Čemu jsme se věnovali v roce 2016?

Před pěti lety vyšel na našem webu Migraceonline.cz článek o tzv. případu stromkaři, který představoval jedno z největších úsilí občanské společnosti v Česku proti místnímu porušování pracovních práv migrantů a migrantek. Citujme z článku: „Nesplněné sliby, nevyplacené mzdy, pocity ponížení a nespravedlnosti, jakož i vyhrožování ze strany šéfů se opakují ve výpovědích i pracovníků. Tento případ dlouhotrvajícího a dobře organizovaného podvodu na pracovnících především z Vietnamu, Rumunska a Slovenska pod hlavičkou různých firem.“ Jeden z bývalých zaměstnanců firmy Affumicata, a.s., popsal okolnosti práce v lese v roce 2009 v České republice následovně: „Povím vám pravdu. Před Teskem byla vyhozená jablka, brali jsme si z nich ty lepší. Ve vesnici jsme se ptali lidí, jestli nepotřebují něco pokosit, dali nám za to třeba sto padesát korun. Měli jsme hlad.“

Rok 2016 představuje milník pro tento případ. Ústavní soud k němu v lednu zveřejnil dvě soudní rozhodnutí, ve kterých se postavil proti pracovnímu vykořisťování. Po dlouhém čekání se tak dočkaly částečné satisfakce stovky lidí, kteří sázeli stromky a dělali další lesní práce pro subdodavatele na veřejných zakázkách především pro státní Lesy ČR.

Ústavní soud zkritizoval práci policie a státního zastupitelství, jež odmítly stížnosti pracovníků. Postavil se proti argumentaci státní zástupkyně, podle které měli „sami poškození [nést] vinu na vzniklé situaci, neboť kvalita jejich práce byla nízká“. Nepřímo (v závorce) se též opřel do rasistického komentáře zástupkyně, která psala:„je také otázkou, co považují občané Vietnamu za špatné počasí“, když zpochybňovala stížnosti na velmi chladné počasí při práci v lese ke konci zimy v roce 2009.

Česká společnost prostřednictvím policie, státního zastupitelství, ale též médií případ stromkaři dlouho nebrala vážně. Vypovídá to dle mého názoru o tom, jak se ignoruje porušování pracovních a dalších práv „druhořadých“ obyvatel této země, ale též obecně o nízkém povědomí o zhoršování pracovních a mzdových standardů u řady profesí. V tomto smyslu vnímám rozhodnutí Ústavního soudu jako zásadní vyjádření, která se netýkají jen konkrétního případu. Není to kritika jedné zástupkyně, když se v rozsudku píše: „Takový postup orgánu veřejné žaloby je v případě podezření ze systematického vykořisťování zahraničních dělníků… skutečně velmi nezvyklý. Argumentace státní zástupkyně je ostatně – celkově nazíráno – zatížena až urputnou snahou posuzovat celou věc důsledně jako otázku podezření z takřka bagatelního majetkového deliktu. Kontext vykořisťování, podezření ze zastrašování, omezení osobní svobody poškozených, kteří měli být k pokračování v práci za zcela neúnosných podmínek nuceni směsí výhrůžek, podvodů a manipulace, se proto z úvah státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí zcela vytrácí.“

U stromkařů zneužili zaměstnavatelé jejich zranitelnost, která vyplývala i z tehdejší ekonomické krize. Dnes je situace odlišná v tom, že se snižuje míra nezaměstnanosti a je větší nabídka pracovních míst na trhu práce. Zaměstnanci – včetně těch zahraničních – si mohou více vybírat, co budou dělat za práci. Když jsou nespokojeni s podmínkami a mzdou, mohou teoreticky odejít. Tato volba je však pro zahraniční pracovníky na nízko kvalifikovaných pozicích omezená. Nemusí si vždy polepšit. Jak dokládají slyšení s rumunskými, bulharskými a dalšími pracovníky působícími na českém trhu práce, která jsme provedli v rámci projektu Labcit, zkušenosti s neplacením mezd či dalšími porušováními pracovních práv jsou časté. Většina z lidí nenašla zaměstnání, kde by nepracovali přes zprostředkovatele. Jeden rumunský pracovník nám k tomu řekl: „Problém Česka je ten, že je tu tolik zprostředkovatelů… Měl by se zlepšit zákon, aby se pracovalo rovnou pod firmou. Člověk neví, přes které ruce v té struktuře prochází. Je těžké se vyznat, kdo je kdo.“ Samotné démonizování“ zprostředkovatelů situaci na trhu práce nezlepší. Existence zprostředkovatelů a subdodavatelů vyhovuje velkým firmám, které práci zahraničních i českých pracovníků tímto způsobem flexibilně podle vlastních potřeb poptávají. Při konfrontaci např. s nevyplacenými mzdami u subdodavatele tvrdí, že to „nejsou naši zaměstnanci“. Jsou však finálními uživateli této práce. Nastavují finanční podmínky pro subdodavatele, jež pak následně ovlivňují mzdové a pracovní podmínky pracovníků. Tito uživatelé si vybírají, s jakými subdodavateli spolupracují a s jakými ne. Právě z těchto důvodů jsme v jednom z policy paperů požadovali, aby byla stanovena odpovědnost za pracovní podmínky v subdodavatelských řetězcích.

Kromě projektů o migraci, práci a pracovních podmínkách jsme se v roce 2016 věnovali celé řadě vzdělávacích aktivit. V projektu Praha sdílená a rozdělená jsme spolu se vzdělávacím oddělením Ústavu pro studium totalitních režimů vytvořili vzdělávací program o uprchlících v Praze pro české a německé školy. Věnovali jsme se často se opakujícím stereotypům v globálním rozvojovém vzdělávání prostřednictvím nového semináře. Na negativní zobrazování Romů v místních médiích se zaměřil videospot. Intenzivně jsme spolupracovali se studenty. Za zmínku stojí například studentský výzkum o nenávistných projevech anebo komunitní projekty mladých lidí v bosenských obcích.

Stejně jako v předchozích letech by činnost Multikulturního centra Praha nebyla možná bez zapojení celého týmu organizace, správní rady, spolupracovníků, spolupracujících organizací, dobrovolníků a v neposlední řadě donorů a sponzorů. Děkujeme všem. Zvláštní díky patří Robertu a Marcie Popperovým za dlouhodobou podporu.