Jak rozumět postojům veřejnosti k imigrantům?

Zde jsou některé závěry a doporučení, k nimž autoři došli. Zájemcům o hlubší vhled do tématu vřele doporučujeme samotnou  analýzu.  

Postoje veřejnosti k imigraci globálně

Globální výzkumy ukazují, že postoje veřejnosti k imigraci se od sebe značně liší, a to jak na úrovni kontinentů či jednotlivých zemí, tak na regionální úrovni. Postoje jsou zároveň značně ambivalentní, přičemž klíčovým faktorem je způsob formulace výzkumné otázky:

Na otázku, zda by imigrace měla být omezena, odpovídá v Evropě kladně přes polovinu respondentů, zatímco v Oceánii pouhá čtvrtina. Přes polovinu respondentů souhlasí s výrokem, že „v zemi je příliš mnoho migrantů“, dle necelé poloviny mění imigrace zemi nežádoucím směrem. Na druhou stranu, pětina respondentů považuje imigraci pro svou zem za pozitivní. Polovina respondentů nesouhlasí s úplným uzavřením země pro uprchlíky, pro je pouze třetina.

Rovněž v českém prostředí velká část veřejnosti přijímání uprchlíků odmítá, ačkoliv ne vždy tomu tak bylo: graf níže ukazuje, že k výrazné proměně došlo v relativně krátké době mezi březnem 2014 a zářím 2015, tedy v období, kdy se tzv. uprchlická krize stalo frekventovaným mediálním tématem.

Postoje ke specifickým skupinám imigrantů

Pokud se ptáme obecně na postoje k „imigraci“, odpovědi jsou převážně negativní; ptáme-li se ovšem na specifické skupiny imigrantů, zjistíme, že k „uznaným uprchlíkům“ se lidé z řady zemí staví podstatně vstřícněji než k „žadatelům o azyl“ či jiným imigrantům. Ač lidé vyjadřují s uprchlíky soucit, silně mezi nimi rezonují obavy z jejich přijímání posílené propojováním  motivu uprchlictví s  bezpečnostní hrozbou. Postoje k uprchlíkům komplikuje skutečnost, že značná část veřejnosti se domnívá, že mnozí z těch, co se za uprchlíky vydávají, neutíkají před válkou, ale z ekonomických důvodů. Intenzita tohoto přesvědčení se ovšem výrazně liší stát od státu. Je rovněž důležité, zda z pohledu veřejnosti uprchlíci přichází legální či nelegální cestou, neboť řada politiků rámuje azylovou politiku bojem proti nelegální imigraci.

Evropané jednoznačně preferují uprchlíky či imigranty, jejichž přítomnost považují za potenciálně ekonomicky přínosnou – tedy vysoce kvalifikované osoby, experty či studenty před nekvalifikovanými dělníky. Nejméně oblíbenou skupinou v Evropě jsou Romové, následováni Muslimy. Větší toleranci k imigrantům vyjadřují mladší, vzdělanější lidé s liberálními postoji. Vyšší úroveň vzdělání se projevuje větší tolerancí hlavně v zemích s vyšším HDP na hlavu; naopak v zemích s nejnegativnějším postojem k imigrantům (ČR, Maďarsko, Litva) není úroveň dosaženého vzdělání tak důležitá.

Rozdíly v postojích různých demografických skupin jsou vypovídající, ale hlubší vhled do segmentace veřejnosti přináší dotazování nejen na postoje k migraci, ale na související témata, jako je multikulturalismus, etnická rozmanitost, společenské změny, globalizace či víra v lepší budoucnost. Téma migrace je momentálně prostředkem artikulace širší ch (existenciálních, ekonomických) obav veřejnosti také v českém prostředí. Práce, které postojovou segmentaci veřejnosti zkoumají, rozlišují respondenty do několika názorových skupin (např. „důvěřivý multikulturalista“, „sebevědomý liberál“, „obávající se střed“, „aktivní agresor“ apod.) a ukazují, jak se jednotlivé segmenty zvětšují a proměňují v čase. Např. v Německu byl takto identifikován početný segment „humanitárních skeptiků“, tvořený zejména Němci vyššího věku, kteří sice pochybují o integrovatelnosti uprchlíků, ale jejich přijetí chápou jako národní povinnost.

