Muslimové proti genocidě ve Rwandě: Nikdo nemá právo zabíjet
Když v roce 1994 vypukla ve Rwandě genocida proti Tutsiům, zdálo se, že nikdo není v bezpečí. Přesto se jedna malá náboženská skupina odmítla podílet na násilí a vraždění: rwandští muslimové. Pokojně se postavili násilnostem na odpor a zachránili během těchto hrůz mnoho životů.
Markus Weingardt
Když šestého dubna 1994 spadlo letadlo s rwandských prezidentem, což měli údajně způsobit Tutsiové, propukla dosud nevídaná a přitom dlouho předtím připravovaná genocida. Ta byla skutečně naplánována s předstihem jednou malou mocenskou klikou v rámci státního aparátu. Cílem bylo naprosté vyvraždění nejen tutsijské menšiny, ale také opoziční Hutuů. Lidé zabíjeli své dlouholeté sousedy, vraždilo se i v etnicky smíšených rodinách a uprchlíci, kteří se skrývali v kostelech, byli upáleni zaživa.
Zvěrstva ukončil až zásah Rwandské vlastenecké fronty (FPR), ozbrojeného křídla vládnoucí politické strany, která nakonec převzala kontrolu nad hlavním městem Kigali. Teprve potom se odkryla ona hrůza v celém rozsahu: za pouhých 100 dní, od 6. dubna do 15. července 1994, bylo, zatímco celý svět mlčel, brutálně zavražděno nejméně 800 000 lidí a mnoho dalších (až 2,7 milionu) uprchlo do sousedních zemí.
Rezistence rwandských muslimů
Uprostřed této atmosféry nenávisti a násilí, uprostřed války, která byla vedena mezi sousedy, bývalými přáteli a dokonce v rodinách, se jen málo lidí postavilo propagandě šířené režimem. Rwandští muslimové byli jedinou skupinou obyvatelstva, která až na jednotlivé výjimky odmítla výzvy k nenávisti a podněcování k násilí. Tvořili 5 až 10 procent populace (jak Hutuů, tak Tutsiů) jinak ve většinově křesťanském státě.
Muslimští učenci se náboženští vůdci brzy rozpoznali hrozící nebezpečí, které mohlo vypuknout mezi věřícími v jejich komunitách. Učitelé vytvořili své vlastní vzdělávací programy, ve kterých vedli žáky k tomu, aby nepropadli propagandě a násilí.
Vycházejíce z Koránu učili, že by se lidé neměli rozlišovat na základě etnicity, že jsou si všichni lidé rovni a nikdo nemá právo zabít druhého člověka. Během bohoslužeb, v letáčcích i prostřednictvím ostatních médií duchovní připomínali svým věřícím, že povinností muslima je pomáhat všem obětem bez rozdílu a nedovolit, aby podlehli polarizování a nenávisti. Proto jim ani nedoporučovali se zapojovat do politických sporů nebo vstupovat do politických stran.
V „pastýřském listě“, který byl zaslán všem mešitám v zemi, vyzvali muslimští náboženští vůdci své následovníky, aby odmítli jakoukoliv ideologii, která není v souladu s Koránem. Při svých projevech v rádiu varovali celý národ, že hrozí těžké časy a vyzývali všechny obyvatele země, aby se drželi hodnot míru.
Své odmítnutí nenávistné propagandy založili přímo na hodnotách odvozených z Koránu. Klíčovým poselstvím bylo, že tyto právě ony jsou v naprostém kontrastu s ideologií hutuských milic: islám považoval zabíjení za hřích proti Bohu a místo toho vyzývá k nenásilí, ochraně slabých a pomoci potřebným bez ohledu na etnickou nebo náboženskou příslušnost.
Proti nenávisti a násilí
Muslimské komunity, podpořené důsledným postojem svých náboženských vůdců, se také postavily proti nenávisti a násilí. Kromě toho, že se muslimští Hutuové odmítli zúčastnit vraždění a odmítli reagovat na násilí násilím, postavili se rovněž aktivně, ale vždy pokojně, na odpor. Pronásledovaní se mohli ukrýt v jejich domovech či mešitách bez strach ze zrady. Muslimové ukrývali Tutsije v rámci svých komunit, poskytovali jim stravu a někdy se dokonce sami postavili mezi vraždící gangy a jejich oběti, za což mnozí zaplatili životem. Někteří z nich vytvořili barikády na silnicích, aby zabránili postupu milic, cíleně infiltrovali vraždící jednotky, tak aby zjistili jejich plány a uprchlíci mohli být odvedeni do bezpečí. Jiní během útěku zachraňovali Tutsije před utopením nebo inscenovali falešné pohřby a masakry, aby oklamali hutuuské milice a urychlili jejich stažení.
To vše se samozřejmě dělo pod neustálou hrozbou smrti. Jak veřejný odpor náboženských vůdců, tak přímé akce komunit a jednotlivců znamenaly obrovské riziko a vyžadovaly neuvěřitelnou odvahu a odhodlání.
Tradice nenásilného odporu
Příkladné chování rwandských muslimů lze částečně vysvětlit jejich vlastní historií. Islám se ve Rwandě objevil až v 19. století spolu s arabskými a indickými obchodníky a jeho přívrženci byli členy marginalizované menšiny. Během koloniální vlády, která byla úzce spjata s křesťanskými církvemi, byli muslimové vnímání jako hrozba a vyhnáni do izolovaných osad.
Po získání nezávislosti vláda i většinová křesťanská populace muslimy nadále vylučovala a označovala je za cizince. Podle nich nespadali do žádné z hlavních etnických skupin Hutu, Tutsi nebo Twa – ale byli vnímáni jako čtvrtá skupina, skupina cizinců.
Jejich vlastní zkušenost s diskriminací znamenala, že se mohli ztotožnit s pronásledovanými Tutsiji. Nábožensky založené hodnoty jako nenásilí a solidarita mezi etniky u nich byla hluboce zakořeněna a odrážela i jejich vlastní zájmy. Jejich víra zakazovala zabíjení a vyžadovala ochranu slabších.
„Naučte Rwanďany, jak se má společně žít“
Rozsáhlá polická marginalizace také znamenala, že muslimové neměli žádné vazby na politické strany. To muslimům – na rozdíl od křesťanských církví – poskytlo dostatečný odstup, aby mohli včas a správně odhadnout vývoj politiky a propagandy.
Omezený přístup k veřejným školám také znamenal, že děti a mladí lidí nebyli vystaveni nenávistné hutuské nebo konkrétněji vládní propagandě. Naopak mnoho muslimských škol bylo schopno realizovat vzdělávací programy zaměřené na varování žáků před nebezpečím nenávisti a násilí.
Vyskytli se zde jednotliví muslimové, kteří se odvrátili od svých komunit a podíleli se na zabíjení. Nicméně mnoho lidí – jak Tutsiů, tak příslušníků hutuuské opozice, jak muslimů, tak křesťanů, bylo zachráněno díky zásahu muslimů. To potvrdila i oficiální zpráva vyšetřovatele OSN Christiana P. Scherrera.
Do dnešního dne nebyl ani jeden muslimský duchovní obviněn z napomáhání genocidě. Naopak, když se stal ministrem první muslim, požádal během jeho slavnostní přísahy tehdejší rwandský prezident Pasteur Bizimungu muslimskou komunitu své země: „Naučte Rwanďany, jak se má společně žít“.
Přeloženo z: