svoje a propagují to, dosti citlivě reagují na jakékoliv poznámky, ač mohou být naprosto neutrální, ale oni je vnímají strašně citlivě. A ta ambivalence, ten niterní konflikt, opravdu ničí toho člověka zevnitř i zvenku, protože jeho chování není tak účinné, on v tom okolí není až tak dobře zapojený a pořád se cítí cizí. Problematika sounáležitosti je složitá a může se stát, že člověk se cítí jako cizí i mezi svou etnickou skupinou. To je třeba můj případ. Podle mě jsou však všechny tyto pocity a problémy velmi individuální a já nedokážu říct nějaký univerzální vzorec, jak to probíhá.

R.K.: Uprchlický tábor je dost zvláštní prostředí a život v něm zřejmě přináší specifické problémy a prožitky. Jak vnímají uprchlíci pobyt v prostředí uprchlického tábora, s jakými problémy se potýkají, a jak se tyto problémy a prožitky mění v průběhu času?

A.I.: Tábor poskytuje nezbytné minimum pro přežití, žádný luxus to není. Počáteční radost, že základní životní potřeby jsou zajištěny, následuje zvyšování nároku na lepší životní standart a mnohdy jsou tato očekávání nerealistická. Myslí si: „jsem přece v Evropě, všude je tolik bohatství, všude bohatší auta, a to všechno … já se tak taky musím mít co nejrychleji.“ Navíc, pokud mají uprchlíci za sebou různé stresy nebo podobné problémy, tak často mívají hyperkritický postoj, jsou hodně nervózní, občas i konfliktní. Co se týče uprchlického tábora, tak ať je to sebelepší tábor, je to omezení, je to řád a jakékoliv omezení na člověka působí samozřejmě špatně. Jsou lidé, kteří se s tím nemohou vyrovnat. Nejhorší je když musí chodit do jídelny. Zvyklosti spojené s jídlem a stravováním se hodně liší u různých národů a proto stereotypní způsob stravování v jídelně - třikrát denně v určitou hodinu - vyvolává problémy. Ve Zbýšově (uprchlický tábor, pozn. R.K.) to vyřešili tak, že teď poskytují peníze jako příspěvek na stravování a ty problémy zmizely. Ti lidé sami rozhodují, co budou jíst, jak utratí svoje peníze, kdy budou jíst a spousta problémů je pryč.

R.K.: Vidíte nějaké rozdíly v tom, co prožívají a jaké problémy mají ženy, jaké problémy a prožitky mají muži, děti, staří lidé ...?

A.I.: Ženy, to je kapitola velmi zvláštní a citlivá. Pokud sem přichází žena sama, automaticky je zařazena do ohrožené skupiny, protože se může snáze stát terčem útoku ze strany různých kriminálních živlů. Pokud jsou zde ženy s muži, tak obvykle všechno klape pokud je muž schopen najít si práci a tím pádem se nějak se postarat o rodinu. Horší je když muž nepracuje, což v něm vyvolává pocit méněcenností a následně deformuje vztahy v rodině. Řešení rodinných problémů a poradenství je také předmětem psychologické práce. V některých případech, opravdu, muži ženy strašně potlačují, takové zacházení by si žádná jiná obyvatelka České republiky nenechala líbit. Problém je v tom, že jsou tu ženy a muži odtrženi od svého sociálního prostředí, od příbuzných, od rodičů, kamarádek, od školy, církve atd., od různých institucí, které mají na muže vliv v jejich vztahu k ženám. Ze strany tábora je věnována ženám poměrně velká pozornost, ale není to tak jednoduché, ženu nikdo neochrání, pokud nebude spolupracovat. Ale ženy se často bojí v případě problémů - ať je to prostituce, ať je to nucená otrokářská práce - obrátit se někam pro ochranu. Pokud se svěří se svými problémy, tak hned řekne: „neříkej to nikomu,“ říká to jen, aby dala najevo svůj stav, jak hluboce trpí, ale nechce, aby se to řešilo oficiálně. To už musí být velmi vážné, nebo se chce někomu pomstít, když to nahlásí na policii, aby byly učiněny nějaké kroky. Jak už jsem říkal, problémem mužů jsou hlavně pocity méněcennosti. Muž, který byl živitelem rodiny, je v táboře najednou nikdo, protože je závislý na tom, co mu poskytne tábor. Velmi bolestivě vnímá různé podněty ze strany ženy, i když jsou míněny naprosto neutrálně. Všechno je pro něj bolestivé, protože se nemůže realizovat. Myslím si, že pro muže je nejdůležitější, aby měl zaměstnání. Situace se velmi komplikuje, když začínají řešit své problémy pitím alkoholu.Co se týče dětí, myslím si, že jejich problematika je ze strany systému řešena poměrně dobře. Školní docházka je povinná, což je naprosto vynikající. Děti se ve škole poměrně rychle a bez větších problémů adaptuji. Velkým problémem pro děti je, pokud musí často měnit pobytové středisko. Vím, že občas k tomu dochází na žádost klienta, kvůli příbuzenským vztahům, například. Ale myslím si, že i při těch přemístěních je zapotřebí brát ohled, jestli je dítě ve škole spokojeno. Pokud ano, tak bych dítě v žádném případě od toho prostředí neodtrhával, nepřemísťoval, protože v novém místě ho určitě čeká mnohem více problémů.