Zdá se, že ve většině zemí tvoří největší skupinu veřejnosti lidé s ambivalentními postoji k imigraci, v nichž se mísí empatie s obavami. Ačkoliv veřejnost upřednostňuje azylanty s vyšší kvalifikací (tedy vyšším potenciálem být pro hostitelskou společnost ekonomickým přínosem), vykazuje zároveň vyšší ochotu přijmout traumatizované a zranitelné žadatele o azyl. Tyto názory se navzájem nevylučují, ale naopak naznačují komplexitu faktorů, kolem nichž se postoje k imigrantům formují.

Co formuje postoje veřejnosti?

Zastánci imigrantů si často myslí, že negativní postoje jsou založeny na nízké informovanosti o migračních tocích, jejich dopadech a souvisejících vládních politikách. Je pravdou, že veřejnost obvykle nadhodnocuje počty imigrantů ve vlastních zemích, ale bylo by chybou si myslet, že odpůrce imigrace lze přesvědčit pouhým uváděním faktů na pravou míru. Odpůrci migrace mají sklon data pocházející z oficiálních (vládních) zdrojů odmítat. V postojích veřejnosti k imigraci se odráží obavy z dopadů hlubších fenoménů či procesů jako multikulturalismus, proměna společnosti či globalizace na život jednotlivce.

Výzkumy ukazují, že imigrace je vnímána jako záležitost celého státu, přičemž v postojích veřejnosti k ní se zrcadlí obavy o budoucnost celé země. Pouze malá část populace si formuje postoje k imigraci na základě bezprostřední zkušenosti s imigranty, případně považuje imigraci za zdroj ohrožení individuální existence. Většina lidí si formuje postoje na základě rozhovorů s vlastní rodinou či přáteli.

Mezi lidmi rezonují zejména obavy z ekonomických dopadů imigrace (po omezení migrace volají spíše lidé, kteří vlastní ekonomickou situaci nehodnotí pozitivně). Lidé se silnými stereotypními představami o cizích etnických skupinách vyjadřují obavy z kulturního střetu – volají po omezení migrace a upřednostňují příjem imigrantů z kulturně podobného prostředí. Tyto obavy se prolínají s obavami z nevydařené integrace: výzkumy naznačují, že lidé by projevili více soucitu, pokud by věděli, že pro uprchlíky je integrace důležitá, znali úspěšně integrované uprchlíky a věděli, že uprchlíci chtějí pracovat. Pro občany hostitelských zemí je jedním z nejdůležitějších ukazatelů integrace ovládnutí jejího jazyka, respekt k místním institucím a zákonům či přispívání do místní ekonomiky.

Dalším klíčovým faktorem jsou obavy o bezpečnost. V USA i Evropě se zhruba polovina odpůrců přijímání uprchlíků obává jejich napojení na teroristy, a to i přesto, že souvislost mezi nedávným terorismem v EU a uprchlíky nebyla prokázána.

Bylo již mnohokrát popsáno, že obavy z ekonomických, kulturních a bezpečnostních dopadů přijímání uprchlíků se zarývají hluboko do mysli, neboť posilují pohled na svět, v němž jsou „jiní“ chápáni jako ohrožení – ať už je povahy realistické (odráží se v něm obavy o ekonomiku či osobní blahobyt) či symbolické (formuje se kolem obav ze zachování/narušení sdílených hodnot či víry). Je možné, že intenzita, s jakou je ohrožení pociťováno, může obecněji souviset s individuálním pocitem kontroly nad vlastními životy či dokonce s nízkým sebehodnocením respondentů.

