Komparativní přehled právní úpravy uzavírání sňatků s cizinci ve vybraných evropských státech

Vzhledem k připravované novele zákona o rodině a matričního zákona, která zásadně zasahuje do práva českých občanů a cizinců uzavřít manželství (viz sněmovní tisk 395), může být přínosné podívat se na způsob, kterým obdobnou matérii řeší jiné evropské státy. V této analýze byly proto hledány odpovědi na následující otázky:

• Mohou cizinci, kteří v daném státě pobývají bez oprávnění, uzavřít před úřady tohoto státu manželství?

• Je po snoubencích při vyřizování administrativních náležitostí sňatku vyžadováno potvrzení o legalitě jejich pobytu v dotyčném státě?

• Existuje stát, který by manželství, která jsou před jeho úřady uzavřena cizinci bez oprávnění k pobytu (anebo jinými cizinci) prohlašoval za neplatná?

 

Analyzovanými státy pak byly: Francie, Velká Británie, Španělsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko.

 

Francie

Ve Franci jsou předpoklady pro uzavření manželství upraveny příslušnými ustanoveními francouzského občanského zákoníku (Code civil). V čl. 63 code civil jsou vyjmenovány náležitosti, které jsou snoubenci povinni předložit matričnímu úřadu. Jedná se o průkaz totožnosti a rodný list ne starší 3, popř. 6 měsíců. Povolení k pobytu či jiný doklad o legálnosti pobytu na území Francie zmíněn není.

V čl. 63 je ovšem také stanoveno, že pracovník matričního úřadu může provést s každým snoubencem zvlášť pohovor, pokud existuje podezření, že by manželství mohlo být neplatné vzhledem k čl. 146 code civil (nedostatek vůle snoubenců uzavřít manželství[1], pod toto ustanovení řadí francouzská praxe manželství fingovaná) anebo čl. 180 (uzavření manželství z donucení či omyl v osobě či v podstatných vlastnostech druhého snoubence[2]). Dojde-li úředník k závěru, že existuje podezření, že jde o manželství fingované anebo o manželství z donucení, má právo dát v souladu s čl. 175-2 podnět prokuratuře, která má právo uzavření manželství pozdržet tím, že proti uzavření tohoto manželství podá protest (opposition).[3] Proti protestu prokuratury se snoubenci mohou bránit u soudu podáním žaloby.

Dle poznatků autorů nicméně v praxi dochází k výše uvedenému jednání v poslední době ve Francii poměrně často, a to právě v případě cizinců, kteří ve Francii pobývají bez oprávnění k pobytu. Děje se tedy zřejmě to, že radnice navzdory zákonu a navzdory oběžníkům a jiným stanoviskům ústředních francouzských orgánů[4] potvrzení o legalitě pobytu vyžadují. Pokud takový doklad není předložen, odvolávají se starostové na výše uvedená ustanovení čl. 175-2 code civil a dávají prokuratuře podněty k tomu, aby proti uzavření manželství podala protest.

 

Velká Británie

Britské přistěhovalecké právo tematizovalo sňatky cizinců bez oprávnění k pobytu poměrně radikálně novelou přistěhovaleckého zákona v roce 2004. Asylum and Immigration (Treatment of Claimants, etc.) Act 2004[5] stanovil v čl. 19, že osoby podléhající imigrační kontrole jsou oprávněny uzavřít sňatek pouze v případech (čl. 19 odst. 3)[6], kdy:

• mají povolení k pobytu, které je výslovně opravňuje k uzavření manželství ve Spojeném království

• mají písemné povolení ministra (Secretary of State) uzavřít manželství ve Spojeném království anebo

• spadají do skupiny vymezené nařízením ministra.

Tato ustanovení se vztahovala pouze na manželství, k jejichž uzavření bylo třeba součinnosti státního úřadu, šlo tedy o manželství uzavřená civilní formou a o manželství uzavřená před církvemi, jejichž manželství ke své platnosti před státním právem vyžaduje součinnost státního orgánu. Nový zákon se netýkal manželství uzavřených anglikánskou církví (Church of England). Pro účely povolování uzavřít manželství se za osoby podléhající imigrační kontrole nepovažovali cizinci ze států Evropského hospodářského prostoru.

V zákoně nebyla blíže specifikována kritéria, dle kterých bude ministr vydávat povolení k uzavření manželství nebo dle kterých budou stanoveny skupiny osob vyňatých z povinnosti mít povolení. Dle vyjádření ministra vnitra v Dolní sněmovně by povolení nemělo být vydáváno cizincům, kteří jsou ve Spojeném království nelegálně, kteří mají povolení k pobytu na dobu kratší než 6 měsíců anebo lze-li po tomto cizinci rozumě požadovat, aby se vrátil do své země původu a požádal tam o vydání víza za účelem uzavření manželství.[7]

Výše zmíněná ustanovení zákona byla podrobena kritice, a to např. na půdě výboru pro lidská práva britského parlamentu. Ve 14. zprávě tohoto výboru se těmto ustanovením vytýkají zejména následující věci[8]:

• ustanovení sledují legitimní cíl, totiž boj proti fingovaným manželstvím, ovšem používají nepřiměřené prostředky – druh povolení k pobytu anebo neoprávněný pobyt totiž nemají k fingovanosti manželství žádný vztah

• ustanovení porušují právo uzavřít manželství, zaručené Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 12 a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech čl. 23 odst. 2

• ustanovení jsou diskriminační (viz čl. 14 Evropské úmluvy a čl. 2 Paktu) vůči cizincům a

• ustanovení jsou diskriminační z hlediska náboženského vyznání (viz čl. 14 Evropské úmluvy), a to vzhledem ke zvýhodnění anglikánské církve.