R.K.: A co staří lidé...?

A.I.: Tam je problém v tom, že adaptace starších lidí bývá často naprosto nemožná. Mívají pocit, že se obětují kvůli dětem, vnukům, ale chtěli by se vrátit. Pokud se jim podaří získat nějaký sociální příspěvek, tak alespoň mohou mít pocit, že jsou důležití tím, že rodině mohou poskytnout nějaké peníze, a to pro ně může být důvodem, proč neodejít zpátky. Ale jinak je to obrovský problém, protože pro ně bývá téměř nemožné naučit se jazyk a tak se u nich projevuje subdepresivní ladění. Řešením může být, pokud je toho ten člověk schopný, nějaká práce, aktivita, třeba zahrádka.

R.K.: Jak vnímáte český systém přijímání uprchlíků? Jak vnímáte instituci uprchlického tábora?

A.I.: Já osobně si myslím, že je skvělé, že vůbec tento systém existuje. Lidem, kteří chtějí nějakým radikálním způsobem změnit svůj život, to tuto možnost dává. Čím více možností voleb člověk má, tím lépe. Ale vaše otázka asi směřuje, jestli konkrétně je to správně, že to zajišťuje ministerstvo vnitra, nebo by bylo lépe, kdyby to zajišťovala nějaká jiná organizace. Konkrétně v mém případě, i když jsme měli pocit, že nás zavřeli , jsem byl rád, že nás přijali. Třeba když vzpomínám na první den, tak jsem měl strašný strach: „a co když nás teď nepřijmou?“ Nevím, co bych dělal, ale přijali nás, tak už jsem měl takový dobrý pocit, že něco funguje. No ale určitě by to mohlo být lepší...

R.K.: Co by se podle Vás mělo změnit?

A.I.: Myslím, že by se uprchlíkům mohlo poskytnout více prostoru pro seberealizaci. Důležitou věcí je začít hned od začátku s velmi intenzivní výukou jazyků, aby se naučili česky. Určitě si také myslím, že není dobré omezovat v pracovní činnosti, uplatnění. Pořád platí ten zákon, že žadatelé o azyl nesmějí první rok pracovat. Práce není důležitá jen kvůli tomu, aby člověk získával nějaké finanční prostředky, ale především proto, aby psychika člověka byla něčím organizovaná a měla aktivitu. Dále si také myslím, že by bylo dobré zpestřit formy pobytu pro cizince, protože azyl dostane málokdo, ale lidé tady zůstávají. Je nutné nastavit koncepčně celý systém přijímání cizinců tak, aby lidské vlastnosti jako jsou poctivost, pracovitost, přívětivost byli upřednostňovány. Současný systém spíše tlačí lidi k podvodům jako jsou fiktivní sňatky a ke kriminalitě. Lidé, kteří tu chtějí zůstat, tak tu stejně zůstanou, ale zvolí tu nejhorší cestu. Když jsem mluvil s příslušníky policie, tak jsem často slyšel, že tady je velmi úrodná půda pro to, aby zde kriminální živly mohly prosperovat. Jde o koncepční řešení, jde o to, kam tlačíme ty příchozí cizince? Ke kriminalitě nebo k poctivosti? Je to vyřešené koncepčně ve státě? Já si myslím, že ne.

