Neříkejme „jdu k Vietnamcovi“, ale „jdu do večerky“

V rámci letošního Restaurant Day mohl každý využít konceptu tzv. pop-up restaurace a na jeden den si otevřít vlastní občerstvovací zařízení.  Multikulturní centrum Praha tak v rámci svých projektů „Podívat se pod pokličku - Praha očima příslušníků cizineckých komunit" a Praha sdílená a rozdělená uspořádalo ve spolupráci s organizací InBáze, z. s. v neděli 20. srpna akci s názvem Pop-up vietnamská restaurace. Přinesla zejména zajímavé postřehy mladých Čechů s vietnamskými kořeny, kteří se velmi často setkávají se stereotypy.  

Do prostor komunitního centra In Báze se sešla čtyřicítka účastníků a účastnic, aby si užila inspirativní program, který se skládal z ochutnávky tradičních pokrmů, workshopu výroby letních závitků, cestovatelské přednášky a panelové diskuze.

V diskuzi vystoupily mladé ženy, které se identifikují jako tzv. banánové děti a hovořilo se například o jejich vztahu k češství. Všechny se nacházejí v pozici, kdy se cítí jako Češky a jako cizinky se naopak cítí ve Vietnamu. Ze strany české většinové veřejnosti se ovšem ne vždy setkávají s pochopením a jsou až na drobné výjimky spíše vnímány jako Vietnamky žijící v České republice. V každodenním životě se často setkávají s diskriminací anebo s reprodukcí klasických stereotypů. Jako příklad lze uvést zkušenost jedné z panelistek. „Když přijdu třeba na poštu, tak automaticky předpokládají, že nehovořím česky, snaží se mnou komunikovat pomocí posunků, případně mluví velmi pomalu, abych rozuměla. Poté, co se ukáže, že mi čeština problém nedělá a mluvím plynně, tak se situace otočí a jsem zahrnuta otázkami jako „Jak to, že mluvíte tak skvěle česky?“ a „jaký je váš příběh?“,“ dodává. Další diskutující potvrdila, že jsou i v jejím případě podobné scénáře téměř na denním pořádku, často se jí stává, že když se na úřadech prezentuje českým občanským průkazem, tak je opět tázána, aby přiblížila svůj životní příběh.

Banánové děti často mívají problémy s komunikací s vlastními rodiči, protože s nimi sice pro běžnou konverzaci používají vietnamštinu, ovšem neovládají ji natolik dobře, aby se s nimi mohli bavit o složitějších věcech, ať už jde o city či vztahy anebo o téma bakalářské a diplomové práce. Raději by o tom mluvili česky, čemuž by ovšem nerozuměli rodiče, jsou tak často na některé životní situace samy.

Vztahy se staršími generacemi a očekávání, která od svých potomků mají, jsou velmi často také problematickým tématem. Dlouhou dobu totiž platilo, že měly vietnamské děti velmi jasně nalinkovaný osud – samé jedničky (nejlépe z matematiky) na základní škole, gymnázium, vysoká škola a dobrá práce, přičemž ne vždy byl brát skutečně ohled na jejich vlastní přání a představy. Podle diskutujících žen se to ovšem zlepšuje a již nejsou tolik nuceni dostát představám svých rodičů a mohou si vybírat vlastní směr a kariéru.

Debata se nesla ve velmi přátelském a příjemném duchu a zdá se, že si česká většinová společnost stále příliš neuvědomila, že banánové děti jsou děti s českým občanstvím, které hovoří česky stejně jako všichni jejich spolužáci, a kteří se v České republice cítí jako doma. Neříkejme pro to, že jdeme nakoupit „k Vietnamcům“, jdeme přeci do potravin, kde obsluhují čeští občané.