Zpráva se mj. odvolávala též na argumentaci Evropského soudu pro lidská práva v případu Hamer proti Spojenému království z roku 1977, kdy se jednalo o právo vězně uzavřít manželství.

Zákon byl napaden rovněž soudní cestou. Již v dubnu 2006 přestala britská vláda v důsledku soudních rozhodnutí zákon aplikovat. V květnu 2007 pak britský odvolací soud (Court of Appeal) potvrdil dosavadní soudní praxi a označil zákon za protiprávní, když uznal žalobu proti jeho aplikaci ve věci Secretary of State for the Home Department v Baiai, Trzcinska and others. Dle posledních zpráv se ministerstvo vnitra odvolalo ke Sněmovně lordů, která by se legalitou zákona měla zabývat v průběhu roku 2008.

 

Španělsko

Ve španělském právu ani v aplikační praxi španělských úřadů nebyly nalezeny žádné údaje svědčící o tom, že by bylo vyžadováno prokázání legality pobytu snoubence-cizince na území Španělska. Španělský občanský zákoník v čl. 56 hovoří o povinnosti snoubenců prokázat splnění podmínek daných občanským zákoníkem[9]. V praxi se vyžaduje předložení následujících dokumentů[10]:

• rodný list

• hlášení na obci (empadronamiento)

• doklad o stavu

• potvrzení o zapsání na ambasádě země původu a

• doklad o zveřejnění „ohlášek“, pokud to právní řád cizincovy země

• původu vyžaduje.

 

Německo

Pokud jde o právní úpravu, nepodmiňuje žádný německý předpis uzavření manželství legálností pobytu a ani žádný předpis nevyžaduje po cizinci předložení dokladu o legálnosti jeho pobytu na území Spolkové republiky. Německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch) ukládá cizincům ve srovnání s Němci navíc pouze předložení osvědčení o manželské způsobilosti vystavené státem cizincova původu, přičemž příslušný § 1309 upravuje i možnost osvobození od této povinnosti. Německý zákon o osobním stavu (Personenstandgesetz)[11] a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu[12] obsahují seznam náležitostí předkládaných úřadům při žádosti o uzavření manželství, přičemž doklad o legalitě pobytu tam uveden není.

V praxi ovšem doklad o oprávněnosti pobytu snoubence-cizince na území Německa vyžadován je a tento požadavek se běžně vyskytuje i na vývěskách úřadů a v informačních materiálech[13]. Pokud jej cizinec nepředloží, záleží další postup na konkrétních úřednících matričních úřadů, přičemž jistou roli zřejmě hraje i vliv spolkové země, ve které se o uzavření manželství rozhoduje. Zásadní význam má v této situaci § 87 odst. 2 spolkového zákona o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území, který všem veřejnoprávním orgánům ukládá povinnost hlásit příslušnému úřadu cizinecké správy pobyt cizince, který v Německu pobývá bez víza. V důsledku toho je uzavření sňatku v praxi obtížné až nemožné, neboť německá policie začne zřejmě ihned konat. Právně vyloučeno ovšem uzavření sňatku není a na internetu se lze dočíst o případech cizinců, kterým se i navzdory jejich pobytové nelegalitě podařilo svatbu uskutečnit.

 

Rakousko

Obdobná situace jako ve Spolkové republice Německo je i v Rakousku. Ani rakouský zákon o manželství[14] ani rakouský zákon o osobním stavu (Personenstandgesetz)[15] neobsahuje žádné ustanovení namířené speciálně na cizince. Zákon pouze obsahuje v § 24 požadavek zanesení bydliště do knihy manželství a § 43 ukládá snoubencům povinnost prokázat údaje zapisované do matriky. Zákon dále v § 38 ukládá matričním úřadům uvědomit příslušný úřad cizinecké správy, je-li jedním ze snoubenců cizinec ze třetí země,[16] toto se ovšem nevztahuje na turisty.

V praxi ovšem zřejmě povolení k pobytu vyžadováno je a zůstává otázkou, zda by pro cizince bez oprávnění k pobytu bylo uzavření manželství možné.