R.K.: Myslíte si, že psychosociální pomoc poskytovaná v uprchlických táborech, která je zajišťována Správou uprchlických zařízení je dostatečná? Nebo jsou tam nějaké problémy a rezervy?

A.I.: To jsme zase u té koncepce. Je zapotřebí se na uprchlíka dívat nejen jako na objekt pomoci, ale také jako na činorodý subjekt, který je také schopný sám pro sebe něco vytvořit. Koncepčně by bylo dobře, kdyby mu byly poskytovány takové možnosti, aby se mohl realizovat. Uprchlík je zde viděn jako objekt pomoci, který nemá nic, nemá identitu. Jeho kořeny a identita tady již nejsou důležité. Pokud probíhá azylové řízení, musíš existovat, a abys nezemřel, tak dostaneš toto a toto ... a nezaleží na tom, co tady budeš dělat nebo jaký jsi, bude se rozhodovat o tom, jestli azyl dostaneš nebo ne, ačkoliv my už víme předem, že šance jsou minimální. Ale já si myslím, že by bylo humánnější, kdyby tomu člověku už od začátku bylo řečeno: „my vás tady necháme dva nebo tři roky, ale pak stejně budete muset odejít, to je dočasné, aby předem ten člověk věděl, co ho čeká. Ale jinak člověk přijde a má nějaké plané naděje, že dostane ten azyl, ačkoliv 95% žadatelů ho samozřejmě nedostane, ale každý si myslí, že bude v těch pěti procentech. Jde o to, aby člověk věděl, kam má směřovat jeho psychika. Pokud je zaměřená na azyl, dva roky myslí na azyl, a pak ho nedostane, tak to je strašná deprese, to spoustu lidí naprosto vykolejí. Možná, že já ten proces moc idealizuji a dramatizuji, možná to prakticky nejde uskutečnit, ale myslím si, že to řízení nesmí být tak zdlouhavé. A pokud chceme nějak pomoci, je zapotřebí, aby postoj u toho člověka byl správně nastavený, aby opravdu nečekal něco, co mu nebude dáno. Protože nechat ho 2 roky čekat a za dva roky ho vyhodit, to už opravdu není humánní. Dva roky nic nedělat ... tělo i psychika je po těch dvou letech naprosto zničená.

R.K.: Co se změnilo za těch šest let, co pracujete s uprchlíky v systému uprchlických táborů? Byly tyto změny ku prospěchu nebo v neprospěch psychosociálního zdraví klientů?

A.I.: Pořad se něco mění. Dřív bylo povoleno pracovat, pak vůbec, potom po ročním pobytu. Ohledně svobodného pohybu v táboře, byla doba, kdy bylo nutné požádat o propustku i když jste chtěl jit do vedlejšího obchůdku.To bylo depresivní, pocity jako ve vězení. Pak postupně tyto věci odstranili, v tomto ohledu došlo určitě k liberalizaci. Pozitivně také vnímám to, že teď jsou různé nevládní organizace, které v uprchlických táborech pomáhají, a ta pomoc je opravdu evidentní. Dále vnímám pozitivně, že teď je více středisek, které poskytují peníze na stravování namísto společného stravování v jídelně. Vidím to na příkladě pobytového střediska Zbýšov, že po zavedení nového systému samostatného stravovaní, spousta problémů zmizelo, jenom tím, že si ti lidé sami mohou nakupovat, připravovat svoje jídlo a obhospodařovat vlastními prostředky.

R.K.: Na závěr jsem se Vás chtěla zeptat, zda a jak jste využil svoje zkušenosti uprchlíka ve své práci?

A.I.: To jsem opravdu využil, protože já když s někým v táboře pracuji, tak vím, co prožívá, a to mně v mé práci moc pomáhá. Používám to i ve formulací těch problémů, vím, jaký je tam postoj, co je zapotřebí tam změnit, aby to nebylo tak bolestivé. Ale možná mi moje zkušenosti pomáhají i navázat lepší kontakt s klienty. Možná i to, že jsem v podstatě prošel podobnou zkušeností jako ostatní klienti v nich vyvolává pocit, že by mohli mít stejný osud jako já, že já jim možná ukážu tu správnou cestu ... taková naděje, že mluví se správným člověkem, který ví, o čem mluví. Docela dobře se mi pak navazuje spolupráce, když je tam tato důvěra.