Jak těžké je se uplatnit na Brněnsku: zápis ze setkání na téma druhá generace Vietnamců v Jihomoravském kraji

Setkání na téma druhé generace Vietnamců v Česku a jejich uplatnění (nejen) na trhu práce se konalo dne 13. 7. 2018 v Brně. Jednalo se o první ze tří k setkání v regionech, které se tomuto tématu věnují. Tyto akce reagují na skutečnost, že pracovní dráhy mladých Vietnamců jsou specifické a existuje o nich málo informací. Mladá generace se navíc nezřídka potýká s bariérami, které majoritní populace nemusí řešit. Že je téma (nejen) pro mladé Jihomoravany vietnamského původu aktuální, ukázala i hojná účast v parný červencový páteční podvečer, kdy setkání proběhlo. Celkem se do diskuse zapojilo 10 debatérek a debatérů.

Z diskuze vyplynulo, že rodiče mladých Vietnamců byli spíše proti tomu, aby jejich děti pracovaly během studií. Praxe však bývala jiná. Všichni, jejichž rodiče pracují ve večerkách, již od útlého věku v  podnicích svých rodičů bez finanční odměny vypomáhali. Stejně tak měli přítomní Vietnamci zkušenosti s běžnými brigádami (např. roznášení letáků), jeden z nich měl dokonce zkušenost s prací v továrně, mimo jiné také proto, že si chtěl na vlastní kůži zažít tvrzení rodičů o obtížnosti této práce.

Vietnamští rodiče svým dětem zdůrazňují, že je nutné tvrdě pracovat, teprve poté se může člověk prosadit. Přestože rodiče všech přítomných mladých Vietnamců byli živnostníci, jejich ideálem bylo, aby děti pracovaly na pozici zaměstnanců, nejlépe pak v oboru IT, práv nebo medicíny. Ideál zaměstnanecké pozice byl zdůvodňován tím, že ve Vietnamu je zaměstnanecká pozice vnímána jako jistější, lépe placená a s možností kariérního růstu. Preference jejich dětí se však ukázaly jako odlišné. Mladí Vietnamci, kteří se zúčastnili setkání, preferují pozici živnostníků z důvodu svobody v rozhodování, větších finančních zisků i lepší možnosti osobního růstu. Rozdílná očekávání a dle účastníků časté nereflektování českého kontextu ze strany rodičů může vést i k napětí mezi první a druhou generací. To se jeví jako obzvlášť patrné v případech, kdy se mladí zapojí do rodinného byznysu. Pro mladé v zásadě neexistuje možnost i přes ekonomické vzdělání do rodinného byznysu zasahovat, rodiče preferují konzervativní přístup a akcentují, že mladí ještě sami nic nevybudovali a nemají zkušenosti. Podnikatelské know how ze strany rodičů není předáváno, protože vietnamští rodiče nepodporují samostatné podnikání svých dětí v podobném oboru, ve kterém sami podnikají. Jako klíčová se ukázala i absence kariérního poradenství pro mladé Vietnamce – zejména absolventy vysokých škol, z nichž řada nemá po studiích jasnou představu, jak a kde by se mohli uplatnit. Účastníci poukazovali na to, že část mladých Vietnamců, nezřídka i s vysokoškolským vzděláním, pracuje nakonec u rodičů proto, že nemají dostatečné informace, zkušenosti a sociální kapitál na to, aby hledali práci jinde.

Přestože se zúčastnění mladí Vietnamci ve svých rodinách setkávají s tím, že jejich vrstevníci odjíždějí pracovat do Rakouska či Německa, domnívají se, že se tak děje zejména v nekvalifikovaných profesích, především v oblasti gastronomie (např. kuchaři) a estetických služeb (např. pracovníci nehtových studií). Silněji vnímají odchod svých vrstevníků do Prahy, kterou vesměs označovali za kulturně rozmanitější než Brno.

Jak poukázala moderátorka debaty, Tereza Freidingerová, právě téma pocitu sounáležitosti, přináležení k místu a kulturní rozmanitosti se projevilo během debaty jako klíčové pro utváření identity „Brňáka“ a budování sociální vazby a emoce k rodnému kraji/městu. Na jednu stranu zaznívala spokojenost s Brnem a jeho okolím z pohledu pracovních možností, studia VŠ a příležitostí. Zároveň účastníci o Brně mluvili jako svém domově, o místě, ke kterému mají citový vztah. Na stranu druhou opakovaně zaznívalo, že se mladí Vietnamci necítí v příliš jihomoravské metropoli přijati, resp. v určitých čtvrtích se cítí přirozeně a v jiných zase vnímají, jak se na ně všichni kolemjdoucí dívají. Vyzdvihována byla v tomto ohledu zejména malá podpora města a kraje pro konkrétní kulturní aktivity Vietnamců, horší otevřenost integračního centra či absence kurzu češtiny pro Vietnamce. Pro kulturní setkávání Vietnamců pak v Brně chybí jednotné prostory, v neprospěch hraje i určitá konkurence dvou brněnských tržnic a menší rozsah pořádaných akcí.

Mimořádně důležité téma diskriminace se v druhé generaci Vietnamců nediskutuje – otevřeně se o něm nemluví. To však neznamená, že se s diskriminací nesetkali. Téma bylo otvíráno s nevolí a vyplývalo na povrch zejména při konkrétních dotazech, které se týkaly jiných témat: bydlení, hledání práce či ne/přijetí na pracovišti. Možná i proto účastníci zmiňovali dobré zkušenosti při hledání práce v nadnárodních firmách sídlících v Česku, které více přijímají cizince a odpovídají jim častěji na zaslané životopisy. Tyto společnosti také výrazně více než české firmy pomáhají svým zaměstnancům cizincům s praktickými záležitostmi jejich života (např. školkami a školami pro děti).

Pozitivem celého setkání byla ochota mladých Vietnamců sdílet své názory, zkušenosti a snažit se na přítomné výzvy hledat řešení. Jasně zaznívalo, že v Brně a jeho okolí chtějí žít a pracovat. Méně otázek jak to, že mluví česky, a více drobných iniciativ – od podpory kulturní akce po městský a krajský web ohledně administrativy spojené se zaměstnáváním cizinců – by však mohly zásadně pomoci tomu, aby se cítili vítáni.

Článek vznikl s přispěním Simony Kalíkové a Terezy Freidingerové.