 

Švýcarsko

Ve Švýcarsku není legálnost pobytu podmínkou pro uzavření sňatku a doklad o legálnosti pobytu cizince nelze dle platného práva vyžadovat. Mnohé úřady tak ovšem přesto činí, což někdy vede k nemožnosti cizince pobývajícího ve Švýcarsku uzavřít manželství. Protiprávnost této praxe se stala např. předmětem poslanecké interpelace v červnu 2006[17] na Spolkovou radu. V odpovědi na tuto interpelaci Spolková rada dne 30.8.2006 potvrdila, že povolení k pobytu dle švýcarského občanského zákoníku vyžadovat nelze, ovšem podotkla povinnost úřadů zjišťovat aktuální místo pobytu snoubenců. Také zdůraznila nutnost prostoru pro správní uvážení úředníků v konkrétních případech (což by ovšem nemělo vést k systematickému vyžadování povolení k pobytu) a potřebu potírat fingovaná manželství. Dále poukázala na zákonodárnou iniciativu Švýcarské lidové strany ohledně vyžadování legality pobytu po snoubencích.

Dne 16.12.2005 podal totiž předseda Švýcarské lidové strany Toni Brunner zákonodárnou iniciativu č. 05.463 s názvem Scheinehen unterbinden („podvázat fingovaná manželství) mířící na novelizaci čl. 98 švýcarského občanského zákoníku v tom smyslu, že by se k dosavadnímu znění upravujícímu úřední postup pře uzavřením manželství přidal nový odstavec 4, který by zněl[18]:

Čl. 98 Přípravné řízení

(1) Snoubenci podají žádost o provedení přípravného řízení u matričního úřadu v místě bydliště nevěsty nebo ženicha.

(2) Snoubenci se musí dostavit osobně. Pokud prokáží, že toto pro ně není možné, bude povoleno písemné provedení přípravného řízení.

(3) Snoubenci musí prokázat své osobní údaje prostřednictvím dokladů a u matričního úřadu osobně prohlásit, že splňují předpoklady pro manželství; předloží potřebné souhlasy.

(4) Snoubenci, kteří nejsou občany Švýcarska, musí předložit platné povolení k pobytu anebo platné vízum.

Navržená novela je zdůvodněna bojem proti fingovaným manželstvím, k čemuž je přidána věta: „tak bude zajištěno, že odmítnutí žadatelé o azyl a ilegálové, kteří musí Švýcarsko opustit, se nebudou moci vyhnout sňatkem vycestování.“

Návrh zákona dosud úspěšně postupuje švýcarským parlamentem a v létě roku 2008 by měl přijít na plénum Národní rady. Důvodem úspěchu je i skutečnost, že Švýcarská lidová strana, proslulá svým bojem proti přistěhovalectví a proti stavbě minaretů a z toho důvodu považovaná často za pravicově populistické uskupení, se ve volbách roku 2007 stala nejsilnější švýcarskou parlamentní stranou. Hlas opozice, která poukazuje na nadbytečnost ustanovení z hlediska boje proti fingovaným manželstvím a na potřebu vyčkat dopadů zpřísněného cizineckého zákona, se tedy zatím neprosadil.

           

Shrnutí

Z výše uvedeného srovnání vybraných evropských států vyplývá, že právní úprava možnosti uzavřít manželství u cizinců, kteří na území dotyčného státu pobývají v rozporu s právem, je v každém státě dosti odlišná. Přesto lze vypozorovat dva základní přístupy restrikce v této oblasti:

• ztěžování možnosti uzavřít manželství cizincům, kteří pobývají v daném státě v rozporu s právem, jako součást boje proti fingovaným manželstvím: právní mechanismy necílí přímo na vyloučení cizinců bez oprávnění k pobytu z možnosti uzavřít sňatek, nýbrž jsou primárně zaměřeny proti zneužívání manželství k obcházení cizineckých předpisů. Příkladem může být zejména Francie.

• Nemožnost uzavřít sňatek z důvodu spolupráce úřadů s cizineckými úřady a následného vyhoštění: právní předpisy sice neznemožňují uzavření manželství s cizincem bez oprávnění k pobytu, před vlastní svatbou je ovšem takový cizinec dopaden cizineckou policií a vyhoštěn. Příkladem je Německo a Rakousko.

Česká republika, která již od roku 2001 stanoví v § 35 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, oprávněnost pobytu jako podmínku provedení sňatečního obřadu, je s tímto přístupem v Evropě spíše výjimkou, a to v restriktivním smyslu. S přísnější verzí takového zákazu neuspělo ministerstvo vnitra Spojeného království v letech 2005 a 2006 a obdobná verze ještě není schválena ve Švýcarsku. V současné době jsou tedy cizinci bez oprávnění k pobytu zákonem jasně vyloučeni z možnosti uzavřít manželství – z vybraných států – pouze v České republice.[19]

Pokud jde o znění navržené sněmovním tiskem 395, byl by následný matriční zákon mírnější verzí neúspěšných restrikcí ve Spojeném království.

Pokud jde ovšem o civilněprávní neplatnost manželství uzavřených před českými úřady, jak ji navrhuje sněmovní tisk zakotvit v zákoně o rodině, tak nic podobného nebylo ani v náznaku zaznamenáno v žádném jiném evropském státě. K takto závažnému zásahu do rodinného a manželského práva dosud žádný evropský stát nepřistoupil. Civilněprávní neplatnost manželství uzavřených cizinci bez oprávnění k pobytu by se dala přirovnat – pochopitelně velmi vzdáleně – pouze k tzv. zákonům norimberským.