S motivem imigrantů a uprchlíků jako zdrojů ohroženi ekonomiky, kultury a bezpečnosti běžně pracuje krajní pravice, nezřídka jej však při argumentaci pro posílení restriktivních politik či kapacit bezpečnostních složek a využívají i mainstreamoví politici (např. novela cizineckého zákona v ČR je výrazně rámována bezpečnostní argumentací).

Politika

Vládní politika určuje rámec, v němž se postoje veřejnosti k migraci tvoří tím, že nastavuje imigrační, azylovou či integrační politiku (a také politiku ekonomickou či sociální).

Řada politiků nyní posouvá původně krajně-pravicový motiv imigrace jako bezpečnostní hrozby do centra svého působení: Donald Trump se v prezidentské kampani vymezoval vůči mexickým imigrantům, kteří do USA přináší drogy a kriminalitu; polský prezident Andrzej Duda hovořil o potřebě chránit veřejnost před epidemiemi zavlečenými uprchlíky. Prokázat kauzalitu mezi výroky politiků a postoji veřejnosti je ovšem složité, neboť v kontextu klesající důvěry v politický establishment se vynořuje širší otázka, nakolik určující je vlastně vliv maistreamových politiků na veřejné mínění. Nepochybně je ale nutné brát v úvahu, že způsob, jak politici imigraci rámují, vytváří pozadí, na němž postoje veřejnosti krystalizují.

Média

Převládající tón a obsah mediální produkce o imigraci se v jednotlivých zemích značně liší. Mediální produkce ve Francii akcentuje kulturní a sociální otázky, v USA ekonomiku či xenofobní incidenty a v Brazílii nebo Číně zase vnitřní migraci. Informování o migraci a uprchlících je pozitivněji laděno v Německu či Švédsku, negativněji v USA či Velké Británii.

Řada výzkumů (včetně českých) uvádí, že mediální produkce o uprchlících používá odlidštěný jazyk a metafory záchytu, pohromy či vojenskou terminologii („zabránit, zachytit uprchlíky, záplava migrantů, vlna, invaze, obležení“); častým motivem je absence kontroly ze strany vlád. Terminologie bývá nepřesná (matení pojmů „imigrant“, „uprchlík“, „azylant“), přímé citace uprchlíků jsou vzácné stejně jako informování o obecných či osobních příčinách migrace.

Média na obou stranách názorově-politického spektra často informují povrchně a jednostranně, což lze chápat v kontextu rychle postupující proměny novinářského prostředí: internetové zpravodajství soupeří o čtenáře s tištěnými médii a nutí novináře publikovat rychle a s nádechem senzace. Čas na produkci článků se zkracuje, formulovat negativní argumenty je snadnější, neboť najít imigranty stojí čas a peníze, a v honbě za „lajky“ někteří šéfredaktoři postupují podobně jako politici – snaží se trefovat do názorů publika (viz např. negativní ovlivňování zpravodajství o migraci na TV Prima v ČR).

Média svým čtenářům nevnucují, co si mají myslet, ale mají obrovský vliv na to, o kterých aspektech tématu a jak o nich mají přemýšlet.

Občanská společnost

Občanská společnost (NNO, výzkumné či advokační organizace apod.) se pokouší ovlivnit postoje veřejnosti v podstatě dvěma způsoby: podněcováním kontaktu mezi imigranty a majoritou a snahou zapojovat imigranty do širší veřejné debaty. Specifickou schopnost pozitivně eticky apelovat na občany z majority s ambivalentním postojem k migraci mají církve.

Podněcování kontaktu vychází z kontaktní teorie amerického psychologa Gordona Allporta, který se domnívá, že kontakt mezi majoritou a menšinami odbourává vzájemné předsudky, neboť pokud mají různí lidé šanci spolu mluvit, jsou schopni vzájemně pochopit své rozdílné postoje. Některé iniciativy podněcují vzájemný kontakt prostřednictvím dobrovolnictví, společné práce pro místní komunitu (např. Clean Up the World) či společné stravování. Zdá se, že aktivity vycházející z kontaktní teorie fungují nejlépe, pokud mají rutinní, každodenní a dlouhodobý charakter. Kontakt musí mít „přátelský potenciál“, jinak hrozí riziko, že předsudky se naopak prohloubí.

Občanská sdružení se rovněž snaží dostat imigranty do médií či místního rozhodovacího procesu, případně poukazovat na lidské dopady politických rozhodnutí v oblasti imigrace. Ukazuje se, že „hluboce  lidské příběhy“ imigrantů (např. o rozdělení rodiny v důsledku Trumpova migračního dekretu) mají potenciál vzbuzovat soucitné reakce zejména u občanů s ambivalentním postojem k migraci („obávající se střed“). Rovněž v Německu mají lidé, kteří podporují restriktivní politiku, sklon ji odmítat v okamžiku, kdy jsou konfrontováni s konkrétní lidskou tragédií člověka, na něhož dopadne.

S prezentací „hluboce lidských příběhů“ se ovšem pojí riziko zobrazování imigrantů a uprchlíků jako obětí. Zejména příběhy, které „útočí“ spíše na soucit (citové vydírání) než vyvolávají empatii (porozumění), mohou posilovat vnímání uprchlíků jako „těch druhých“, „jiných“, s nimiž je obtížné navázat vztah. Brnkání na city může v očích veřejnosti z migrantů udělat chudinky, které se o sebe nejsou schopné postarat, a tudíž jakkoliv do hostitelské společnosti přispívat. Jiné riziko spočívá ve stylizování uprchlíků do modelových rolí: vytvoření olympijského uprchlického týmu sice sděluje, že každý má šanci přispívat dle svých schopností a talentu, ovšem zároveň může vytvářet nerealistické představy o tom, kdo je „dobrý imigrant“.

Efektivní komunikace

Některé formy komunikace imigrační problematiky mohou být kontraproduktivní. Kampaně oslavující diverzitu mohou vyostřit vztek lidí, kteří již tak považují imigraci za kulturní hrozbu. Podobně i referování o imigraci či nedávném příchodu uprchlíků do Evropy jazykem „krize“ v sobě nese implicitní sdělení o její „nezvladatelnosti“ či „neřešitelnosti“.

Pokud mají být mediální kampaně úspěšné, musí se zabývat nejen tím, jak je imigrace a uprchlické téma rámováno, ale rovněž „ušít“ sdělení na míru obavám konkrétního segmentu populace – univerzální kampaně mířené na všechny jsou neefektivní.  

Důležitý je lokální kontext: pracovat s lokálně zakotvenými obavami a lokální znalostí a etikou. Je potřeba „přerámovat“ téma migrace z globálního (abstraktního) problému něčím, co rezonuje v životech místních lidí: třeba v Německu zabírá odkazování na společné lidství a propojování motivu přirozené pohostinnosti Němců s motivem integračního snažení uprchlíků. Dokonce i v Česku, kde v roce 2016 vyjadřovalo nesouhlas s přijímáním uprchlíků téměř 70 % dotazovaných, si 51 % z nich nemyslelo, že by usazení několika uprchlických rodin v jejich městě způsobilo vážnější problémy. V komunikaci s veřejností je důležité hovořit otevřeně, uznat existenci skutečných problémů a zdůrazňovat jejich řešitelnost.

Klíčovým faktorem je osobnost, která s veřejností komunikuje: pro-imigrační politici či představitelé NNO budou na segment veřejnosti s ambivalentním či protiimigračním postojem působit méně důvěryhodně než obyčejní lidé, známí novináři či veřejně respektované osobnosti.

Nejefektivnější je pracovat na více úrovních, rozlišovat segmenty společnosti, vytvořit kampaň ušitou na míru každému z nich a kombinovat podporu z různých úrovní (od politiků, občanského sektoru, byznysu a médií).

Zdroj: Helen Dempster and Karen Hargrave - Understanding public attitudes towards refugees and migrants (pdf)